Přechod na menu, Přechod na obsah, Přechod na patičku
   
  ObsahLiteraturaRejstřík

Kapitola 8 Ekonomie historické školy v Německu

Historická škola představuje proud ekonomického učení, které ovládlo německé ekonomické myšlení od čtyřicátých let 19. století až do třicátých let století dvacátého. V německy hovořících zemích byla nejvlivnějším ekonomickým učením téměř 40 let, do nástupu neoklasické ekonomie.

8.1 Ekonomické učení F. Lista

Friedrich List

F. List na The History of Economic Thought

Představitelem opozice vůči anglo-francouzským učením byl Friedrich List (1798 – 1848). Vycházel z přesvědčení, že anglická klasická politická ekonomie vyhovuje pouze Anglii. Proti jejímu kosmopolitismu vyzvedl ideu národní ekonomie, neboť podle jeho názoru všeobecná ekonomická teorie neexistuje. Hlavní úlohou ekonomie je rozvoj výrobních sil země, do kterých zahrnul i aktivitu státu, náboženství a morálku. List byl přesvědčený, že bída anglických dělníků je důsledkem neharmonického sociálně-ekonomického rozvoje. Tvrdil, že Německo se může tomuto osudu vyhnout, bude-li harmonicky rozvíjet zemědělství, průmysl a obchod. Ve své teorii stadií ekonomického rozvoje rozlišoval pět stádií, kterými ve svém vývoji prochází společnost:

  • divošství

  • pastýřství

  • agrární

  • agrárně-průmyslové

  • agrárně-průmyslové a obchodní.

List byl nejen teoretikem, ale také praktikem. Bojoval za celní sjednocení německého trhu a zavedení výchovných cel, což mělo pro tehdejší Německo velký význam. Myšlenka výchovných cel vyplývala z jeho přesvědčení, že svobodný mezinárodní obchod vyhovuje Anglii, ale má nepříznivý vliv na rozvoj německého národního průmyslu, který byl v tomto období stále na nízkém stupni rozvoje. Jako ochranu před konkurencí vyspělejších zemí navrhoval dočasné ochranářství, tzv. výchovný protekcionismus.

Ekonomická věda v Německu byla méně rozvinutá ve srovnání s Anglií a Francií. Byl to důsledek specifických německých podmínek vývoje hospodářství.

Němečtí intelektuálové byli v polovině 19. století ovlivněni Hegelovou filozofií, která měla významný vliv především na společenské vědy. Hegel chápal dějiny jako lidstva jako samovolný proces, uváděný do pohybu silami vnitřní dialektiky. To vedlo k počátku uplatňování historického hlediska v právní vědě, náboženství, umění atd. V ekonomické teorii na to reagoval v Německu marxismus a historická škola. Zatímco Marx navázal na koncepci samovolného dialektického procesu vývoje a rozpracoval novou materialistickou interpretaci dialektiky, historická škola navázala na Hegelův objektivní idealismus, který se stal vědou o různých formách kolektivního ducha. Sociálně-ekonomický rozvoj lidské společnosti je v podstatě pouze projevem ducha národa. V tomto procesu rozvoje stát hraje vždy, z etického hlediska, vedoucí roli ve srovnání s jednotlivcem či rodinou. Hegelovi následovníci viděli základní funkci historické vědy v tom, aby určila zákony rozvoje kultury, pouze za těchto podmínek je možno poznat zákony, které řídí i sociálně-ekonomický rozvoj společnosti.

Chápání ekonomie jako ekonomie národní, jak ji zpravidla nazývali němečtí autoři, si v Německu uchovalo původní smysl. Němečtí ekonomové:

  • zdůrazňovali, že ekonomie je politická a to vyžaduje aby byly ve větší míře zkoumána pravidla řízení státu, ve srovnání se zkoumáním tržních cen.

  • přitom nejen souhlasili se zásahy státu do hospodářských procesů, ale toto zasahování rovněž podporovali.

Představitelé historické školy kritizovali autory anglické klasické politické ekonomie především ve třech oblastech. Vyčítali jim:

  • universalismus. Proti absolutismu obecných zákonů zdůrazňovali relativismus v praxi i v teorii. V praxi se to projevilo tím, že stejné zákony není možno uplatňovat v libovolném čase a libovolné zemi. Jer nutno je přizpůsobovat místu a času. V teorii je nutno vycházet z toho že zákony politické ekonomie mají pouze relativní platnost ve srovnání se zákony přírodními, které platí vždy a všude. Vznik nových jevů ve společenských vědách způsobuje, že je nevyhnutelné měnit do té doby platné formulace.

  • nedostatečnou psychologii, která je založena na egoismu. Podle představitelů historické školy zisk není jediným podnětem lidské činnosti. Je řada dalších, ušlechtilejších podnětů. Proto nemohli přijmout individualistickou filozofii anglického utilitarismu, která byla vlastní anglické klasické ekonomii.

  • zneužívání deduktivní metody a abstrakce. Právě tuto výhradu vůči klasické škole zdůrazňovala historická škola nejvýrazněji. Chtěla nahradit dedukci metodou indukce, založenou na pozorování. Nejvýstižněji to vyjádřil G. Schmoller když uváděl, že nastane nová doba v politické ekonomii, a to díky použití všeho historického, popisného, statistického materiálu a nikoliv pokračování v destilaci starých pouček dogmatismu.

Představitele historické školy můžeme rozdělit na dvě školy:

  • starší historickou školu (tvoří ji nejstarší generace)

  • mladší historickou školu (tvořenou dvěma dalšími generacemi ekonomů)

← Předchozí 
Obsah
 Následující →