Počátek formativního období v Anglii je spojován s W. Pettym, jednou z nejvýznamnějších osobností ekonomického myšlení 17. století. Pettyho hlavní práce vychází ve stejné době, kdy je vydáno „Bohatství Anglie v zahraničním obchodě“ od T. Muna.

Představitelé formativního období v Anglii

W. Petty na The History of Economic Thought

Petty je autorem velkého počtu prací a stejně jako řada jiných osobností tohoto období působil ve více oborech. Byl lékařem, profesorem hudby, je považován za jednoho z prvních statistiků, ale samozřejmě byl ekonomem. Z prací je možno považovat za hlavní Rozpravy o daních a poplatcích (1662), dále Politická aritmetika (1678). Politická aritmetika je označení pro pokus konfrontovat politické a ekonomické argumenty s empirickými daty. Proto je považován za jednoho z prvních autorů, kteří se pokusili aplikovat kvantitativní metody v ekonomii.

Právě s rozpracováním metodologie ekonomie souvisí jeden z významných vkladů Pettyho. Na jedná straně zůstává pod vlivem merkantilistického důrazu na obchodní bilanci a její aktivní saldo chápal jako přírůstek národního bohatství. Na druhé straně však je jeho přístup charakteristický dvěma znaky, kterými ovlivňuje utváření metodologie klasické politické ekonomie:

Z hlediska formování klasické politické ekonomie je významný Pettyho hodnotový přístup k ceně. V pojetí ceny odlišuje přirozenou a politickou cenu. Navazuje na princip ekvivalence ve směně a tímto odlišením zakládá pro klasickou politickou ekonomi typické odlišení hodnoty (přirozená cena) – označení pro vnitřní obsah, ke kterému v delším časovém období tíhne tržní cena a nemůže se od něj dlouhodobě odchýlit. Politická cena je označení pro tržní cenu, která kolem přirozené ceny může oscilovat pod vlivem působení tržních faktorů.

Výklad ceny hodnotou navazuje na Aristotelovu tradici a princip ekvivalence ve směně. Pro toto pojetí se stalo charakteristické:

Petty je označován za zakladatele teorie pracovní hodnoty, tedy přístupu vycházejícího z představy, že jediným hodnototvorným faktorem je práce. Ve svém důsledku to znamená, jestliže se směňují dva statky v určitém poměru (např. 1 hrnec za 2 bochníky chleba), pak právě proto, že na výrobu jednoho hrnce bylo nutno vynaložit tolik lidské práce jako na 2 bochníky chleba.

Současně však Petty připouštěl i půdu jako hodnototvorný faktor, když uváděl práce je otcem hodnoty a půda její matkou. I jeho teorie pracovní hodnoty představuje redukovanější výklad než u pozdějších autorů klasické politické ekonomie, neboť fakticky tento hodnototvorný účinek přiznává pouze určitému druhu práce a to práce vynakládané na těžbu a zpracování drahého kovu, která se tak stává univerzálním měřítkem hodnot všech ostatních výrobků.

U Pettyho jsou rovněž položeny základy teorie rozdělování. Základní pracovní důchod – mzdu, vysvětluje existenčním minimem, což zdůvodňuje motivačně. Nízké mzdy nutí k vyšším výkonům.

Pozemková renta je přebytkem hodnoty zemědělského výrobku nad materiálními náklady a mzdou. Zisk jako samostatnou složku neregistruje. Přesto s jeho výkladem pozemkové renty jsou spojeny určité originální myšlenky. Především si uvědomuje, že výše renty je závislá na poloze půdy (forma diferenciální renty – čím výhodnější poloha, tím vyšší renta). Od renty odvozuje cenu půdy, což je vykročení správným směrem. Jeho určení ceny půdy jednadvacetinásobkem renty však nemá nic společného s kapitalizací tohoto důchodu. 21 let byla v jeho době délka produktivního věku živitele rodiny, potřebná k zabezpečení dorůstající i dožívající generace na půdě. Údaj čerpal z empirických dat.

Poslední z důchodů úrok odvozoval od pozemkové renty. Vlastnictví peněz vnímal jako potenciální vlastnictví půdy, proto musí podle Pettyho peníze svému vlastníkovi přinášet důchod (stejný) jako půda vlastníkovi. Toto pojetí nesehrálo významnější roli v anglické ekonomii. Znamenalo však překonání dosavadních, především etických pohledů na úrok, který se v následujícím období kapitalistického rozvoje stane klíčovým důchodem v tržním systému.

