Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku

Kapitola 6 Klasická politická ekonomie počátku 19. století

V první třetině 19. století ovládlo učení klasické politické ekonomie nejvyspělejší země Evropy, zejména Anglii a Francii. Významné osobnosti ekonomické teorie vychází z ekonomie A. Smitha, ale rozvíjejí ekonomii jako vědu v podmínkách, které jsou provázeny důsledky prosazování průmyslové revoluce. Změny se projevují nejen obecně v růstu výkonnosti hospodářství, růstu produktivity práce opírající se o zavádění strojové výroby, ale změny jsou charakteristické také vytlačováním řemeslné práce, je potlačován význam vysoce kvalifikované rukodělné práce prací vynakládanou při obsluze strojních zařízení. Z pohledu ekonomů klasické politické ekonomie roste význam kapitálu v procesu výroby a růstu bohatství.

Reakce na tyto a další průvodní jevy doby vyúsťuje do snahy mnohých autorů, promítnout proměny adekvátním způsobem do teorie. Důsledkem je diferenciace učení, týkající se i základní teoretické konstrukce – teorie hodnoty. Ta plnila funkci teorie výroby, vytvářela základní rámec chápání směny a ceny, ale především předurčovala charakter teorie rozdělování.

Představitelé klasické politické ekonomie první třetiny 19. století

David Ricardo1772 – 1823
Thomas Robert Malthus1766 – 1834
James Mill1773 – 1836
Jean Baptiste Say1767 – 1832

Každá ze soustav názorů těchto Smithových pokračovatelů splňuje všechny základní charakteristické znaky klasické politické ekonomie, ale má také svá specifika. Rovněž platí, že každý z těchto výkladů ovlivnil následně určitou část spektra ekonomického myšlení. Ricardo představuje výklad, na který navazují ekonomové využívající teorii pracovní hodnoty a mezi nimi především K. Marx. Malthusův výklad se opakovaně stává zdrojem inspirace pro proudy řešící problém zhoršujících se sociálních podmínek. Ekonomie J. B. Saye vytvořila předpoklady k rozpracování teorie nákladů, na jejichž základech je budována i soudobá mikroekonomie.

Obrázek 6.1 Vývoj hodnotové teorie klasické politické ekonomie

Vývoj hodnotové teorie klasické politické ekonomie

6.1 Ekonomické učení D. Ricarda

David Ricardo

David Ricardo na The History of Economic Thought

Ricardo patří k nejvýznamnějším osobnostem ekonomického myšlení 19. století. Jeho hlavní spis Zásady politické ekonomie a zdanění (1817) vyšel o 40 let později než Bohatství národů. Z hlediska hospodářského vývoje šlo o období mimořádně závažné, přičemž změny se netýkaly jen hospodářství. Vývoj ovlivnila nejen průmyslová revoluce v Anglii, ale také účast Anglie na intervenční válce proti Francii, vliv napoleonských válek i Kontinentální blokáda. Manufakturní období bylo překonáno.

Ricardova politická ekonomie vychází z A. Smitha, jehož dílo prostudoval ve svých 27 letech, ale je ovlivněna i jeho praktickou činností. Od mládí pracoval jako úspěšný burzovní makléř, později úspěšný obchodník i politik. Velmi aktivně a úspěšně vstoupil do všech dobových sporů o aktuálních hospodářských otázkách. Jednalo se zejména o problém znehodnocení anglické měny (série článků z r. 1809 – 1811) a spor o obilní zákony (1813 – 1815), kde vystupoval jako mluvčí průmyslníků. Prestiž, kterou získal v těchto sporech, mu pomohla až k účasti v parlamentu. Těsné sepětí s hospodářským děním se promítlo do jeho díla tím, že teoretické závěry vysvětloval v kontextu s praktickými problémy.

Ricardo byl nejdůslednějším interpretem teorie pracovní hodnoty. Z pohledu tohoto přístupu překonal Smitha, ale také dovedl výklad do nových problémů. Vycházel ze Smithova odlišení tržní a přirozené ceny, přičemž poptávku chápe jako tržní vliv ovlivňující pouze tržní cenu. Odmítl Smithův paradox tím, že oddělil:

  • zboží vzácná, jejichž cena je závislá pouze na poptávce a měnící se poptávka nemá vliv na změnu množství a

  • zboží reprodukovatelná, u nichž je poptávka schopna ovlivnit cenu pouze krátkodobě, neboť dlouhodobě se projeví reakce nabídky, která opět cenu ustálí.

