Specifickým typem segmentálních fonémů jsou delimitativní příznaky, které ukazují hranice smysluplných celků uvnitř promluvy, vymezují posloupnosti fonémů, kterým v jazyce přikládáme určitý význam. Pro členění řetězce fonémů si každý jazyk vypracoval vlastní signály ukazující hranice promluv, výpovědí, výpovědních úseků, slov, eventuálně i morfů.
Prostředkem vyjadřování těchto hranic jsou různé relevantní zvukové vlastnosti – absolutní i relativní pauza (někdy jen potenciální), přítomnost určitých prozodických prostředků, z nichž některé mají i vlastní fonologické funkce (český přízvuk má např. pouze delimitativní funkci, zatímco přítomnost intonace je hraničním signálem, ale volba jistého intonačního schématu zároveň vyjadřuje ukončenost - neukončenost sdělení a spoluvytváří jeho modalitu), způsob uspořádání řetězců segmentálních fonémů (určitá omezení platící pro začátky nebo konce slov) a zákonitosti neutralizace fonologických příznaků. Funkci hraničního signálu mohou plnit i specifické hlásky (český ráz apod.). Viz i kap. 4.
Ustálený model delimitativního signálu se nazývá předěl (junktura, též disjunktura, dierém). Předěl je svébytná jednotka fonologického systému. Jako foném může být postavena do opozice k nepřítomnosti (neexistenci) předělu; je pak příznakovým členem opozice, nepříznakovým je nulová realizace, řada fonémů není rozčleněna. Je-li předěl realizován, chápeme řetězec jako více významových jednotek, není-li realizován, je celý řetězec vyjádřením jediné významové jednotky.
Jednotlivé fonologické školy přistupují k otázce předělů různě a terminologie není zcela ustálená. I sám pojem předělu bývá řazen buď na úroveň segmentů (viz výše), nebo - vzhledem k tomu že jeho realizací jsou prozodické prostředky, až na úroveň suprasegmentální. V české fonologické literatuře se berou v úvahu tyto typy předělů (Josef Vachek, 1968; přejímá systém H. Kučery, 1961):
Terminální předěl (značka #) označuje hranice makrosegmentu, tj. výpovědi nebo výpovědního úseku. Zvukově je charakterizován realizací některého intonému a pauzou, potenciálně i absolutní. Pro uživatele je signálem i věcná uzavřenost sdělení. Úsek mezi dvěma terminální předěly může být i samostatnou promluvou. Je-li realizován terminální předěl, interpretujeme jako samostatnou výpověď i zvukový celek, který po syntaktické stránce větnému sdělení neodpovídá
Např. /#pf ↓#naːm →# zrovna+naːm+to+budeʃ+poviːdat ↓#/ – Pf. Nám, proč zrovna nám to dali.
Vnější předěl (značka +) označuje hranice tzv. fonémového taktu, fonologického slova. Může, ale nemusí být totožné se slovem v běžném slova smyslu a není totožné ani s taktem jako jednotkou fonetickou. Zvukově je tento předěl charakterizován potenciální pauzou, v jazycích se stálým přízvukem i pozicí přízvuku, je-li realizován vnější předěl, neprobíhá akomodace hlásek apod. Úsek mezi dvěma vnějšími předěly má ustálený sled slabik.
Např. členění typu / bɪlɪ+to+dvje+puːlhoɟɪnɪ/ byly to dvě půlhodiny, ale /bɪl+tu+jen+puːl+hoɟɪnɪ/ byl tu jen půl hodiny; /je+tam+leːkaːrna/ je tam lékárna – /je+ta+mleːkaːrna ...] je ta mlékárna…; /topivo/ topivo – /to+pivo/ to pivo; /servalse+serval/ serval se serval.
Vnitřní předěl (značka =) ohraničuje mikrosegment, jednotku menší než fonologické slovo, ale v jazyce ještě intuitivně vydělovanou jako samostatná. V mnoha pracích s takovým předělem lingvisté ani nepočítají, je totiž někdy sporný – tvoření slova je často patrné jen při hlubším lingvistickém pohledu.
Vnitřní předěl je v češtině např. mezi předložkou a následujícím jménem nebo předponou a slovním základem. Zvukově je méně signalizován, většina výrazových prostředků je fakultativní. V implicitní výslovnosti se často nerealizuje – srov. členění /#sɲiː#ʒe+s=ɲiː+sɲiː+kus+siːra#/– [ˈsɲiː→/ʒeˈsɲiːˈsɲiːkusˈsiːra ↓] – sní, že s ní sní kus sýra; pro zkušenější lingvisty připomínáme, že sní (tvar od sníst) má v sobě skrytu hranici předpony a slovního základu s+jíst, ale z dnešního hlediska je tvoření už zastřeno hláskovými proměnami, zatímco homonymní sní (od snít) je neodvozené. V příkladu zvedeném výše by členění bylo /serval+se+se=rval/ serval se serval.
Mikrosegment je minimální jednotkou, jejíž hranice jsme schopni vnímat při běžné komunikaci.
Morfém, jednotka členění obsahového, nemusí být mikrosegmentem, je mnohdy natolik propojen s jinými, že jeho hranice poznáváme až lingvistickou analýzou (např. hranici kořene slova, přípon a koncovky – <pas><t><ouš><k><a>).