Obsah kapitoly

---

7.5 Já-výroky v užším slova smyslu

Jedná se o já-výroky, které jsou spojené s konkrétními přístupy v rámci edukace a staly se zdrojem pro různé zobecňování, tak jak jsem to popsal v kapitole Já-výroky v širším slova smyslu.

Já výrok alá Thomas Gordon

První vychází z konceptu Výchova/Škola bez poražených od Thomase Gordona. Je složený jen z těchto části:

POPIS CHOVÁNÍ – POCIT – DOPAD:

POPIS CHOVÁNÍ	Když děláš… (neobviňující popis chování druhého)
POCIT	Můj pocit z tohoto chování (pocit učitele, rodiče,…)
DOPAD	Hmatatelný a konkrétní efekt na moje chování (chování učitele, rodiče,…)

Příklad:

Když je tady takový hluk (POPIS CHOVÁNÍ). Jsem z toho unavená, otrávená, a dělám si starosti (POCIT), že nestihneme probrat všechno, co máme a zabere mi víc času vás látku naučit (KONKRÉTNÍ DOPAD).

Já-výrok alá Lee Cantor

Jiná podoba konkrétní verze Já-výroku je od Lee Cantera (Asertivní kázeň), která však pracuje s podobnými kategoriemi: POCIT – POPIS PROBLÉMU – PROSBA:

POCIT	Cítím (pojmenujte ten pocit)
POPIS POROBLÉMU	Když (problém uveďte)
PROSBA	Chtěl bych (řekněte, co chcete, aby se stalo, aby se věci zlepšily)

4 kroky

Mezi asi nejkomplexnější já-výroky, byť si nejsem vědom, že autor to takto někdy pojmenoval, patří 4 kroky z Nenásilné komunikace od Marshalla Rosenberga.

POZOROVÁNÍ – POCIT – POTŘEBA – PROSBA

POZOROVÁNÍ	Když vidím, slyším…,
POCIT	cítím se, zdá se mi …,
POTŘEBA	protože potřebuji ….
PROSBA	Můžeš/mohl bys/byl bys ochoten …

Příklad:

Když vidím ty tvoje boty pohozené na chodbě a tašku na koberci (POZOROVÁNÍ), jsem smutná (POZOROVÁNÍ), protože je pro mě důležitá čistota a úcta k tomu co dělám (POTŘEBA). Ráda bych věděla, jak to vidíš ty? / Mohl bys ty věci prosím uklidit? (PROSBA)

Pozorování: Je zde definované tak, že je to to co dokáže zaznamenat kamera, jak jsme si řekli už výše. Pocity: Je to, co se odehrává v nás (učitelích, rodičích), když vidíme, co se stalo. Prosím, nejde o vydírání typu, když děláš tohle, tak já jsem z tebe zklamaná (opět je zde patrné, že v takovém to obviňujícím prohlášení je přítomný ty-výrok).

Potřeby: Z pohledu běžné komunikace je mnohdy těžké identifikovat, jaké nenaplněné potřeby se skrývají za našimi pocity. Často se stává, že v této fázi zaměňujeme své potřeby (jako potřeba KLIDU, SOUSTŘEDĚNÍ, ŘÁDU) za strategie, jak těchto POTŘEB dosáhnout, například: potřebuji, abys byl potichu (STRATEGIE). Všimněte si, když zaměňujete POTŘEBY a STRATEGIE, tak se do věty opět vkrádá ty-výrok. Z pohledu Nenásilné komunikace je tak prostor pro ty-výrok až v poslední fázi, kterou je PROSBA, je důležité si uvědomit, že se jedná o PROSBU ne ROZKAZ. Jinými slovy je zapotřebí být připraven na to, že druhý řekne ne, neudělám to. Pokud ovšem nejsme schopni přistoupit na to, že žák nebo dítě nám řekne ne, tak je to lepší již transparentně na začátku říci formou PŘEDRÁMOVÁNÍ.

PŘEDRÁMOVÁNÍ je technika používaná k tomu, aby někdo viděl situaci z konkrétního hlediska, které mu nabídneme.

Kluci, v dalším kroku to budete mít opravdu hodně těžké a bude vás to asi frustrovat. (Vytváříme tak očekávání, že to co přijde, bude náročné, přitom to tak ve skutečnosti nemusí být).

Například:

Promiňte, to co vám chci říci, je pro mě hodně důležité a nechci z toho ustoupit, možná to nebudete chtít slyšet. Je pro mě důležité abychom mohli pokračovat ve výuce, a chci, abyste si otevřeli sešity a začali psát.

Když si čtu po sobě řádky, které jsem napsal, tak jsem nervózní z toho, protože je pro mě důležitá smysluplnost a pochopení souvislostí do hloubky. Budu tedy rád, když nezůstanete jen u přečtení toho, co jsou 4 kroky v Nenásilné komunikaci, ale zkusíte tomu porozumět ještě více skrze další materiály. Kdo z vás poznal v předchozích řádcích 4 kroky? Pokud ne, tak si přečtěte poslední odstavec znovu a pozorně. Toto byl jen chabý pokus o to, že 4 kroky jdou i plynule začlenit do konverzace, ale vyžaduje to nácvik! Zároveň je důležité říci, že skoro ve všech situacích není nutné používat všechny 4 složky, někdy můžete vynechat POTŘEBU někdy POZOROVÁNÍ někdy něco jiného.