Obrázek 4.1 Souvislosti hodnotového pojetí ceny v klasické politické ekonomii

J. Locke na The History of Economic Thought

John Locke je představitelem novověkého britského empirismu a jedním ze zakladatelů liberalismu. Kriticky se staví proti Descartovi – odmítá jeho učení o vrozených idejích a tvrdí, že rozum je původně tabula rasa, nepopsaná deska, do které se teprve dodatečně obtiskují zkušenostní dojmy. Poznání je tak podle Locka celé empirické – „nic není v rozumu, co předtím nebylo ve smyslech“. Teprve nahlížením smyslových dojmů vytváří rozum ideje – dvojím způsobem:

Vedle filozofických byl autorem spisu Několik úvah o následcích snížení úroku a stoupání hodnoty peněz (1691). Je autorem i jiných spisů dokládajících jeho liberální postoje. Byl důslednější v interpretaci teorie pracovní hodnoty než Petty, což se projevovalo zejména tím, že hodnotu výrobku odvozoval od práce do výrobku vložené.

V peněžní teorii je možno ho řadit ke stoupencům kvantitativní teorie peněz, neboť si jednoznačně uvědomoval vztah mezi množstvím peněz v oběhu a cenovou hladinou.

Ve spisu O občanské svobodě (1690) se věnuje i otázkám vlastnictví. Vychází z toho, že všichni lidé jsou si rovni, a proto by půdu i jiné zdroje přírody měli vlastnit rovným dílem. Člověk má právo na vlastnictví, které je přirozené, pokud vzniklo z jeho práce. Vyslovuje tedy myšlenku, že práce tvořila přirozené hranice vlastnictví, které byly zrušeny zavedením peněz. Došlo k majetkové nerovnosti a tím ke vzniku úroku a pozemkové renty.

Dudley North vydal Rozpravy o obchodu (1691), ve kterých odmítl merkantilistické chápání bohatství. Zdůraznil, že blahobyt nezávisí na drahých kovech, ale na práci v zemědělství a průmyslu. Striktně odmítal zásahy státu a prosazoval požadavek svobody obchodu.

Řadí se k autorům, kteří vyjádřili myšlenku, že v ekonomice dochází k automatické regulaci množství oběživa. Peněz nemůže být nikdy mnoho ani málo. Odmítá jak Childovo zákonné stanovení úrokové míry, i její určení množstvím oběživa (Locke). Úroková míra je výslednicí vztahu mezi nabídkou a poptávkou po zápůjčním kapitálu. Působení nabídky a poptávky je třeba ponechat volný průběh na všech trzích. Státní zásahy do působení zákona nabídky a poptávky jsou zdrojem potíží a způsobují škody.

D. Hume na The History of Economic Thought

David Hume představuje završení formativního období a je také nejvýraznější osobností. Jeho nejvýznamnější prací jsou Politické rozpravy (1752), které jsou tvořeny esejemi na ekonomická témata. Hume je velmi vyhraněným kritikem merkantilismu, odmítá ztotožňování bohatství s penězi a skutečným bohatstvím je podle něj množství národní práce.

Patří k mimořádně významným předchůdcům kvantitativní teorie peněz, neboť určuje tržní ceny množstvím oběživa. Domníval se, že zvýšení množství peněz v oběhu se vždy promítne do růstu cen. To ale znamená, že vychází z předpokladu plného využívání zdrojů. Vyslovený názor bývá také interpretován jako teze o neutralitě peněz (růst peněz v oběhu má vliv pouze na cenovou hladinu, nikoliv na reálnou ekonomiku – předpokladem je, že se nemění relativní ceny).

Pomocí kvantitativní teorie odmítal základy merkantilistické doktríny aktivní obchodní bilance. Pokud země dosáhla bilanci aktivní, pak platí:

vývoz > dovoz

⇓

příliv drahého kovu

⇓

vzestup cen domácího trhu

⇓

zvýhodnění dovozu a znevýhodnění vývozu

⇓

dovoz > vývoz

⇓

odliv peněz ze země

⇓

pokles cen

Svoji argumentaci dovedl ještě dál, když dokazoval, že země nemůže zvýšit svůj relativní podíl na světové zásobě zlata, pokud by nezvýšila svůj podíl na světové výrobě zboží. Pokud je v každé zemi podíl zásoby zlata a ročního produktu stejný, pak neexistuje rozdíl mezi cenovými hladinami. (tzv. Humův zákon, který se prosazuje bez ohledu na hospodářskou politiku). Kdyby se např. v Anglii zvýšil podíl na světové zásobě zlata, obíhalo by více peněz a ceny by vzrostly. Obchodní bilance by vykázala schodek, jehož důsledkem by byl odliv zlata z Anglie. Systém směřuje k rovnováze: rozdělení zlata mezi země musí být proporcionální jejich výrobě zboží.

Humův výklad je příkladem interpretace samoregulujícího mechanismu působícího v hospodářství, který vychází z liberálního přístupu k hospodářství. Další z vlastností Humova systému je schopnost odlišení reálných a peněžních jevů, které využil i v interpretaci úroku jako reálného jevu, nikoliv jevu peněžního. Argumentoval následovně: růst peněz v oběhu zvýší ceny a vypůjčovatelé budou nucení vypůjčit více. Proto úroková míra neklesne, tzn. není určována peněžními, ale reálnými faktory na trhu kapitálu. V pozadí je míra investování a míra úspor.