Aby mohl foném plnit v jazyce významotvornou funkci, musí být ve vztahu k ostatním jednotkám systému, především k ostatním fonémům téhož typu (konsonantické - vokalické).
Tuto závislost existence fonému na jeho vztahu k systému si můžeme dokumentovat na hypotetickém jazyku, který by měl jen jedinou samohlásku [a]. Slova tohoto jazyka by zněla baba, lama, saha, narada, kasapamana… Navzájem by se lišila růzností konsonantů, samohláska by byla jen prostředkem vytvoření slabiky a neměla by schopnost odlišovat slova s různým významem - nebyla by tedy fonémem. V přirozených jazycích je více samohlásek a slova se jimi liší (sál - sůl - sol - sil - sel…), proto v nich samohlásky samostatnými fonémy jsou.
Vztahy fonémů ve fonologickém systému je možno odhalovat a popisovat z různých hledisek. Pokud fonologie bere v úvahu i hmotnou stránku, vychází se při určování vztahů fonémů z vlastností jejich základních realizací. Původně se fonologie opírala především o vlastnosti artikulační, rozvoj experimentálněfonetických bádání po druhé světové válce umožnil analýzu vztahů i na podkladě akustiky; jejich výsledky byly objektivizovatelné, a proto se jim začala dávat přednost. V současnosti se při popisu vztahů fonologové opírají buď o jednu, nebo o druhou soustavu pojmů (jsou vzájemně souvztažné) a jim odpovídajících termínů; artikulační pohled je častý, snad i proto, že lépe odpovídá „přirozenému“ postoji k jazyku.
Od vlastností zvukové realizace fonémů abstrahuje kodaňská škola (představitel L. Hjelmslev), která jednotky fonologického systému chápe jen na základě jejich vztahů a distribuce. Tento pohled se české lingvistice nevžil.
Při určování vztahu fonémů postupujeme (ve shodě s N. S. Trubeckým) tak, že volíme skupiny, obvykle dvojice fonémů (libovolně v rámci vokalismu a konsonantismu), stavíme je do opozice, protikladu a sledujeme, co mají tyto fonémy společného, čím se liší, jaký je charakter diferencujícího prvku (prvků) a jak se tyto diferenční příznaky využívají u jiných dvojic fonémů. Opozici, kterou určujeme jako vztah mezi základními alofony, přitom popisujeme s využitím fonetické terminologie.
Společný srovnávací základ je soubor fonologicky relevantních vlastností, které mají srovnávané fonémy společné. Na základě tohoto společného srovnávacího základu dělíme opozice na bilaterální (dvoustranné, jednodimenzionální), v nichž je na zjištěném společném základě budována jen jedna dvojice fonémů, a multilaterální (mnohostranné, vícedimenzionální), kde se daný společný základ vyskytuje i u dalšího fonému (fonémů) jazyka. Při tomto dělení opozic bereme tedy v úvahu nejen opozici samu, ale i ostatní prvky fonologického systému.
Bilaterální je v češtině např. opozice fonémů /d/ a /n/: mají společné vlastnosti „prealveolární okluziva znělá“ a tento komplex vlastností se už v češtině u jiného fonému nevyskytuje.
Multilaterální je v češtině např. vztah fonémů /t/ a /s/: mají společné vlastnosti prealveolárnost, neznělost a orálnost, takový komplex vlastností je však i u fonému /ʦ/ (psáno c).
Může nastat i případ, že fonémy nemají žádné společné vlastnosti, nemají společný srovnávací základ. Např. u dvojice /m/ - /s/: /m/ je labiální okluziva, sonorní a nazální, /s/ alveolární konstriktiva nesonorní a ústní. Takový vztah se označoval jako disjunktní, termín se však příliš nevžil.
Fonémy stojící v opozici se liší nejméně jednou fonologicky relevantní vlastností, tzv. diferenciačním příznakem. Podle charakteru příznaku dělíme opozice na privativní, graduální a ekvipolentní.
V privativní opozici je jeden člen charakterizován přítomností, druhý nepřítomností příznaku. Člen opozice, který má příznak, se nazývá příznakový, druhý je nepříznakový.
Privativní vztah je v češtině např. mezi fonémy /p/ a /b/. Oba fonémy mají společný srovnávací základ „bilabiální okluziva orální“, /b/ je znělé, /p/ neznělé: /b/ má příznak znělosti, je příznakové /p/ příznak nemá.
