Austrálie
Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity Masarykovy univerzity
Martin Culek, Eduard Hofman, Boris Rychnovský, Hana Svobodová, Darina Mísařová

Reliéf Austrálie

Říká se, že Austrálie připomíná velikou kompaktní kru. Že tomu tak úplně není, vyplývá z toho, co již bylo uvedeno o geologické stavbě i členitosti pobřeží Austrálie. Je ale pravda, že pro převážnou část kontinentu je charakteristická nízká a přitom stálá výšková úroveň. Pouze hory na východě a ojedinělé hřbety a skaliska z toho vybočují. Monotónnost je typickým znakem reliéfu na ohromných rozlohách, ale…. Po dlouhých hodinách jízdy víceméně stále stejnou plochou krajinou australského vnitrozemí před vámi začne kdesi za horizontem ve vzdálenosti 100 km vystupovat stolová hora. Jak se posléze ukáže, je 300 m vysoká, má několik kilometrů v průměru a – je zde jen jedna. Následují zase hodiny jízdy spoře porostlými plošinami, hora zmizela za horizontem a nic …. Těžko uvěřit té stolové hoře – působila jako přízrak. To veškerý povrch plošin okolo byl snížen o 300 m a z mnoha desítek tisíc kilometrů čtverečních bývalého vyššího povrchu se zachoval zrovna jen jeden zbytek – svědecká hora? Svědecké hory známe i z ČR, hlavně z křídové pánve, ale od jedné k druhé bývá jen několik kilometrů, maximálně desítek kilometrů a od jedné k druhé je dobře vidět. Ale zde? Byla to tektonicky zdvižená kra? I takové zde jsou, ale bývají rozsáhlejší, méně výrazné a s členitějším okolím, ale hlavně – proč by zde zase byla jen jedna a okolo naprosto nic? V Austrálii nelze dost dobře v georeliéfu aplikovat středoevropská měřítka ani prostorová, ale ani časová. Přibližně lze říci, že je zde vše desetkrát delší, stokrát rozsáhlejší a desetkrát starší. Ano, ta izolovaná tabulová hora, na povrchu s pískovci starými půl miliardy let, byla skutečně svědecká hora, jak vyplývá z pohledu do geologické mapy. Vše ostatní bylo odneseno – a byl na to dostatek času. Tyto izolované hory, často stolového rázu sloužily pro orientaci domorodým obyvatelům i evropským objevitelům: půjdete tři dny od té stolové hory na severozápad a dorazíte k další a potom …. Toto je typický rys australského vnitrozemí a běžné hypsometrické mapy jej naprosto nevystihují – buďto v nich tyto izolované vrchy vůbec nejsou uvedeny, nebo v těch lepších ano, a pak dávají iluzi jakési hornatiny. Ve skutečnosti je to rovina s jednou izolovanou skálou. Známá skála Uluru je jen příklad, podobných je zde více, zvláště menších. Klasickým příkladem jsou „pohoří“ Everard Ranges a Warburton Ra. v jižní a západní Austrálii. Podle kót v mapách se oblast jeví jako pohoří. Ve skutečnosti je to stejná rovina jako všude okolo, jen zde hojněji vystupují mohutná izolovaná skaliska, takže za lepší viditelnosti bývá od jednoho k druhému vidět. Je také pravdou, že častěji než zcela izolované hory či skály, bývají ve skupinách po několika. Naopak to, co se v hypsometrické mapě jeví jako „hory“ jsou často jen zdvižené plošiny. Že jste 700 m nebo i více nad mořem, je celkem jedno, rovina je zde nedohledná jako jinde, že jste na australské poměry tak vysoko, zjistíte jen z mapy nebo GPS. A tak je tomu i v mnohých částech Velkého předělového pohoří. Na pohoří, natož předělové, to místy vůbec nevypadá. Rozvodí lze překonat tak, že to zjistíte až přijedete do členitější pobřežní krajiny.

