Obsah kapitoly

---

7.6 Empatie v kázeňském problému

Skrze já-výrok se tak často dokážeme postarat o sebe, pojmenování svého prožívání je obecně strategie, která pomáhá při redukci úzkosti a dává nám kapacitu reagovat dle našeho vědomého rozhodnutí (University of California – Los Angeles, 2012). Díky já-výroku se tak učíme jak získat kapacitu reagovat v náročných situacích jinak. Pokud se tedy ve výsledku dostaneme do momentu, kdy věta typu: Já si učebnici neotevřu a nebudu nic dělat, nás zanechá klidnými, pak máme možnost na ni reagovat jinak než sebevyjádřením formou já-výroku. Nabízí se zde jedna reakce, která pro vás možná bude kontra-intuitivní a na první pohled možná ne úplně srozumitelná. Touto reakcí je empatie. Možná si říkáte: proč bych měl na drzého žáka reagovat empaticky? Pomiňme pro tuto chvíli fakt, že žáka, kterého se snažíme popsat, tak jej hodnotíme slovem „drzý“, protože opravdový popis by mohl znít jako: Žák, který mně již čtyřikrát během výuky odpověděl, že nebude… .

A pojďme se soustředit na to, co Vám přinese, když dáte žákovi empatii. Divná věta… Nemělo by to spíše být: Co tato empatie přinese žákovi? Pokud v takovéto situaci: Já si učebnici neotevřu a nebudu nic dělat, dáme žákovi empatii, takt to přinese nejen něco vám, ale hlavně právě jemu. To co mu to může přinést je porozumění a zklidnění celé situace a následně můžete také nasměrovat svou a žákovu pozornost k řešení. Tohle je docela důležitý princip: dříve než budeme hledat řešení, tak si ověřme, že jsou obě strany na toto řešení připravené a máme mezi sebou kontakt, pokud nemáme kontakt, pak posilněme vztah mezi námi, například právě pomocí empatie.

A jak na takovou empatii?

Základní mechanismy u empatie je, vytvořit pro druhého prostor, v kterém mu nasloucháme a dáváme mu vědět, že naslouchám. Ať je to od jednoduchých slov jako hmm, aha, ano,… nebo neverbálních přikývnutí až po komplexnější vyjádření jako: Slyším, co říkáš… Chápu, že je to… Rozumím…

Otázky v empatii

Důležitým faktorem ve vytváření empatického prostoru jsou otázky, které často směřuji k vybídnutí, aby druhý řekl něco více o tom, jak to má nebo k tomu, aby navrhl, co by se mohlo stát:

Je to pro tebe nějak důležité… můžeš mně k tomu říci více? Je něco co můžu v tuto chvíli pro tebe udělat? Můžeš mi o tom prosím říci něco více, když říkáš, že si neotevřeš knihu?

Shrnování

Spočívá ve snaze shrnout, co jste pochopili z toho, co Vám druhý říká. Shrnutí může probíhat vlastními slovy, ale snažíme se co nejvíce se držet významu toho, co druhý řekl.

Jestli jsem to dobře pochopil, tak… Chtěl bych se ujistit, že jsem pochopil, co říkáš. Znamená to, že…?

Pocity a potřeby v empatii

Pokud je dítě nebo žák ochoten s námi komunikovat, tak můžete jít ještě déle ve své empatii a můžeme zkusit odhadnout pocity a potřeby druhé strany. Na základě předchozí situace nebo konverzace, například:

Když mi říkáš, že si knihu neotevřeš, tak jsi možná naštvaný a potřeboval bys více prostoru pro sebe? Nebo je to nějak jinak?

Pozorní čtenáři si všimnou, že v této (snad pro někoho empatické) reakci můžeme rozpoznat 4 kroky Nenásilné komunikace. Můžete je zkusit si identifikovat, co z toho je POZOROVÁNÍ, POCIT, POTŘEBA a PROSBA. Přičemž POCIT a POTŘEBA jsou v tomto případě odhad toho, co prožívá dítě.

Upozornění:

Dát někomu empatii neznamená, že s druhým musíte souhlasit v tom, co dělá nebo říká. Z toho důvodu bych se vyvaroval v empatii větám jako: Máš pravdu… nebo Souhlasím s tebou… V empatii jde o uznání prožívání druhé osoby a vyjádření pochopení toho, jak o tom druhý přemýšlí, ale to neznamená, že musíme sdílet jeho/její pohled nebo prožívání na určitou věc. To ostatně můžeme také i druhé osobě ve vhodný čas sdělit: Nemáš to teď jednoduché, máte tento týden hodně písemek, to pro mě však neznamená, že souhlasím s tím, že nereaguješ na mé pokyny.

Více o empatii si můžete dočíst a poslechnout zde.