V graduální (stupňovité) opozici se členy liší různým stupněm, mírou téže vlastnosti. Graduální opozice jsou poměrně vzácné, na teoretické úrovni se o jejich existenci dokonce pochybuje, resp. se rozkládají do více opozic privativních. V těchto opozicích se mluví o krajních a středních členech.
Graduální vztah se v češtině vyskytuje u vokálů. Ve srovnání s /a/ jsou /e/ i /i/ obě přední, /i/ je však přednější než /e/; podobně je /i/ a /e/ vyšší než /a/, ale přesněji je tu vztah mezi nejvyšším krajním /i/, středně vysokým /e/ a nejméně vysokým (nízkým) /a/, které je také krajní.
Ve francouzštině, kde se rozlišuje otevřenější /ε/ a zavřenější /e/ nebo otevřenější /ɔ/ a /o/ zavřenější je tento vztah zřetelnější.
Graduální vztah je ve skutečnosti i mezi krátkou a dlouhou samohláskou stejné kvality (i krátká má určitou kvantitu, dlouhá ji má ve větší míře). Vzhledem k tomu, že jde o vztah ve dvojici samohlásek, chápeme jej v češtině jako privativní ("logicky privativní") - krátkou jako nepříznakovou, dlouhou jako foném s příznakem kvantity.
Ekvipolentní (rovnomocný) je protiklad, v němž jsou oba členy logicky rovnoprávné. Každý z členů opozice má vlastní příznak, který se u druhého členu nevyskytuje. Ekvipolentní opozice jsou v jazycích nejčastější.
V češtině je ekvipolentní protiklad např. mezi konsonantickými fonémy /t/ a /s/. Srovnávané fonémy se liší ve způsobu artikulace /t/ okluzivní, /s/ konstriktivní a tento rozdíl nelze chápat jako existenci – neexistenci příznaku nebo jako změnu míry příznaku. Jde o různé vlastnosti, které jsou logicky rovnoprávné a mají při artikulaci stejnou funkci – vytvořit strikturu souhlásky.
Podle počtu fonémů, které se účastní protikladu, rozlišujeme opozice binární (dvoučlenné) a opozice vícečlenné (ternální ap.), kde je ve vztahu opozice více fonémů. Privativní protiklady jsou vždy binární, ostatní mohou být i vícečlenné (v češtině graduální protiklad vokálů na základě výšky nebo přednosti – zadnosti; u konsonantů protiklad místa nebo způsobu tvoření). Moderní fonologie rozkládá i tyto protiklady na binární (a zároveň privativní), neboť to jí lépe vyhovuje pro popis systému a pro jeho zobrazení (viz dále).
Na základě využití diferenčního příznaku v systému jazyka můžeme opozice rozdělit na izolované a proporcionální (proporční). Izolovaná opozice je vlastní jen jedinému páru fonémů a příznak, který diferencuje členy izolované opozice, se jinde v systému jazyka nevyužívá. Opakem jsou vztahy proporční, u nichž se rozdíl zjištěný mezi členy opozice analogicky opakuje i u dalších dvojic.
V češtině je proporční protiklad znělosti, nosovosti, místa nebo způsobu artikulace. Izolované jsou např. vztahy mezi /l/ a /z/ (odlišení lateriální a středové úžinové znělé souhlásky; /l/ je navíc sonora), /l/ a /r/ (odlišení sonorní nevibranty a vibranty). Jak je patrno, /l/ lze postavit do vztahu ke všem ostatním konsonantickým fonémům, ale přesto jde o vtah izolovaný - /l/ se liší od všech ostatních (kromě jiných rysů) svou laterálností.
Bereme-li v úvahu i ostatní alofony fonémů vstupujících do opozice, zjišťujeme, že zatímco některé z fonologicky relevantních vlastností se vždy uchovávají (při neutrální a explicitní výslovnosti), jiné se za podmínek daných zákonitostmi zvukové realizace jazyka uplatňovat nemusejí. Pokud se protiklad fonémů realizuje vždy, označujeme jej jako stálý; pokud se v některých pozicích nerealizuje, jde o protiklad neutralizovatelný. Pozice, v nichž se protiklad fonémů v daném jazyce neuplatňuje, se pak nazývají neutralizační pozice.
V češtině lze pokládat za poměrně stálý protiklad místa nebo způsobu artikulace, udržuje se i protiklad nazálnosti (artikulační asimilace je jen u přesně vymezených případů). U vokálů jsou stálé všechny protiklady. Opozice znělosti je naopak u konsonantů neutralizovatelná: nerealizuje se na konci slov před pauzou, neboť tam může stát jen vlastní konsonant neznělý, a v souhláskových skupinách obstruentů.