A klame i měřítko map. Při pohledu na podrobnou mapu kontinentu by bylo možné soudit, že ona známá skála Uluru leží vlastně v jakési brázdě a na jih od ní se tyčí pohoří Musgrave Ra. a na severu George Gill Ra. a Macdonnell Ra. Jenže…. Musgrave Ra. je přes 90 km na jih, George Gill Ra. asi 140 km na SV, vyšší Macdonnell Ra. 200 km tímtéž směrem. Ani jedno není vidět, jste v naprosté rovině dna Amadeovy pánve.

Samozřejmě, jsou i části Austrálie, kde lze mluvit o horách či údolích nebo kaňonech v našem pojetí. Ale vzhledem k ploše Austrálie jich není mnoho a nacházejí se hlavně při pobřeží.

Dobrodružné ovšem není jenom cestování australským vnitrozemím, ale také dopátrat se skutečných výšek vrcholů plošin, kopců i hor. V naprosté většině map kontinentu, atlasech i autoatlasech, mapách orografických, turistických i přehledech výšek vrcholů uváděných na různých serverech, včetně australských, jsou hojné chyby. Podezřelé je již to, že ve většině materiálů se uváděné výšky kót liší, a to běžně o desítky, výjimečně i o 300 metrů. To v civilizované zemi s rozvinutými kartografií i turismem poněkud zaráží. Dopátrat se skutečných výšek pohoří není jednoduché. Mnohdy v mapách nejsou vůbec uvedeny nejvyšší vrcholy, ale nějaké náhodné, nejasné podle jakéhosi klíče vybrané. Pro některá menší pohoří nejsou jména nejvyšších vrcholů, natož jejich kóty, uvedeny v žádné veřejně dostupné mapě. To se týká třeba Arnhemské země na severu Austrálie nebo hřbetu Selwyn Range v okolí města Mt. Issa. V jiných mapách vrcholy jsou, ale bez kót, nebo jsou špatně – např. na poloostrově York. Týká se to ale i obydlených a hojně navštěvovaných oblastí. V Darling Range na předměstí Perthu, kde leží rekreační zázemí tohoto města, je jako nejvyšší ve všech mapách (s výjimkou topografické) uváděn Mt. Cooke s kótou 582 m. Vrchol leží poblíž státní silnice, a jelikož na vrcholu je obnažená žulová klenba s omezeným výhledem, je často navštěvován a tudíž známý. Ve skutečnosti (nebo alespoň dle topografické mapy) je o deset metrů nižší (571 m n.m.) a výškou je v pohoří až třetí v pořadí. Nejvyšší je Mt. Saddleback asi 20 km dále do vnitrozemí s k. 593 m n.m. Snad jen u vrcholů Australských Alp je shoda, nejvyšší vrchy jsou známy a údaje výšek se liší jen v řádu metrů. Řešení problému nejvyšších vrcholů a jejich kót sice existuje, je ale velmi náročné na čas a orientaci v topografických mapách pustin. Na serveru Australské vlády pod organizací Geoscience Australia lze jako podklad geologických map objevit i topografickou mapu 1:250 000 – nejpodrobnější topografickou mapu Austrálie, která pokrývá celé území státu. Ovšem pátrání v takové mapě v územích o ploše desítek tisíc km² v plošině se stovkami drobných pahorků (jen výjimečně jsou u nich kóty) stojí za to (případ Arnhemské země). Takto byly hledány nebo ověřovány výšky mnohých pohoří. Některé údaje o vrcholech a jejich kótách uvedené v dalším textu jsou možná (nejen) v naší literatuře prezentovány poprvé. Při charakteristikách jednotlivých pohoří chybám v mapách již nebude věnována pozornost.

