Kapitola 10 Politická ekonomie Karla Marxe

Marx vystudoval filozofii a právo a při studiích byl silně ovlivněn filozofií G. Hegela, zejména jeho dialektikou. Svým přesvědčením však byl materialista, a proto už počátkem 40. let se rozchází s Hegelovými ideami a dialektiku rozpracovává na materialistickém základu. Formuje svůj přístup, filozofii historického a dialektického materialismu. Tím jsou položeny základy kritiky nehistorického přístupu klasické politické ekonomie.

K analýze kapitalistického hospodářství nepřistupuje jako k soustavě přirozené, k soustavě obecné, ale soustavě historicky podmíněné, v určitých podmínkách nutně vzniklé a nezastupitelné, ale soustavě, která také nutně zanikne. V této siřeji pojaté kritice kapitalismu sehrála Marxova politická ekonomie klíčovou roli, neboť Marx vycházel z přesvědčení, že výrobní podmínky a poměry určují směr vývoje společenského systému.

Základní zákony dialektiky vedou k nahlížení na svět, jako soustavu, ve které není nic věčné, vše je ve vývoji. Společenský řád prochází proměnami také. Marxův materialismus ho vedl k přesvědčení, že člověk a společnost jsou primárně struktury ekonomické, nejdříve je nutno vyrábět, vytvářet podmínky pro existenci až druhotně je pěstována a rozvíjena duchovní stránka bytí. Proto v jeho systému zaujala výroba dominující postavení a nepochybně tytéž okolnosti ho vedly k potřebě hlubšího proniknutí do ekonomie teorie.

Výroba není činností izolovaných jedinců, jedná se o kooperaci a v určitých společenských poměrech. To vede Marxe k rozlišení dvou hledisek, která uplatňuje při analýze výroby. Výroba je tvorbou statků, ale má dvě stránky:

V tomto členění je skryt mechanismus, kterým se prosazují zákonitosti společenského vývoje. Stupeň rozvoje výrobních sil a tomu odpovídající úroveň vztahů (tzn. umožňující další rozvoj výrobních sil) jsou základem výrobního způsobu.

Současně rozdílná vývojová tendence způsobuje, že v určitých časových obdobích přestávají společenské vztahy vytvářet prostor dalšímu rozvoji a musí být v sociální revoluci nahrazeny novou kvalitou (teorie revolučního vývoje, kterou byl popisován vývoj společnosti od prvobytně pospolné, přes otrokářskou, feudální ke kapitalistické i nutnost jejího zániku).

Teorie střídání výrobních způsobů tvoří základ historického materialismu. Pro Marxe se v tomto kontextu jevila významnější analýza společenských výrobních vztahů (výrobní síly se přebírají a vyvíjí, výrobní vztahy jsou svrženy a nahrazeny jinými), proto s nimi spojil předmět své politické ekonomie. Klíčovým výrobním vztahem se v jeho systému stalo vlastnictví, na které uplatnil stejný vývojový scénář:

Práce, které jsou svým obsahem především ekonomické, vychází koncem 40 let. V té době zamýšlí připravit rozsáhlé vícesvazkové dílo obsahující jak kritiku dosavadní politické ekonomie, tak vlastní výklad. Po několika neúspěšných pokusech v 50. letech je v 60. letech připraven stěžejní ekonomický spis Kapitál.

První díl Kapitál I (1867) s podtitulem, Ke kritice politické ekonomie.

Další svazky vyšly až posmrtně. Kapitál II (1885) a Kapitál III (1894) v redakci Engelsově. Čtvrtý díl tvoří další tři svazky s názvem Teorie o nadhodnotě I., II. a III. (1905 – 1910). Jejich prvním vydavatelem byl Karel Kautský.