Tradiční je i rozlišení užitné hodnoty jako pouhého předpokladu směny a tudíž předpokladu existence hodnoty výrobku a jeho hodnoty směnné. Jediným a konečným zdrojem hodnoty je podle Ricarda práce vynakládaná na výrobu zboží a jediným měřítkem této hodnoty jsou náklady práce.

Množství práce měří pracovní dobou, ale je si vědom toho, že různí výrobci vyrábí tentýž výrobek za různou dobu. Vzniká tedy otázka, která pracovní doba určuje hodnotu. Ricardo hodnotu odvozuje od pracovní doby potřebné k výrobě daného výrobku v  nejhorších výrobních podmínkách, které je trh ještě ochoten uhradit. „Směnná hodnota všeho zboží – ať jsou to průmyslové výrobky nebo produkty dolů nebo zemědělské výroby – nikdy není určována nejmenším množstvím práce, dostatečným k jejich výrobě za mimořádně příznivých okolností, které mají jen ti, kdo používají zvláštních výrobních možností. Naopak, je určována největším množstvím práce, nutně vynakládaným na jeho výrobu těmi, kdo nemají žádné takové možnosti a pokračují ve výrobě za nejméně příznivých okolností, jimiž rozumíme takové okolnosti, za nichž je nutno pokračovat ve výrobě, aby bylo vyrobeno potřebné množství produktů.“[19]

Ricardo pochopil, že trh je prostředím, které objektivizuje společenský průměrné (obvyklé, normální, přiměřené) náklady či podmínky výroby. Na druhé straně ve svém výkladu narazil na otázky, které vytvářely rozpor mezi realitou hospodářství a jeho výkladem vycházejícím z teorie pracovní hodnoty.

První problém se týkal otázky, která poutala pozornost celé 19. století. V praxi se prosazovala stejná míry zisku (vyjádřená poměrem zisku k vynaloženému kapitálu), bez ohledu na to, ve kterém odvětví byl kapitál vynakládán. Z hlediska teorie pracovní hodnoty (vyjdeme-li z Ricardovy interpretace) totiž platí, že hodnota je tvořena přenesenou hodnotou a hodnotou nově vytvořenou. Nově vytvořená hodnota se rozkládá na důchody: mzdy a zisky. Velikost nově vytvořené hodnoty je závislá na množství vynaložené práce. „Na hodnotu zboží působí nejen práce, která je na ně přímo vynaložena, ale i práce vynaložená na nářadí, nástroje a budovy, jež takové práci napomáhají.“ [20] To je v souladu s interpretací hodnoty v tradiční podobě, součtu hodnoty přenesené a hodnoty nově vytvořené.

H = HP + HN

Přitom platilo, že vynakládaný kapitál (K) byl použit na nákup:

  • strojů zařízení, s

  • surovin (označme c)

  • práce (označme v)

Mezi jednotlivými odvětvími existoval rozdíl v poměru, ve kterém byl kapitál na tyto dvě složky vynakládán. Podle teorie pracovní hodnoty by však mělo platit, kde je vynakládáno více lidské (tzv. živé) práce, tam bude vznikne větší nově vytvořená hodnota. Vzhledem k tomu, že objem vyplácených mezd byl závislý na existenčním minimu, mělo by platit, že v takové výrobě zůstane po vyplacení mezd větší zisk a při použití stejného rozsahu kapitálu bude vyšší míra zisku.

Obecně, podle teorie pracovní hodnoty: je-li vyšší podíl práce v nákladech, je vytvářena větší nově vytvořená hodnota a musí být vyšší míra zisku.

Hospodářská realita však ukazovala, že je lhostejno, kde se kapitál vynakládá (jaký je konkrétní podíl výdajů na věcné a pracovní složky), míra zisku je srovnatelná. To ovšem znamenalo, že kde je vyšší podíl fyzického kapitálu, realizuje se vyšší míra zisku, než plyne z teorie pracovní hodnoty. Rozdělování (zisk) je závislé na velikosti kapitálu. Rozděluje se nově vytvořená hodnota a tzn., že závisí na velikosti kapitálu Ricardo si byl vědom, že tento problém není schopen uspokojivě řešit.

Druhý problém souvisí s tím, že Ricardo položil těžiště své politické ekonomie do teorie rozdělování, ve které vyostřil antagonismus důchodů, který je v teorii pracovní hodnoty apriori obsažen. Jak ilustruje obr. 5.2, je hodnota, tržba a důchod výsledkem vynaložené námezdní práce. Zisk, resp. jakýkoliv mimopracovní důchod, jsou nutně chápány jako srážky z produktu (hodnoty) vytvořeného prací, jsou výsledkem přisvojení si výsledků práce někoho jiného.