Austrálie má velmi malou průměrnou nadmořskou výšku, údaje se sice liší, ale pohybují se v intervalu 270–330 m n.m., což přibližně odpovídá Evropě s jejími rozsáhlými nížinami a pahorkatinami, zvl. ve východní části kontinentu. 96 % plochy Austálie má nadmořskou výšku pod 600 m. Ale jen 36 % plochy kontinentu má nadmořskou výšku pod 200 m, a pouze 0,08 % Austrálie má výšku přes 2 000 m. To dobře charakterizuje Austrálii jako kontinent mírně zdvižených plošin bez vysokých hor. Nejvyšším vrchem Austrálie je Mt. Kosciusko ve Sněžných horách Australských Alp. Dosahuje výšky 2 228 m n. m. (viz obr. Mf_5), tedy v této subtropické oblasti nemůže dosahovat sněžné čáry. Sněžná čára na Novém Zélandu leží ve výšce 2 100–2 400 m a na Nové Guinei kolem 4 500 m (poslední desítky let silně stoupá nahoru). Nejnižším místem Austrálie (i celé Oceánie) je dno Eyreova jezera. Leží údajně 15,2 m pod hladinou moře. Ovšem politicky náleží k Austrálii i ostrov Heard v Jižním oceánu, jde o aktivní sopku nyní vysokou 2 745 m (viz obr. Mf_6). To je nejvyšší hora Australského svazu. Pokud je však brán v potaz kontinent Austrálie, jeho severní okraj tvoří ostrov Nová Guinea a nejvyšším vrchem kontinentu je Puncak Jaya (dříve Carstenzova pyramida) v indonézské části ostrova. Má výšku 4 884 m a svou vertikální gradací se blíží Andám. Viz obr. Mf_7.

Regionální členění georeliéfu Austrálie

Austrálii lze rozdělit na 3 základní části. Asi 60 % kontinentu na Z zabírá Západoaustralská plošina. Ta se k V neznatelně sklání do Středoaustralské pánve. Na východě se pak nad ni výrazněji zvedá Velké předělové pohoří (zahrnuje i Tasmánii).

V této posloupnosti budou v následujícím textu jednotky charakterizovány. Západoaustralská plošina bude rozdělena na západní část a severojižní pás střední Austrálie. V rámci těchto severojižních pásů území bude postupováno od S k J. Hranice jednotek dále uvedeného členění byly vytvořeny speciálně pro tuto učebnici.

Západoaustralská plošina

Západoaustralská plošina je typická, jak už název naznačuje, zdviženým plochým reliéfem, který pouze k Indickému oceánu místy spadá zřetelnějšími svahy. Představuje starší část Austrálie. Typické zde jsou mocné a rozsáhlé platformní (nevrásněné) pokryvy sedimentů, především starých tvrdých pískovců. Z nich místy vystupují zvrásněná pohoří nebo jádra archaických většinou žulových kratonů. Převažující směr depresí i elevací je Z – V.

Západoaustralská plošina – západní část

Tato část začíná jižním okrajem Velké písečné pouště a pokračuje k jihu až k západnímu okraji Velkého australského zálivu. Geologicky se jedná o nejstarší část Austrálie, k níž postupně V Austrálie „přirůstala“, tj. docházelo k akreci vyvrásněných hornin i vyvřelin směrem od V. Reliéf je sice v průměru plochý, ale relativně vysoko zdvižený, s povrchem plošin ve 300–700 m, typicky kolem 500 m. Jádra tvoří žulové kratony, které se na povrchu projevují typickými klenbami. Po obvodu kratonů se stáčejí hřbety vyvrásněných hornin. Platformní pokryvy jsou zde relativně vzácnější, ale zato extrémně staré – v oblasti Pilbary vč. Hamersley Ra. jsou dokonce zachovány i archaické sedimenty, místy téměř nevrásněné, takže tvoří i platformní pokryvy. Většina pokryvu je však až ze staršího a středního proterozoika a ve sníženinách i mladší, z prvohor až třetihor.

Nejvyšším pohořím je Hammersley Ra. na severu. Nejedná se o jediný hřbet, ale soustavu subparalelních hřbetů a řad skalnatých vrchů ve směru ZSZ – VJV. Mezi nimi se nacházejí rozsáhlé i menší kotliny s plochými dny. Většina území je prvořadou zásobárnou železných rud na světě, které jsou odtud ve velkém vyváženy. Nejvyšším vrchem je Mt. Meharry (1 250 m), který je také nejvyšším bodem státu Západní Austrálie. Viz box 1 a obr. Mf_7.

