K typu jazyka patří také kombinovatelnost fonémů – jak v rámci morfému, tak uvnitř výrazu (např. slova), a také vzhledem k předělům – výskyt fonémů a skupin fonémů na počátku slova, obvyklá zakončení slov atd. Zájem o tento aspekt fonologické stavby jazyka je dnes velmi silný. Souvisí i s rozšířením zásad pro identifikaci fonému, v nichž hrají větší roli distributivní pravidla. Jednotlivá pozorování kombinací fonémů jsou samozřejmě starší, dnes však lze pracovat s velkými korpusy materiálu, což umožňuje kvantifikaci seskupení nejen obecně, ale i podle pozice v textu, podle typu textu atd.
Pro češtinu je např. po předělu poměrně vzácný vokalický začátek: podíváme-li se do slovníku, zjistíme, že např. pro a- jsou tu jen přejatá plnovýznamová slova, z neplnovýznamových pak spojky /a/, /ale/, /aɲɪ/, /abɪ/, /aneb/, /anebo/, /aʧkolɪ/ nebo knižní /an/ ´který´; při frekvenčním popisu však je takový začátek dosti zastoupen dík tomu, že gramatická slova mají v textech velkou frekvenci.
Stavba skupin fonémů je zajímavým signálem cizosti, event. přejatosti slova: např. začátek slova bul- je v češtině u domácích slov jen ve vlastním jménu Bulhar (a jeho odvozeninách), bulka a ve slově buližník, odborném termínu vytvořeném jako neologismus za obrození. Pohled do slovníku cizích slov ukáže, kolik dalších slov s tímto začátkem v naší slovní zásobě je – vedle novějších přejetí jsou tu i přejatá slova starší.
Nejmenší jednotkou lineárního uspořádání fonémů je fonologická slabika, minimální seskupení fonémů. Jde o úsek, který nemusí být totožný ani s mikrosegmentem, ani s morfem, je však utvářen podle zákonitostí konkrétního jazyka. Obecně je fonologická slabika složena ze základu - jádra slabiky (nukleus). Před nukleem a za nukleem jsou svahy slabiky: nukleu předchází iniciála (onset), za nukleem stojí koda; tyto termíny se užívají i ve fonetice. Viz i kap. 4.3.
Mezi nukleem a oběma svahy platí zákon kontrastu: aby mohl být celek interpretován jako slabika, musí být foném v jejím jádře v akustickém kontrastu k oběma svahům. Maximální kontrast tvoří vokál × konsonant, proto je pro všechny jazyky světa typický model slabiky s vokalickým jádrem, svahy tvoří (podle typu jazyka) jeden nebo více konsonantů. Menší kontrast, ale v mnoha jazycích ještě dostačující, je sonora × vlastní konsonant/obstruent (viz české slabiky se slabikotvorným /l/, /r/). Nukleus je nutnou složkou slabiky, pozice svahu nemusí být obsazena.
Hranice fonologické slabiky je nesporná tam, kde se shoduje s předělem.Ve víceslabičném úseku mezi předěly může být její určení obtížné, neboť mohou chybět fonologická kritéria – takovými je např. možnost uplatnění sporné souhláskové skupiny také na začátku slova; pak může být i hranicí slabik uvnitř něho. Je-li rozhodování ze synchronního hlediska nemožné, fonolog od něho upouští a skupinu mezi dvěma jádry uvnitř segmentu označuje termínem interlud („mezihra“).
U neodvozených slov s otevřenými slabikami je rozhodování v češtině relativně snazší (po – ko – le – ní), také u výrazů, jejich odvozenost je nasnadě, dovedeme dík existenci vnitřního předělu hranice slabiky najít (před – pi – sem). Zbývají však případy, které dovedeme na fonetické úrovni (nějak) slabikovat, ale objektivní kritéria pro identifikaci hranic slabiky fonologické chybějí. Např. u slova sestra je hranice slabiky teoreticky možná kdekoli v souhláskové skupině (česká slova začínají jak str- – strana, strach, tak tr- – trvat, tráva nebo r- – rána, roste), jeden konsonant i souhlásková skupina může být i na konci slova, tedy tam, kde je hranice nesporná (-s – nos, pás; -st – bolest, kost, event. u přejatých slov i –str – mistr, registr) a tvoření slova je z dnešního hlediska neprůhledné. Kombinaci /s/+/t/+/r/ v centru slova tedy nedělíme mezi slabiky a pokládáme ji za zmíněný interlud.
Vyšší jednotky fonologické stavby souvislé řeči jsou charakterizovány ustáleným (tedy nikoli náhodným) uspořádáním jednotek nižších a přítomností hraničního signálu. Platí to i pro fonologické vymezení hranic slova – jsou dány potenciální pauzou, možností vložit na okraje další výraz, a stabilizovanou formou zvukového ztvárnění.