Na závěr povídání o já-výrocích v užším slova smyslu chci vyzdvihnout to, že pro mě se mi do konverzace nejjednodušeji začleňoval Gordonův model (POPIS CHOVÁNÍ – POCIT – DOPAD) s tím, že často ještě doplňuji čtvrtý krok, kterým je PROSBA. Občas se stává, že nestačí jen vyjádřit, jak to člověk má formou já-výroku, protože pak přichází reakce typu: A co já s tím? Tedy není tam ani žádná výzva k interakci od druhého a my často při řešení kázeňských problémů chceme právě iniciovat řešení i ze strany dítěte, a tuto roli může často plnit PROSBA.

Upozornění:

Trochu jsem frustrovaný z toho, že když si čtu, co jsem napsal, tak mám dojem, že vám zde dávám techniky, které máte používat, aby „věci fungovaly“. Tedy, že tyto techniky můžete číst tak, že když je použijete, tak docílíte toho, co chcete (vašeho záměru).

Prosím, to není cílem já-výroků. Řeknu vám teď jedno tajemství, které možná pro vás bude překvapující (PŘEDRÁMOVÁNÍ), já-výrok slouží více Vám, než aby to byla technika na ovlivňování chování druhého. Já-výrok Vám pomáhá se ve Vás vyznat, pomáhá Vám rozpoznat, jaké pocity, potřeby či dopady na vás má určité chování a co byste v dané situaci chtěli. Toto sebeuvědomění, můžete dělat i zcela „potichu“ jen ve své mysli. Díky tomu dokážete lépe u sebe tyto věci identifikovat a to přispívá k tomu, aby komunikace z vaší strany byla více transparentní, což jako sekundární důsledek může například ovlivnit i chování druhého člověka, ale taky nemusí. Pokud tedy stále chcete, ale o komunikačních technikách uvažovat jako o tom co má fungovat, tak se spíše soustřeďte na nácvik zakázaných komunikačních technik, ale z mého pohledu ubíráte tím dětem možnost učit se své vlastní odpovědnosti. PS: Například právě předrámování někteří řadí mezi zakázané komunikační techniky.

Ale co když to opravdu nefunguje?

Dobře, tak já se tedy vzdávám, z vlastní zkušenosti vím, že i má mysl často setrvává v nastavení: já-výrok používám k tomu, abych změnil chování dítěte. Zkusím tedy přistoupit i na tuto hru a odpovědět Vám v tomto duchu: Co tedy mám dělat, když jsem v situaci, kdy řeknu konkrétnímu žákovi: Otevři si knihu na straně 85 a on na to odpoví: Já si ji neotevřu a nebudu nic dělat. V první řadě je otázka, zda taková reakce je pro vás spouštěč, který Vás rozčílí. Pokud ano, tak je zde vhodné právě použít právě já-výrok (třeba v širším slova smyslu).

JÁ: Slyším, co mně říkáš a nerozumím tomu. Můžeš mně prosím vysvětlit co se děje?

ŽÁK: Nebudu vám nic vysvětlovat, máte smůlu.

Tak a co teď? Já-výrok selhal, je to k ničemu. Počkejte, než uděláme tento závěr, tak prozkoumejte své prožívání a položte si otázku, co se s vámi děje, když byste zaslechli takovouto reakci: Nebudu vám nic vysvětlovat, máte smůlu? Je to zmatení nebo rozhořčení či naštvání, protože je to pro Vás nesrozumitelné nebo neuctivé? V tom případě máte „vnitřní materiál“ pro váš další já-výrok:

JÁ: Když říkáš, že mi nic nebudeš vysvětlovat a že mám smůlu, jsem z toho zmatený, je pro mě důležité to nějak uzavřít a pokračovat v hodině. Co se musí stát, abychom se mohli posunout dále?

A opět pokud dojde k jakékoliv reakci, tak si můžeme uvědomit, co zrovna prožíváme a jak to můžeme říci nahlas nebo jen pro sebe, máme tu volbu. Dříve nebo později tak dojdeme k nějakému rozuzlení. Ano, to samozřejmě celé vyžaduje čas, který často učitelé v hodině nechtějí mít, protože je pro ně důležitější látka než to, abychom se zastavili u nějakého výchovného konfliktu, který v sobě může mít potenciál ovlivnit například i hodnotové nastavení dítěte. Vždy samozřejmě můžeme formulovat já-výrok jako ultimátum: Slyším, že si učebnici neotevřeš, jsem teď ve stresu, protože toho máme dnes hodně stihnout, prosím nechci se o tom dále bavit. Prosím, po hodině za mnou přijď a pobavíme se o tom. Takto formulovaný já-výrok omezuje možnosti svobodné volby ze strany dítěte, záleží jen, pro co se v danou chvíli rozhodnete, obojí (jak použití já-výroku s možností reakce nebo bez ní) vyžaduje vnitřní práci: uvědomovat si, co v dané situaci prožívám a co chci (svůj záměr).