Jižně od hřbetů Hammersley Ra. leží poměrně vysoko položená zvlněná plošina, neznatelně se sklánějící k J až na úroveň Perthu. V severní části je ojediněle členěna výraznějšími hřbety stejného směru jako v Hammersley Ra., k V se však stáčejí na směr Z – V. Nejvýraznějším a nejvyšším je Mt. Augustus (1 105 m). Na yilgarnském kratonu dále k jihu již hřbety nejsou, reliéf je velmi plochý až rovinný, jen ojediněle z plošin vystupují izolované vysoké žulové klenby (viz obr. Geo_13, 25, Mf_9). Povrch kratonu je zjizven desítkami opuštěných, funkčních i otevíraných povrchových dolů na zlato. V jižní části je kraton častěji pokryt pískovými dunami.

Zvl. východní část Australské plošiny má polopouštní charakter s asi 150 vyschlými či vysychajícími slanými jezery. Největší z nich je Jezero zklamání (Lake Disappointment).

Zvláštní je pohoří Darling Ra. na východním okraji Perthu. Jako hřbet může působit pouze od moře, odkud také přicházeli první osadníci. Ve skutečnosti se jedná o několik set metrů vysoký přímý zlomový svah plošin na východě. Je celý tvořen žulami, které se zde i hojně těží, nyní se navíc otevírají povrchové lomy na zvětraliny – bauxit. Tak je tomu i na svazích nejvyššího vrchu – Mt. Saddleback (593 m). Viz obr. Mf_15.

Zvláštní ráz má nejjižnější část Západoaustralské plošiny, geologicky tzv. Albany province (podle největšího městečka). Není tvořena žulovým kratonem, ale zvrásněnými sedimenty středního proterozoika, které byly před začátkem prvohor ze směru S – J otočeny kolem kratonu do směru Z – V. Díky odlišné geologické stavbě má zcela odlišný georeliéf s ostrými hřbety a vrchy. Nejvýraznější je pohoří Stirling Ra. s asymetrickým horami, tvořícími řady v jinak mírné pahorkatině (viz obr. Mf_16). Nejvyšší horou je impozantní Mt. Bluff Knoll (1 095 m n.m.) – viz obr. Mf_17.

Západoaustralská plošina – východní část

Tento segment Západoaustralské plošiny je podstatně rozlehlejší než zmíněná západní část plošiny. Zabírá severní Austrálii od plošiny Kimberley až po západní část Carpentarského zálivu, zahrnuje pohoří, ale nezahrnuje pánve střední Austrálie a na jihu končí Velkým australským zálivem a poloostrovem Eyre západně od zálivu Spencer Gulf. V oblasti lze rozlišit tyto podjednotky (od S k J): Zdvižené plošiny s podložím žulových kratonů (Kimberley, Arnhem), pohoří středoaustralských hřbetů, dále sníženiny po jejich s. z., a j. okraji s polopouštěmi (včetně Nullarborské plošiny) a konečně plošiny kratonu Gawler na poloostrově Eyre.

Arnhemská plošina patří k nejméně probádaným částem Austrálie a tento stav zřejmě bude trvat i nadále, protože převážná část území byla vrácena zbytkům domorodých obyvatel, kteří do ní běžně vstup neumožňují. Podloží plošiny tvoří archaický žulový kraton, který ale na rozdíl od západní části Australské plošiny je dosud převážně překryt mladšími sedimenty. Vystupuje na několika menších místech a největší z nich se stalo lokalitou mohutné těžby uranu (u města Jabiru). Plošina je tvořena mocným souvrstvím staroproterozoických i mladších pískovců, místy jsou na povrchu proterozoické dolomity, které tvoří nápadné pahorky, zpravidla zkrasovatěly a jsou prakticky bezvodé. Z topografické mapy lze vyčíst existenci propastí i vyvěraček, ale jejich fotodokumentace není běžně dostupná. Z důvodů své horninové skladby je Arnhemská plošina velmi neúrodná, řídce zalesněná a téměř neosídlená. Pískovcové plošiny jsou rozpraskány mohutnými trhlinami, zřejmě prokopírovanými z podložního kratonu. V těchto trhlinách v období dešťů protékají řeky a vytvářejí neprůchodné kaňony (viz obr. Geo_20 a 21). Plošina má stupňovitý ráz (viz obr. Mf_19), přes okraje stupňů plošin pískovců v období dešťů přepadají vodopády (např. známé Jim Jim Falls v NP Kakadu) – viz obr. Mf_20. Jako nejvyšší vrchol byl identifikován podle topografické mapy Kub-O-Wer Hill s kótou 570 m n. m.