Obrázek 6.2 Výroba hodnot a jejich rozdělování

Výroba hodnot a jejich rozdělování

Mzdu považoval za determinovanou existenčním minimem. Reálné mzdy musí k této úrovni tíhnout, což zdůvodňoval změnami v dělnické populaci. Nominální mzdy musí růst, příčinou byly rostoucí životní náklady vyvolané růstem pozemkové renty.

Pozemkovou rentu chápal jako tzv. diferenciální rentu – přebytek hodnoty zemědělské produkce vyráběné na půdách lepších než nejhorší. Hodnota zemědělské produkce je dána náklady na nejhorších ještě obdělávaných půdách, na všech ostatních jsou náklady na jednotku produkce nižší. Tak vzniká diferenciální renta, která je výsledkem:

  • vyšší bonity půdy či lepší polohy (diferenciální renta I)

  • výnosnějších kapitálových vkladů do půdy (diferenciální renta II).

Ricardo věnuje pozornost i dalšímu charakteristickému jevu 19. století, tomu, že pozemková renta vykazovala rostoucí trend. O vysvětlení se pokusil pomocí dvou zákonů:

  • zákon postupného obdělávání stále horších půd (v důsledku toho roste diferenciální renta I)

  • zákon klesající úrodnosti půd. Souvislost tímto zákonem vyjadřovaná byla později zobecněna a stala se jedním z východisek neoklasické ekonomie. Ricardo považoval v těchto úvahách půdu za danou (fixní faktor) a kapitál (kapitálové vklady do půdy) za faktor variabilní. Jsou-li všechny půdy obdělány, je možno zvyšovat výnos pouze dodatečnými kapitálovými vklady. Podle Ricarda, každý vklad zvýší hektarový výnos, ale přírůstek výnosu bude u každého dalšího kapitálového vkladu klesat. Klesá výnosnost dodatečných jednotek kapitálu.

Zisk je částí nově vytvořené hodnoty, která zůstává po odečtení mzdy. Tím je dán i závěr, kterým se ilustruje pesimističtější charakter Ricardovy ekonomie. Pokud se nově vytvořená hodnota nezvýší, může růst zisk pouze na úkor mzdy a naopak (antagonismus důchodů, který je protikladem Smithova optimismu). Protikladnost důchodů tříd je projevem protikladnosti zájmů. Zvýšení zisku na úkor renty není dosažitelné, vzhledem ke konkurenci mezi kapitály.

Ricardo vysvětlil, proč roste renta a zdůvodnil rovněž, že v důsledku rostoucích životních nákladů roste mzda. Proto musí klesat podíl zisku a prosazuje se tendence klesající míry zisku. Protože hybnou silou růstu byla akumulace kapitálu a jejím zdrojem byly pouze zisky. Pokud míra zisku klesne na úroveň odrazující od investování, akumulace se zastaví a země se ocitne ve stagnaci. V pozadí tohoto skeptického pohledu stojí klesající úrodnost půd, snižující se výnosnost kapitálu. Opačným směrem působí zdokonalování: „Naštěstí je tato tendence, toto tíhnutí zisku brzděno v opakující se intervalech zdokonalováním strojů, jichž se při výrobě nutných životních prostředků používá, jakož i objevy v agronomii, jež nám umožňují ušetřit část dříve potřebné práce, a snížit tak cenu…“[21]

Při hodnocení Ricardova vkladu do vývoje ekonomie jako vědy je nezbytné uvést jeho místo v teorii mezinárodního obchodu. Ricardo překonal Smithovy úvahy vycházející z teorie absolutních výhod tím, že formuloval zákon komparativních výhod, vysvětlující, že směna mezi zeměmi se může rozvíjet i když absolutní výhody všeho výroby zboží jsou na straně jedné země. Ricardova ilustrace výhodnosti mezinárodní dělby práce a směny pro zemi méně vyspělou se stala důležitým faktorem podporujícím liberalizaci mezinárodního obchodu a zdůvodňujícím jeho prospěšnost pro národní hospodářství.



[19] Ricardo, D.: Zásady politické ekonomie a zdanění. Praha, SNTL 1956, str. 58

[20] Tamtéž, str. 33

[21] Tamtéž, str. 92