Pojmy hláska a foném jsou v dialektické jednotě: foném poznáváme jen skrze jeho realizace - hlásky, hlásky však v řečovém proudu identifikujeme na základě jejich vztahu k fonému jako jednotce fonologického systému.

Jeden foném se v řeči může realizovat více než jedním fonem. Množinu zvukových realizací chápaných v rámci jednoho jazykového útvaru účastníky komunikace jako realizace téhož fonému nazýváme alofony jednoho fonému; vedle toho existují i jeho další varianty, které již nejsou pravidelné (viz dále).

Fóny patřící k jedinému fonému mají alespoň některé společné zvukové vlastnosti.

Alofony lze rozdělit na základní alofon, poziční alofony a ostatní varianty. Pro popis jazyka jsou důležité alofon základní a alofony poziční; od ostatních variant se většinou abstrahuje, mohou se sledovat na fonetické úrovni, a to především v aplikované fonetice.

Základní alofon (základní realizace fonému) realizuje maximum diferencujících vlastností fonému. Je jen minimálně závislý na hláskovém okolí. Je pro účastníky komunikace typickým reprezentantem fonému a při popisu fonému se vychází z jeho artikulačních a akustických vlastností. Výběr základní realizace fonému je závislý na zákonitostech zvukové realizace jazyka.

Poziční (kombinatorní, kombinatorické, závislé) alofony jsou ty realizace fonému, které jsou modifikovány vlivem hláskového okolí. Jsou většinou v jazyce závazné, a jejich realizace je tedy obligatorní. Pokud jsou jen fakultativní, mohou být využity stylově nebo prozrazovat oblastní původ mluvčího.

Zvláštním případem využití kombinatorního alofonu jsou případy, kdy základní a poziční alofon stojí v komplementární (doplňkové) distribuci: pro tyto alofony platí, že se nemohou nikdy vyskytnout ve stejném hláskovém okolí.

Ve zvláštních případech se může stát kombinatorním alofonem fonému nula – odpovídající hláska se v proudu řeči (zvláště v méně pečlivé mluvě) nerealizuje. I tu jsme s to foném poznat, a to především dík možnosti realizovat jej odpovídajícím alofonem při pečlivější výslovnosti.

Ostatní varianty jsou charakteristické pro jednotlivé fonické podsystémy jazyka nebo promluvu jednotlivce. Jsou fakultativní a nejsou přímo závislé na hláskovém okolí. Tyto varianty mohou být rozděleny do několika skupin:

Stylové varianty jsou prostředkem fonické stylizace promluvy. Jsou v jazyce do jisté míry standardizovány: dokonalejší artikulace je např. typická pro slavnostní projevy, málo přesná artikulace s vypouštěním některých realizací pro běžný výslovnostní styl. V některých jazycích existují i alofony scénické (uvádí se to pro polštinu, kde se v takové výslovnosti preferovalo tvrdé ´ł´, zatímco běžně se „obalovalo“, tj. vyslovovalo se zvukem podobným ´u´).

Emotivní varianty jsou způsobem fonického vyjádření emocionálního stavu mluvčího a přidávají k nocionální složce sdělení emotivní příznaky. Jsou v jazyce do jisté míry ustáleny – např. zesílené zaokrouhlování rtů při údivu, které prohlubuje znění hlavně u vokálů, překotná výslovnost při rozčilení atd.

Vzhledem k celku realizací obvyklých v národním jazyce můžeme hodnotit i jiné typy alofonů. Tak oblastní varianty jsou změny realizací fonémů nebo využití kombinatorních variant související s teritoriálním původem mluvčího. Jsou to vlivy fonologicko-fonetické stavby jiného útvaru národního jazyka a jsou společné větším skupinám obyvatel (v češtině např. výslovnost ´česká´ a výslovnost ´moravská´). Jiné obměny ukazují sociální původ mluvčího (z angličtiny známá oxfordská výslovnost), mohou být i generační. Zvláštní skupinu tvoří individuální varianty.

 
Technická spolupráce:
Servisní středisko pro e-learning na MU, 2008
Stránky střediska na Elportále