Další velmi svéráznou plošinou je Kimberley Plateau. Je vyšší a při obvodu výrazně členitější. Na rozdíl od plošiny Arnhemské jsou pokryvné sedimenty různě mírně ukloněny a prohýbány. Viz box 2 a obr. Mf_21.

Jižně a JV od Arnhemské země leží tabule Barkley Tableland, protažená ve směru SZ – JV a velmi mírně vyklenutá. Sklání se k SV ke Carpentarskému zálivu a na JZ do plochých depresí se slanými vysýchavými jezery. V SV části tabule vystupují odolné proterozoické pískovce, které před Carpentarským zálivem začínají být překryty miocénními vápenci. Nejvyšší části tabule jsou však tvořeny překryvy méně odolných staroprvohorních sedimentů (viz obr. Mf_22), ukloněné plošiny směrem k JZ do pánví i křídovými sedimenty. Na jednom místě vystupuje oblast metamorfovaných starých vulkanitů. Plošina má nadmořskou výšku kolem 300 m n. m., nejvyšší elevace zřejmě nepřesahují 400 m n. m. Zvláštností jinak fádní suché plošiny je několik jezer a především na severně ukloněné části plošiny skalní města v proterozoických pískovcích (viz obr. Mf_23).

Oblast polopouště Tanami, ležící severně od středoaustralských pohoří, je v geologické literatuře označována jako Arunta. Jedná se o rozsáhlou bezodtokou depresi se dnem pod 200 m nadmořské výšky. Má v podloží archaický žulový kraton, který zde pouze na jednom místě vystupuje, jinak je překryt zvrásněnými proterozoickými sedimenty a metamorfity. Ty však vystupují zpravidla jen v hřbetech a menších pohořích a plošiny jsou tvořeny staroprvohorními platformními sedimenty, především pískovci. Pokud lze konstatovat, že většina oblastí v Austrálii nazývaných pouštěmi jsou maximálně polopouště a často suché savany, o poušti Tanami to platí tím spíše. Jde o stromovou savanu, místy s vysýchavými creeky a jezírky. Písčité duny pokrývají asi polovinu plochy, písku je zde však málo a tvoří jen úzké duny dlouhé desítky kilometrů, směru SZ – JV. Často však v území vystupují podložní sedimenty a jejich drobně kamenité zvětraliny.

Dále na Z až k Osmdesátimílové pláži se vyvinula Velká písečná poušť, plošně nejrozsáhlejší poušť Austrálie, na kterou navíc nezřetelnými přechody navazují více kamenité „pouště“ po jejím obvodu. Velká písečná poušť leží v tektonicky mobilní zóně, založené již v archaiku, která pak byla mnohokrát v průběhu 2 mld. let vrásněna a značně se vymyká představě o geologicky stabilní západní Austrálii. Naposledy byla vrásněna v polovině prvohor, její jižní část snad ještě v mladších prvohorách, v době, kdy vznikaly Tasmanidy na východě dnešní Austrálie. Mocnost souvrství sedimentů od proterozoika do současné doby přesahuje 10 km. Písku v poušti je při tom málo a tvoří podobné úzké protáhlé duny jako v „poušti“ Tanami (viz obr. Mf_24, 25).

Gibsonova poušť leží na Z od středoaustralských pohoří a navazuje na suchý východní okraj západoaustralské části plošiny. Na rozdíl od Velké píšečné pouště má geologicky relativně stabilní podloží, leží výš, je spíše kamenitá a při okrajích má řadu vysýchavých slaných jezer až stále suchých slaných depresí. Podobně jako ve Velké písečné poušti zde chybějí koryta creeků, oblast je celoročně bezodtoká. Pouze z ojedinělých vystupujících skalnatých hřbetů vycházejí občasná koryta.

