Marx ve svém díle se rovněž pokoušel o vysvětlení jevů, které byly předmětem zájmu klasické politické ekonomie. Prvním z nich byla klesající míra zisku (poměr zisku k vynaloženému kapitálu).

Marxovo vysvětlení vycházelo z teorie pracovní hodnoty a tendence provázející akumulaci. Prosazování technických zdokonalení vedlo k tomu, že rostl podíl konstantní složky vynakládaného kapitálu. (c : v) tzv. organické složení kapitálu. Z každé dodatečné jednotky kapitálu je méně vynakládáno na dodatečnou práci, ale velikost nadhodnoty je závislá na množství vynaložené práce. Kapitál činí práci produktivnější, větší výstup si uchovává stejnou hodnotu, pokud bylo vynaloženo stejné množství práce. Klesající podíl práce na zálohovaném kapitálu stojí podle Marxe v pozadí klesající míry zisku.

Druhý problém se týkal tvorby průměrné míry zisku v hospodářství. Z hlediska teorie pracovní hodnoty se jednalo o problém klíčový, neschopnost odpovědět byla selháním, které teorii pracovní hodnoty na půdě klasické politické ekonomie definitivně zpochybnilo. Bylo patrné, že při realizaci zisku sehrává roli kapitál. Marxovo vysvětlení pomocí teorie výrobní ceny tuto spoluúčast potvrzuje, ale současně nepřipouští hodnototvorný účinek kapitálu.

Pro ilustraci zvolíme jako výchozí podmínky následující:

Takový výsledek, při kterém by byly míry zisku odlišné mezi odvětvími, by byl skutečně v rozporu s realitou hospodářství, kde platilo, na stejný kapitál stejný zisk.

Marx to interpretuje jako stejný zisk na jednotku kapitálu vynaloženou v kterékoliv výrobě, tedy z jeho pohledu se 85 jednotek nadhodnoty rozděluje mezi 300 jednotek kapitálu. Každá jednotka kapitálu dosahuje míry zisku 28,33 % – což je v tomto případě průměrná míry zisku.

Vzhledem k tomu, že zisk je součástí tržby, musí to podle Marxe znamenat, že se neprodává za hodnotu (tržní cena neosciluje kolem hodnoty) ale za tzv. výrobní cenu.

Výrobní cena je definována jako modifikovaná forma hodnoty, ve které se k nákladům přiřazuje nadhodnota ve výši průměrného zisku.

V našem případě by prodej za výrobní cenu znamenal nejen dosažení stejné míry zisku ve všech odvětvích, ale také skutečnost, že v odvětvích se realizují zisky odlišné od vytvářených nadhodnot. Marx popisuje tvorbu průměrné míry zisku (přerozdělování nadhodnot mezi odvětvími), pomocí přelévání kapitálů mezi odvětvími. Pokud by se tržní ceny skutečně pohybovaly kolem hodnot výrobků, byly by dosaženy odlišné míry zisku. Ale kapitál touží po maximální míře, a proto by se z odvětví s nízkou mírou zisku přeléval kapitál do odvětví s vysokou mírou. V důsledku toho se tržní ceny budou vychylovat dolů (vstup kapitálů a růst nabídky odvětví) či nahoru (odliv kapitálu a pokles nabídky v odvětví).

Tento svůj výklad dovedl do ideologické interpretace, neboť při takových praktikách je systém nejen založen na vykořisťování, ale to má charakter kolektivního procesu, ve kterém si třída kapitalistů přerozděluje nadhodnotu (mechanismem výrobní ceny) tak, aby byly uspokojeny zájmy vynakládaného kapitálu.

Třetí poznatek se týkal problému realizace a reprodukce. Tradiční otázku, zda je možné, aby se výroba znovuobnovila bez poruch, zda je možné realizovat celkový produkt, odpovídá Marx pomocí schémat prosté a rozšířené reprodukce.

Reprodukční schémata vychází z několika předpokladů, u nichž je patrný vliv Ekonomické tabulky F. Quesnaye.

Stejně jako u Ekonomické tabulky i v tomto případě platí, že za transakcí je nutno vidět jak hodnotový (peněžní) rozměr, tak také její věcnou (fyzickou) podobu.

Schéma prosté reprodukce vychází z předpokladu, že celá nadhodnota bude použita na konečnou spotřebu. Hodnotu produktu můžeme zapsat již zavedeným hodnotovým vyjádřením:

Má-li proběhnout prostá reprodukce (výroba v nezměněném rozsahu), je nutno obnovit podmínky výroby ve stejném rozsahu. Obě odvětví potřebují obnovit spotřebovaný konstantní kapitál a za důchody (mzdy a nadhodnoty) nakoupit spotřební statky.

Jakou část produkce kapitálových statků potřebuje odvětví I pro svoji obnovu?

Tolik, kolik bylo spotřebováno (rozsah c1). Tuto část produkce si odvětví ponechá, ostatní kapitálové statky mohou být nabídnuty ke směně.

Jakou část produkce spotřebních statků potřebuje druhé odvětví pro sebe? Aby bylo možno za mzdy a nadhodnoty ve druhém odvětví vyplacené nakoupit spotřební statky, tj. v2 + m2. Zbytek je možno dát do směny.

Směna je nutná, protože za mzdy a nadhodnoty odvětví I mají být nakoupeny spotřební statky (vyrábí odvětví II).

V rozsahu c2 je nutno nahradit ve druhém odvětví spotřebované kapitálové statky (dodá odvětví I).

Podmínky rovnováhy a realizace je:

c2 = v1 + m1

Obdobně se postupuje v hledání podmínky pro rozšířenou reprodukci, která však předpokládá, že výroba bude nejen obnovena, ale také rozšířena. Vzhledem k tomu, že je abstrahováno od technického pokroku, je podmínkou rozšíření akumulace části nadhodnoty v dodatečný kapitál a ten bude vynakládán ve stejném organickém složení jako původní.

Nadhodnota se tedy rozloží na:

Podmínka rovnováhy a realizace je:

c2 + mac2 = v1 + mav1 + ms1

Nalezením podmínky byla dána odpověď na možnost realizace celkového produktu, ale současně byla odmítnuta bezproblémovost obsažená v Sayově zákonu trhů.