Akvinský je významný pro vývoj evropského ekonomického myšlení tím, že znovu zpřístupnil myšlenky antických filozofů. Ve svém díle přebírá ekonomické názory Aristotela a rozpracovává nové zdůvodnění, které je v souladu s křesťanskými autoritami. Příkladem je jeho argumentace proti úroku, kde dominující se stala myšlenka, že úrok je odměna za čas, po který musí věřitel čekat na vrácení zapůjčené částky. Čas však náleží Bohu, a proto je nepřípustné, aby si odměnu přisvojoval člověk.

Snaha o dosažení harmonie mezi filozofií Aristotela a křesťanským učením (tomistická syntéza) je charakteristická pro Akvinského filozofii která je obsažena v jeho stěžejním díle Summa Theologica.

Nejvýznamnější konstrukcí kanonistů, z hlediska vkladu do vývoje ekonomického myšlení, je jejich spravedlivá cena (justum pretium). Konstrukce představuje pokračování etického, morálního přístupu ke směně, který byl založen výkladem Aristotela. Jedná se o pokus normativně vyjádřit, za jakých podmínek (jaká výše ceny) je cena morální (spravedlivá), tzn. není zdrojem obohacení jednoho na úkor druhého. Cena vyšší je nemorální a hříšná. V tomto kontextu je uchován v konstrukci i princip ekvivalence ve směně. Přiměřenost se posuzuje ve vztahu k udržení životního standardu rodiny odvozeného od jejího společenského postavení. Do konstrukce se tak promítají současně dvě hlediska:

Konstrukce je významná tím, že poprvé výslovně vztahuje cenu k jejím nákladům (dominující přístup klasické politické ekonomie). Do ekonomického myšlení vstupuje reprodukční funkce ceny.

Strukturu spravedlivé ceny tvoří:

Náklady výrobce jsou chápány jako náklady přiměřeného živobytí. Zisk obchodníka byl chápán jako rozdíl mezi cenou, za kterou pořizuje a cenou, za kterou prodává. Ostatní poplatky mají charakter dodatečného nákladu obchodníka.

U mnohých kanonistů se vedle dominující konstrukce spravedlivé ceny objevují i myšlenky alternativní, přeznamenávající budoucí nástup užitečnostního pohledu na cenu. Např. Scottus spojuje spravedlivou cenu i s představou subjektivního ocenění a Buridanus chápe hodnotu výrobku jako význam, který člověk výrobku přisuzuje.

Významné byly rovněž názory kanonistů na peníze. I v této otázce jsou východiskem pro Akvinského názory Aristotela a rovněž zdůrazňuje peníze jako měřítko hodnoty, transakční prostředek i záruku koupě budoucích statků. Zdůrazňuje, že v rámci hranic panství stanovuje panovník kupní sílu peněz, za hranicemi je však jejich kupní síla dána jejich vnitřní hodnotou. Proto doporučuje panovníkovi udržovat kupní sílu v souladu s vnitřní hodnotou peněz.

Mikuláš Oresme na The History of Economic Thought

Tyto názory dále rozvíjí Mikuláš Oresme, francouzský kněz a biskup z Lisieux, který je považován za nejvýraznější osobnost peněžní teorie 14. století. Jeho práce Studie o původu, podstatě, právu a změnách mincí bývá uváděn jako první ekonomický spis věnovaný rozboru určitého hospodářského jevu. Vychází z metalistické koncepce peněz a naznačuje některé zákonitosti oběhu. Peníze jsou umělým nástrojem, právo razit peníze náleží společnosti, která jej z praktických důvodů přenesla na panovníka. Peníze mají být plnohodnotné a povinností panovníka je opatřit je znakem, který potvrzuje váhu a ryzost. Velmi kriticky vystupuje proti znehodnocování (zhoršování kvality) mincí. „Míry na obilí, víno a ostatní věci mají často veřejný královský punc a kdokoliv je falšuje, je pokládán za hanebného podvodníka. A právě tak nápis na minci hlásá, že její váha a jakost jsou správné. Kdo by důvěřoval knížeti (panovníkovi)který sníží váhu nebo zhorší jakost mince nesoucí jeho znak.“^[5]Vědomé znehodnocování je zločin a podvod na poddaných.

Oresme patří k prvním autorům, kteří vyjádřili souvislost tzv. Greshamova zákona (mince plnohodnotné jsou vytlačovány z oběhu mincemi neplnohodnotnými – ať už tím, že jsou tezaurovány nebo mizí do zahraničí). Vystupuje rovněž proti umělému směnnému kurzu mezi zlétám a stříbrem a doporučuje respektování vzájemného tržního ocenění obou kovů a mincí.