V neutralizační pozici se jeden z členů opozice stává podle Trubeckého představitelem "archifonému" této opozice; archifoném je přitom chápán jako komplex relevantních rysů společných pro oba fonémy.
Mezi existujícími opozicemi fonémů mají v jazyce zvláštní postavení opozice bilaterální, privativní a proporční: jde zároveň o vztah fonémů, které jsou účastníky komunikace vnímány jako zvukově si nejbližší.
Dvojice fonémů, které jsou členy privativní (eventuálně logicky privativní), bilaterální (jednodimenzionální) a proporční opozice, se nazývá korelační pár. Soustava takových párů vytváří korelační řadu, v níž se fonémy jednotlivých opozic liší stejným korelačním příznakem. Korelace se pak definuje jako soubor všech korelačních párů, které se liší týmž korelačním příznakem. Fonémy, které se účastní korelace, se označují jako párové, ostatní jsou nepárové. Foném se může účastnit více než jedné korelace - vzniká korelační svazek.
V češtině existuje korelační řada znělosti - soustava dvojic fonémů lišících se pouze znělostí. Mimo tuto korelaci stojí jedinečné fonémy /l/, /r/, /m/, /n/, /ɲ/ (=ň), /j/, a také /ř/. Pojem není totožný s fonetickým určováním hlásek znělých a neznělých: /ř/ má na fonetické úrovni znělou i neznělou realizaci, realizace jsou v komplementární distribuci, tj. nemohou se vyskytnout ve stejném hláskovém okolí, a nemají rozlišující funkci.
Kratší korelační řadu tvoří tři dvojice okluziv lišících se nazálností; fonémy /b/, /d/, /ɟ/ (´ď´) se účastní jak korelace znělosti (v opozici k /p/, /t/, /c/ = ´ť´), tak i nazálností (v opozici k /m/, /n/, /ɲ/ = ´ň´); v češtině tedy existuje u konsonantů korelační svazek dvou opozic. U vokálů existuje korelace kvantity.
Význam korelace v jazyce lépe vyvstane, když si uvědomíme, že daný vztah působí i na inovace v jazyce a na to, do jaké míry se akceptují cizí fonémy: do češtiny např. bez problémů vplynulo s cizími slovy /ʤ/ ´dž´, které zaplnilo ´volné místo´ v korelaci s neznělým /ʧ/ ´č´, zatímco hlásky cizích jazyků, které se nemohou k existující korelaci připojit (např. nosové vokály francouzštiny – korelaci nazálnosti čeština u vokálů nemá) se v přejatých slovech musejí substituovat např. kombinací fonémů (pendant/pandán [pandaːn]– ve francouzštině vysloveno s nosovými vokály).
Fonologický systém jazyka zahrnuje všechny fonémy, které v daném jazyce v určitém okamžiku existují, a jejich vztahy. Tvoří jej dva podsystémy – vokalický a konsonantický: v každém z nich najdeme specifický typ vztahů. Tyto systémy lze znázornit plošně tak, aby byl patrný vztah mezi jednotlivými fonémy podsystému. Zobrazení se u jednotlivých autorů mohou lišit v konečném uspořádání, vždy však pozorujeme snahu vyjít od vztahů korelačních a zobrazit systém tak, aby byly existující vztahy ukázány názorně.
Pro vokalický subsystém se často vychází ze známého schématu fonetického.
Tabulka 8.1. Vokalický subsystém češtiny
| krátké | dlouhé | |||||
|---|---|---|---|---|---|---|
| /i/i | /u/ | vysoké | /iː/ | /uː/ | ||
| /e/ | /o/ | středové | /eː/ | oː/ | ||
| /a/ | nízké | /aː/ | ||||
přední anteriorní | střední centrální | zadní posteriorní | přední anteriorní | střední centrální | zadní posteriorní | |
Zobrazení vypadá stejně jako zobrazení soustavy hlásek – monoftongů; v češtině se totiž nemusí počítat s pozičními alofony fonémů.
Konsonantický subsystém má mnohem více členů a i vztahy v něm jsou složitější než u vokálů. Proto se většinou systémové vztahy znázorňují graficky jen pro menší skupiny souhláskových fonémů a pro celkový přehled se užívá tabulek. Ty jsou uspořádány tak jako přehledy hlásek podle vlastností základních realizací fonémů, které jsou v daném jazyce relevantní.
