W. Roscher je autorem Náčrtu přednášek o státním hospodářství z hlediska historické metody (1843), ve kterém se věnuje nutnosti přebudování politické ekonomie na novém základě, tj. s využitím historické metody. Tu vymezuje následovně:^[33]

„Historická metoda jeví se nejen zevně vylíčením jevů podle chronologického postupu, nýbrž v těchto základních ideách:

Citace z  Roschera dokresluje, že užití historického přístupu a snaha koncipovat historickou metodu je provázena přesvědčením, že hospodářský řád není univerzální nejen z hlediska času, ale také z hlediska místa, z hlediska jednotlivých zemí. Tím jsou odmítnuty obecné zásady či principy fungování hospodářského systému.

Současně je zřejmé i přecenění významu studia předcházejících fází vývoje. Místo prostředku k preciznějšímu poznání a uchopení současnosti, se historická metoda obracela k minulosti se silnou tendencí vysvětlovat současnost minulým vývojem.

Důraz na historickou metodu doprovázený upozorněním na neadekvátnost chápání hospodářského řádu jako univerzálního v čase je doprovázeno rovněž výrazným přeceněním „národních specifik či zvláštností“.

Generace starší historické školy vede svoji kritiku západoevropské politické ekonomie z výrazně etických pozic. Smithovu politickou ekonomii kritizuje Brentano, neboť podle jeho přesvědčení vychází z nemorálních zásad. Ve své práci Die Nationalökonomie der Gegnwart und Zukunft (1848), že je založena na zbožňování soukromého egoismu, ze kterého má vyrůst veřejný blahobyt. Politická ekonomie podle Brentana není žádnou přírodní vědou^[34] lidského sobectví, ale musí být vědou etickou, musí brát v úvahu „nejvyšší cíle lidské společnosti“. Nikoliv neviditelná ruka trhu, ale stát je zodpovědný za vývoj hospodářského života národního organismu.

Zejména u Kniese a v následné generaci je patrné, že toto pojetí vnímali rovněž jako alternativu proti kritikám vedeným z pozic různých socialistických proudů.