Evu Löwidtovou z Prahy nacisté deportovali i s rodiči v roce 1941 do ghetta Terezín. O tři roky později ji v říjnu 1944 spolu s matkou poslali do koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi a odtud na nucené práce do pobočného tábora Gross-Rosen ve Schlesiersee ve Slezsku. V lednu 1945 byl v rámci evakuace tábora vypraven pochod smrti. Evina maminka zemřela vyčerpáním v dubnu 1945 v táboře Svatava, Evě se podařilo utéct. Dostala se do vesnice Postřekov nedaleko Domažlic, kde vyčerpáním zkolabovala a ztratila vědomí. U potoka ji našla místní žena a se synem ji nejprve ukryli ve sklepě své chalupy. Druhý den ji na povoze s jetelem odvezl Krištof Jahn na druhý okraj vesnice. Eva se probrala v čisté posteli v chalupě manželů Jahnových, kteří se Evy ujali, starostlivě o ni pečovali a do konce války skrývali. Silná citová vazba, která mezi Jahnovými a Evou vznikla, se po válce dále prohlubovala, svědčí o tom i jejich pozdější korespondence. Eva se stala součástí jejich rodiny. Po válce se v Praze seznámila se svým budoucím manželem Petrem Erbenem a společně odešli do Izraele. Eva zůstala v blízkém kontaktu i s vnoučaty a pravnoučaty Jahnových. Od roku 2001 je čestnou občankou Postřekova, který pravidelně navštěvuje. Ludmila a Krištof Jahnovi získali v roce 1983 titul Spravedlivý mezi národy.