Tabulka 8.2. Přehled obstruentů (pravých konsonantických) fonémů češtiny
| způsob tvoření | okluzivy | semiokluzivy | konstriktivy | ||
|---|---|---|---|---|---|
| sluchový dojem | (ex)plozivy | afrikáty | frikativy | vibranty | |
| místo tvoření | |||||
| labiály | |||||
| bilabiály | /p/ /b/ | ||||
| labiodentály | /f/ /v/ | ||||
| alveoláry | |||||
| prealveoláry | /t/ /d/ | /ʦ/ /ʣ/ | /s/ /z/ | - /ř/ | |
| postalveoláry | /ʧ/ /ʤ/ | /ʃ/ /ʒ/ | |||
| palatály | /c/ /ɟ/ | /x/ – | |||
| veláry | /k/ /g/ | ||||
| glotály | - /h/ | ||||
Tabulka 8.3. Přehled fonémů typu sonor a aproximant v češtině
| způsob tvoření | nazální okluzivy | konstriktivy | aproximanty | ||
|---|---|---|---|---|---|
| laterální | vibranty | ||||
| sluchový dojem | nazální (ex)plozivy | frikativy/likvidy | |||
| místo tvoření | bilabiála | – /m/ | |||
| prealveolára | – /n/ | – /l/ | – /r/ | ||
| palatála | – /ɲ/ | – /j/ | |||
Pro češtinu jsou, jak je vidět, takové tabulky velmi podobné tabulkám zachycujícím přehled hlásek, jen v nich chybějí poziční (a zároveň obligatorní) alofony velární [ŋ], retozubné [ɱ], neznělé [ř] nebo aproximanta [ʋ]. Samozřejmě tam nenajdeme ani [ʀ], které je individuální obměnou fonému /r/, jehož základní, ortoepická realizace je alveolární, nebo [ʔ] (ráz), který je jen způsobem vyjádření předělu. V běžných mluvnicích často přehledy ´hlásek´ ve skutečnosti představují právě základní realizace fonémů.
Zapojení fonémů do systému je různé. Některé fonémy se účastní korelací a vstupují do pravidelných a v jazyce bohatě využívaných vztahů k fonémům jiným (např. do ekvipolentního vztahu podle místa tvoření). Tyto fonémy tvoří centrum systému. Jiné jsou zapojeny jen slabě, jejich vztahy jsou mnohdy izolované a foném se neúčastní v žádné korelaci. Takové fonémy jsou z hlediska systému periferní. Periferní fonémy mívají zvláštnosti i ve spojování s ostatními fonémy jazyka.
Z hlediska zapojení do systému jsou v češtině centrální všechny fonémy patřící do korelace znělosti. Na periferii systému stojí sonory a aproximanty, zcela periferní postavení má také /ř/.
Fonologický systém jazyka zjišťujeme, jak již bylo řečeno, nejprve na základě domácí slovní zásoby. V jazycích se však užívají i výrazy přejaté, které v sobě mohou mít stopy původního jazyka. V přejatých slovech proto můžeme najít i fonémy, které v domácí slovní zásobě běžné nejsou: jde však vždy o fonémy, jež by mohly existovat vzhledem k systému jazyka (výjimkou jsou fonémy v citátových výrazech).
Pokud v systému existuje "volné místo", zařadí se i zcela nový foném: to je v češtině případ /g/, které má fonologickou funkci, jak jsme již připomněli, jen v přejatých slovech (káže - gáže, krokem - grogem), event. u dvojice slov přejatých (kala – gala), ale do systému se může přiřadit jako člen znělostní korelace k neznělému /k/; podléhá pak i neutralizaci znělosti jako české fonémy (´mág´ – nominativ, kde stojí /g/ v neutralizační pozici před pauzou [maːk], ale dativ s pozicí /g/ před vokálem [maːgovi]).
Fonologická stavba přejatých slov se vždy do jisté míry liší od slov domácích. Mluví se proto o fonologickém podsystému přejatých slov. Vlastní podsystémy tvoří i fonémy slov zvukomalebných nebo expresiv. Při základních analýzách jazyka od těchto podsystémů abstrahujeme.
V češtině je pro podsystém přejatých slov typické např. /g/, /ʤ/, /ʣ/, diftongy /aʋ/, /eʋ/, dále heterosylabické sousedství vokálů uvnitř slovních základů (/chaos/, /oasa/, /hiena/, /laik/…) nebo kombinace postalveolár a palatál se zadním vokálem (/julie/ Julie, /ʤus/ džus). Takové kombinace jsou i u expresiv (/ɟobat/ ďobat; /ʧuxat/ čuchat; /cululum/ ťululum).