Středoaustralská pohoří

Středoaustralská pohoří se vyznačují výrazně Z – V průběhem, a to nejen v morfologii, ale především v geologické stavbě. Mezi hřbety leží kolem 500 km dlouhé a 100–250 km široké protáhlé deprese, na dně s pískovými pokryvy. Úpatí horských hřbetů jsou tvořena souvrstvími předprvohorních a časně prvohorních pískovců, slabě ukloněnými k osám pánví. Na dnech sníženin jsou četné slané pánve, v posledních dvaceti letech se však občas plní vodou. Celá oblast patří k tektonicky nejaktivnější v oblasti Západoaustralské plošiny. Vznikla „až“ před 1,1–1,9 mld. lety a pohyby a vrásnění se zde opakovaně vyskytovaly až do mladších prvohor; skončily až koncem karbonu, podobně jako v převážné části Velkého předělového pohoří na východě Austrálie.

Nejdále na sever, v okrajích pouště Tanami leží žulový hřbet Murchinson Ra., který na rozdíl od ostatních probíhá ve směru SSZ – JJV. Je tvořen starými zvrásněnými horninami a zajímavý je svým směrem naznačujícím mladší přepracování a v současnosti relativně silnou seismickou čiností. Další k J je Davenport Ra., probíhající ve směru SZ – JV. Poblíž Stuartovy silnice vystupuje známý útvar Devils Marbles – Ďáblovy kuličky. Jedná se o staroproterozoické žuly s typickým kvádrovým rozpadem. Kvádry ovšem dalším zvětráváním a opadáváním rohů a hran přecházejí v kulovitý tvar. Některé koule mají až 5 m v průměru. Viz obr. Mf_26, 27.

Za širokou a zvlněnou sníženinou následuje podstatně vyšší hřbet Reynolds Ra. Celé pohoří je asi 280 km dlouhé a dosahuje nejvyšší kóty zřejmě vrchem Mt. Gardiner (1 000 m n.m.). K jihu přechází do relativně vysoko položené ploché sníženiny jezera Bennett. V její ose se nachází několik menších periodických jezer. Nad touto sníženinou se směrem k J zvedá soustava strmých úzkých paralelních hřbetů Macdonnell Ra. Tato výrazná skupina má unikátní ráz (viz obr. Mf_28). Vlastní pohoří je dlouhé asi 350 km, ale na V za Stuartovou silnicí na ně navazuje odlišné Harts Ra. S  těmito nižšími extenzemi je celá elevace dlouhá asi 600 km.

Pohoří je převážně tvořeno zvrásněnými proterozoickými sedimenty, místy i metamorfity; v západní části i žulami – zde se potom vyskytují spíše izolované hory a jejich skupiny. Ze žul a metamorfitů je také pohoří Harts Ra. Ve hřbetech se nachází i nejvyšší hora Severního teritoria a celé Západoaustralské plošiny – Mt. Zeil, vysoký 1 531 m (viz box 3).

Mezi pohořími Macdonnell Ra. a Musgrave Ra. dále na jihu leží cca 150 km široká a až 600 km dlouhá Amadeova pánev. Patří do středoaustralské mobilní zóny, na Z navazuje na taktéž mobilní širokou sníženinu Velké písečné pouště. Vrásnění na jejích okrajích ustalo až před 300 miliony lety. Na jejím dně se nacházejí málo odolné mladotřetihorní sedimenty a pokrývají je písčité polopouště. Místy se vyvinuly zvláštní systémy dun připomínající včelí plástev, přičemž jedna „buňka“ má průměr asi 1 km. V ose pánve leží řada protáhlých, zpravidla vyschlých slaných jezer; největší z nich je Amadeovo, dlouhé asi 120 km (viz obr. Mf_29). Pozoruhodné jsou však především izolované hory, hlavní atrakce cestovního ruchu ve střední Austrálii.

Izolované hory Amadeovy pánve

Na jižním okraji střední části Amadeovy pánve se nacházejí 2 izolované skály a jedna málo rozlehlá, ale vyšší skupina skal. Jedná se o Mt. Conner, Uluru (Ayers Rock) a Kata Tjuta (Olghas). V rámci Austrálie nejsou ani tak pozoruhodné svou výškou, jako právě svou izolovaností a tím, že vystupují ostře přímo z roviny, v případě Uluru místy jen na několika metrech. Uluru - viz obr. Mf_31 a box 4. Kata Tjuta (Olgas) – viz box 5.

