Kapitola 2 Zdroje teoretického ekonomického myšlení

Xenofon na The History of Economic Thought

Nezastupitelné místo ve vývoji ekonomického myšlení náleží Xenofóntovi (430 – 355 př. n. l.). Autor spisu Oikonomikos (oikos – dům, nomos – pravidlo, zákon) předurčil název budoucí vědy. Spis pojednává o tom, jakým způsobem by měla být vedena a spravována domácnost a její hospodářství. Na dlouhá staletí je Xenofónův pohled representativním pohledem na hospodářství a chápání jeho souvislostí.

Xenofón se nevěnoval pouze naturálnímu hospodářství, jeho pozornost přitahoval i trh a směna. Do ekonomického myšlení přináší ideu, že to co je směňováno (zboží) musí mít dvě vlastnosti, má-li být směněno:

Pro Xenofona byl charakteristický i liberálnější přístupu k obchodu.

Platón (427 – 347 př. n. l.) vyjádřil řadu ekonomických myšlenek ve svém projektu ideálního státu, ve kterém hrála důležitou roli představa o přirozené povaze člověka a přirozených rozdílech mezi lidmi, kteří jsou tak předurčení pro různé činnosti a tomu odpovídající postavení. V ideálním státě se společnost dělí na tři třídy: vládce, vojáky a pracující, přičemž soukromé vlastnictví je vhodné pouze pro poslední třídu, která vyrábí a směňuje. Pro první dvě třídy je nežádoucí, neboť bohatství ničí morální hodnoty, vede k upřednostňování vlastních, soukromých zájmů. Neexistence soukromého vlastnictví tak měla být garancí, že vládci se budou řídit morálními hodnotami.

Aristoteles na The History of Economic Thought

Aristoteles (384 – 322 př. n. l.) je autorem dvou spisů obsahujících závažné myšlenky, kterými ovlivnil další vývoj ekonomického myšlení a stal se zdrojem pozdějších myslitelů. Jedná se o spisy Politika a také Etika Nikomachova. Ekonomické názory jsou v obou spisech vyjadřovány v těsném kontextu na politickou filozofii a zejména etiku. Od předchozích autorů se odlišuje schopností vyjádřit myšlenky v teoretické rovině.

Aristotelova soustava ekonomických názorů je charakteristická rozlišováním dvou základních forem nabývání majetku, které pojmově odlišuje jako ekonomiku a chrematistiku.

Hledisko přirozenosti či nepřirozenosti uplatňuje i na ostatní ekonomické jevy. Např. na vlastnictví, které je přirozené, pokud umožňuje, aby si domácnost zajišťovala vše nezbytné k životu. Takové soukromé vlastnictví je žádoucí, motivující k efektivnímu hospodaření. Je-li vlastnictví motivováno hromaděním peněžního majetku (chrematistika), je nepřirozeným. V tomto kontextu ostře odmítal úvahy o společenském vlastnictví, kterému vytýkal, že:

Peníze chápe jako produkt vývoje směny a rozlišuje všechny funkce, které peníze plní. Chápání vzniku peněz jako prostředníka usnadňujícího směnu (přirozená funkce peněz) mu slouží k argumentaci, že půjčování peněz za účelem získání dodatečných peněz znamená, že se peníze chovají nepřirozeně, zpronevěřují se svému poslání transakčního prostředku. Obdobně nepřirozený je i obchod pro zisk. Z hlediska budoucího formování ekonomie jako vědy analyzující tržní alokaci zdrojů se staly významné pasáže knihy Etika Nikomachova, ve kterých analyzuje směnu.

Navazuje na Xenofóntovo pojetí dvou vlastnosti zboží a věnuje pozornost analýze směny, ve které vystupuje užitečnost statku (užitná hodnota) jako nezbytný předpoklad k uskutečnění směny, přičemž směna je především výměnou různých užitných hodnot. Aristotelův přístup je širší, chápe směnu jednak ve vztahu k dělbě práce, ale také vnímá její roli v mechanismu tržních výrob (hospodářství). Navíc je jeho přístup silně prostoupen etickou dimenzí, ve které se jeho ekonomické názory rozvíjejí.

