Rodina železničáře Karla Košvance žila v Malých Kopistech na Litoměřicku. Během druhé světové války pracoval Karel v Bohušovicích nad Ohří nedaleko Terezína. Od konce roku 1941 začaly přijíždět na bohušovické nádraží vlaky s transporty Židů. Při své práci sledoval zástupy lidí vlekoucí zavazadla směrem do ghetta v Terezína. Z dopisů, které mu vězni tajně předávali, si udělal obrázek o situaci perzekvovaných Židů a začal jim pomáhat. Pašoval pro ně korespondenci, dodával jim jídlo, léky a další věci. Spojkou v ghettu se načas stala Eva Roubíčková, jejíž vzpomínky vyšly knižně pod názvem Terezínský deník 1941ꟷ1945. Karlovi Košvancovi pomáhaly i manželka Marta a dcera Vlasta, především s obstaráváním potravin na černém trhu a doručováním necenzurovaných dopisů. Vyčerpávající psychické podmínky, kdy několik let vystavoval sebe i rodinu trestu smrti, se zřejmě podepsaly na jeho zdraví. Karel Košvanec zemřel v roce 1950 na zápal plic. Obětavá činnost rodiny měla tragickou dohru. Vdovu Martu, která v roce 1957 prodala několik cenností, na základě udání křivě obvinili z „obohacování se na úkor obětí fašismu a spekulace se zlatými předměty“ a odsoudili k šestiletému vězení v pracovním táboře. Dcera Vlasta strávila tři týdny v samovazbě. Komunistický režim rodině zabavil dům a ostatní majetek. Rehabilitace se Košvancovi dočkali až v roce 1994. Karel Košvanec byl za svou činnost oceněn v roce 2013 památníkem Yad Vashem titulem Spravedlivý mezi národy in memoriam.