Pohoří Musgrave Ra. leží na jih od Amadeovy pánve, asi 300 km jižně od pohoří Macdonnell Ra. a přitom paralelně s ním. Je dlouhé asi 280 km a široké jen asi 50 km. Má však odlišný charakter, tvoří jej masivní hřbety, budované rulami a granulity starými 1,6–1,0 mld. let, kdy také byly zvrásněny a intrudovaly do nich žuly. Další slabší vrásnění proběhlo před 530–570 mil. lety. Nejvyšší horou je Mt. Woodroffe, vysoký 1 435 m. K západu navazuje nižší pohoří Mann Ra., což jsou spíše vysoko položené plošiny s izolovanými vrchy. Nejvyšší je Mt. Whinham, pravděpodobně 1 232 m vysoký.

Jižně od středoaustralských pohoří, na jejich plochém úpatí leží Velká Viktorina poušť – Great Victoria Desert a to v nadmořské výšce 200–400 m. Geologický podklad je tvořený kyselými pískovci, na severu i kyselými metamorfovanými horninami. Místy má členitý reliéf s řadou zahloubených suchých údolí. Pouští je nazývána proto, že jsou zde časté písčité pokryvy, do kterých se vsáknou srážky, takže zde s výjimkou skalního podkladu voda neodtéká povrchově, ale průlinami v píscích. Na rozdíl od Velké písečné pouště leží Viktorina již v subtropickém pásu se slabými zimními dešti i letními přeháňkami, srážky se zde tedy mohou vyskytovat celý rok, i když jen ojediněle. Při jižním nižším okraji se vyvinula řada menších vysýchavých slaných jezer, která jsou napájena v období dešťů vodou prosakující písky. Viz obr. Mf_34.

K jihu navazuje na Velkou Viktorinu poušť rozlehlá plošina Nullarbor Plain. Přestože hranice je morfologicky nepatrná, jedná se o zcela odlišný typ území. Plošina je tvořena mocným souvrstvím horizontálně uložených miocénních (mladotřetihorních) vápenců. Spodní hranice souvrství zasahuje pod hladinu moře a také k jihu pokračují vápence i na šelfu pode dnem Velkého australského zálivu. Vzhledem k nízkým srážkám a zkrasovělému povrchu, kde veškeré odvodňování probíhá podzemní cestou přímo do moře (viz obr. Mf_39), je oblast na povrchu velmi suchá a neúrodná. Také půdy, pokud se vůbec vyvinuly, byly částečně smyty do podzemí, takže na povrchu často zůstaly jen kameny a skalní plotny (viz obr. Mf 35, 36). Tyto extrémní podmínky vedly k tomu, že se na plošině nevyskytují stromy ani větší keře, a pro pláň se proto vžil název „bezstromá“ (z latinského Arbor – strom a null – žádný, nic). Ve skutečnosti jde ale o překroucení původního domorodého názvu, který evropským osadníkům zněl jako „nullarbor“.

Plocha Nullarborské plošiny (mimo šelf) činí asi 200 000 km², a dlouhá je až 1200 km. Jde o nejrozsáhlejší vápencovou a krasovou oblast světa. Zkrasovění se na povrchu projevuje málo, místy jsou škrapy, ojediněle se vyskytují široká hrdla nehlubokých propastí – propadlých závrtů nebo stropů dómů (viz obr. Mf_36, 37). Speleologický výzkum oblasti je v počátcích, nejrozsáhlejší zatím objevená jeskyně Cocklebiddy Cave se nachází v z. části plošiny a je dlouhá přes 6 km. Vede převážně při hladině podzemní vody a z větší části je zatopena (viz obr. Mf_37). Předpokládá se, že pod zemí leží největší jeskynní systém světa. Objevit ho se nyní pokouší mnoho amatérských speleologů, kteří nad plání létají na ultralehkých letadlech a mapují otvory propastí, které pak prozkoumávají. Nullarborská plošina směrem k moři končí většinou velmi ostře – skalní stěnou vysokou 70–100 m. Tato stěna je v jednom úseku souvislá přes 200 km a patří mezi velmi působivé atrakce jinak pustého území. Viz obr. Mf_38.