„Výrobky se musí vyrovnávat. (Tak je to i při ostatních uměních a řemeslech. Zanikly by, kdyby umělec svojí činností nevytvořil produkt, který by se dal kvantitativně a kvalitativně ohodnotit, a nebyl by za něj odběratelem kvantitativně jakož i kvalitativně přiměřeně odměněn).“^[1]

„Proto všechno, co se směňuje, musí být nějak srovnatelné. K tomu přispěly peníze a stávají se v určitém smyslu prostředkem.“ …. „Musí existovat nějaké měřítko, kterým se poměřují všechny věci, jak jsme již řekli. Tím je v pravém a vlastním smyslu potřeba, která všechno udržuje pohromadě – neboť kdyby lidé nic nepotřebovali, nebo kdyby neměli stejné potřeby, směna by buď vůbec neexistovala nebo neexistovala žádná vzájemná výměna.“^[2]

„Proto všechno musí mít svoji cenu, jenom tak bude vždy možná směna, a když tato, potom bude i společnost. Peníze jako měřítko činí všechny věci měřitelnými a tím vytvářejí mezi nimi rovnost. Bez směny by neexistovala společnost, ani směna bez rovnosti, ani rovnost bez vzájemné měřitelnosti.“^[3]

Tím je současně precizně formulován princip ekvivalence ve směně^[4], jehož kořeny jsou spjaty s ideou spravedlnosti ve směně. Tím se u Aristotele stává základní rovinou analýzy směny problém identifikace toho co je společné pro různé statky a nahlížení na směnu jako výměnu ekvivalentů (ve směňovaném zboží je onoho společného obsaženo stejné množství). Jen tak je splněna podmínka, že ve směně nedojde k obohacení jednoho na úkor druhého.

Úroveň ekonomického myšlení antického Říma neznamenala žádný výraznější posun kvality ekonomického myšlení. Jednotlivý autoři se věnují problematice organizace zemědělské výroby na velkostatku a názory nevybočují za rámec který popsal Xenofón ve své Oikonomikos.

K významným autorům ekonomického myšlení antického Říma patří:

Všichni byli autory knih o zemědělství a žádné z děl nepředstavuje výraznější originální vklad do rozvoje ekonomického myšlení. Díla římských autorů je však možno využít k ilustraci závislosti ekonomických názorů na měnícím se společensko-hospodářském klimatu. Východiskem je časová souslednost jejich děl v měnících se podmínkách. Římský velkostatek byl založen na masové práci otroků, jejichž nabídka na trhu postupně slábla, když se výbojné války stávaly postupně válkami obrannými.

Cato (Marcus Porcius Cato Censorius (tzn. bývalý cenzor) byl římský spisovatel, politik, voják a řečník. V roce 184 př. n.l. se stal censorem a tento úřad zastával přísně a poctivě, a proto získal příjmení censorus. V letech 150 – 149 př. n. l. prosazoval zničení Kartága (třetí punská válka). Z tohoto období pochází i jeho slavný výrok: „Ceterum (autem) censeo Carthaginem esse delendam“ – Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.

Ve svém spise O zemědělství doporučuje krmit a oblékat otroky podle toho jak pracují, staré a nemocné je lépe prodat.

Varro ve svých Třech knihách o zemědělství radí nejen lepší zacházení ve vztahu k výkonu, kde od lepšího zacházení očekává vyšší výkon otroka. ale také např. najímat svobodné na rizikové práce. Věnuje se již i velkostatkům produkujícím pro trh.

Columella si ve spisu O zemědělství sice stěžuje na nedbalou práci, ale nedoporučuje zvýšenou přísnost. Nabádá naopak ke zvýšené péči o ty otroky, kteří v domě vyrostli.