K typu jazyka patří také kombinovatelnost fonémů – jak v rámci morfému, tak uvnitř výrazu (např. slova), a také vzhledem k předělům – výskyt fonémů a skupin fonémů na počátku slova, obvyklá zakončení slov atd. Zájem o tento aspekt fonologické stavby jazyka je dnes velmi silný. Souvisí i s rozšířením zásad pro identifikaci fonému, v nichž hrají větší roli distributivní pravidla. Jednotlivá pozorování kombinací fonémů jsou samozřejmě starší, dnes však lze pracovat s velkými korpusy materiálu, což umožňuje kvantifikaci seskupení nejen obecně, ale i podle pozice v textu, podle typu textu atd.

Nejmenší jednotkou lineárního uspořádání fonémů je fonologická slabika, minimální seskupení fonémů. Jde o úsek, který nemusí být totožný ani s mikrosegmentem, ani s morfem, je však utvářen podle zákonitostí konkrétního jazyka. Obecně je fonologická slabika složena ze základu - jádra slabiky (nukleus). Před nukleem a za nukleem jsou svahy slabiky: nukleu předchází iniciála (onset), za nukleem stojí koda; tyto termíny se užívají i ve fonetice. Viz i kap. 4.3.

Mezi nukleem a oběma svahy platí zákon kontrastu: aby mohl být celek interpretován jako slabika, musí být foném v jejím jádře v akustickém kontrastu k oběma svahům. Maximální kontrast tvoří vokál × konsonant, proto je pro všechny jazyky světa typický model slabiky s vokalickým jádrem, svahy tvoří (podle typu jazyka) jeden nebo více konsonantů. Menší kontrast, ale v mnoha jazycích ještě dostačující, je sonora × vlastní konsonant/obstruent (viz české slabiky se slabikotvorným /l/, /r/). Nukleus je nutnou složkou slabiky, pozice svahu nemusí být obsazena.

Hranice fonologické slabiky je nesporná tam, kde se shoduje s předělem.Ve víceslabičném úseku mezi předěly může být její určení obtížné, neboť mohou chybět fonologická kritéria – takovými je např. možnost uplatnění sporné souhláskové skupiny také na začátku slova; pak může být i hranicí slabik uvnitř něho. Je-li rozhodování ze synchronního hlediska nemožné, fonolog od něho upouští a skupinu mezi dvěma jádry uvnitř segmentu označuje termínem interlud („mezihra“).

Vyšší jednotky fonologické stavby souvislé řeči jsou charakterizovány ustáleným (tedy nikoli náhodným) uspořádáním jednotek nižších a přítomností hraničního signálu. Platí to i pro fonologické vymezení hranic slova – jsou dány potenciální pauzou, možností vložit na okraje další výraz, a stabilizovanou formou zvukového ztvárnění.

 
Technická spolupráce:
Servisní středisko pro e-learning na MU, 2008
Stránky střediska na Elportále