Směrem k V na Nullarborskou plošinu navazuje plochý hřbet (práh) oddělující tuto plošinu od Velké artézské pánve. V podloží leží poslední australský archaický kraton – Gawler (zasahuje až pod Coober Pedy), ale povrch je tvořen málo odolnými křídovými vápnitými sedimenty, v západní části na nich ještě leží třetihorní sedimenty. Podložní krystalické horniny vystupují jen ojediněle. Území je velmi ploché (viz box 6), pouze směrem k V k Velké artézské pánvi je nápadný do 50 m vysoký svah, dlouhý několik set km. Právě v něm byla objevena světově významná ložiska opálů, která se těží v široké oblasti Coober Pedy již přes 120 let a dnes intenzivně průmyslovým způsobem. Vznikají zde tak plošně velmi rozsáhlá těžební pole se specifickými těžebními tvary typu polí drobných hald a do 15 m hlubokých dlouhých zářezů, ze kterých jsou horizontálně raženy těžební štoly (vše viz box 6).

Poloostrov Eyre Peninsula

Poloostrov Eyre je spolu s výběžky až k železniční trati Adelaide – Perth je tvořen tektonicky mírně zdviženým archaickým kratonem Gawler. Severní okraj zdviženého území zvedající se nad pánve s vyschlými jezery byl poněkud hrdě nazván Gawler Ranges. Jsou zde velmi zvláštní stolové hory s oblými okraji plošin. Na rozdíl od běžných australských stolových hor tvořených sedimenty, tyto jsou tvořeny zdviženými žulovými krami, proto také nemají ostré hrany (viz obr. Mf_40). Povrch Eyreova poloostrova se velmi zvolna sklání k J. Nad tyto rozsáhlé plošiny až roviny s nekonečnými soustavami dun směru JV – SZ se ve střední a jižní části poloostrova ostře zvedají ostrovní hory a hřbety. Žuly tvoří spíše vysoké protáhlé klenby, ruly ostré skalnaté asymetrické hřebeny dlouhé 10–20 km. V západní části mají směr SSZ – JJV, ve střední části S – J (viz obr. Mf_41), v jihovýchodní části směr SSV – JJZ. V jihozápadní části je budují i mramory, takže místy připomínají pobřeží Dalmácie. Jižní cíp poloostrova je tvořen vodorovně uloženými zkrasovělými třetihorními vápenci s pokryvy dun; krajina je velmi suchá a využitelná jen pro pastevectví a ochranu přírody. Všechny větší hřbety po celém poloostrově mají nadmořskou výšku 400 – 500 m. Nejvyšší zřejmě je Carappee Hill (495 m n. m.) nad osadou Waddikee (viz obr. Mf_42). Formy zvětrávání žuly jsou na jihu poloostrova velmi unikátní (viz obr. Mf_43).

Středoaustralské pánve

Středoaustralské pánve zabírají 600 – 1 200 km široký severojižní pruh Austrálie od jižní části Carpentarského zálivu až po jihovýchodní pobřeží Jižní Austrálie a úpatí Victorijských Alp. Nejedná se však o jednu pánev, ale soustavu různě velkých pánví, oddělených více či méně zřetelnými prahy tvořenými podložním krystalinikem.

Největší je Velká Artézská pánev, která dle některých názorů začíná už na jihovýchodním pobřeží Carpentarského zálivu. Jenže tato část pánve, mající spád k zálivu, je také oddělena skalním prahem od jižněji ležící hlavní části, takže hydrologicky a hydrogeologicky funguje autonomně. Práh je zvláště zřetelný v západní části, kde je tvořen vrchovinou Selwyn Ra. v okolí města Mt. Issa. Na jihovýchodě však rozvodí klesá až ke 200 m nadmořské výšky a je velmi nezřetelné. Severní pánev nese název Carpentarská pánev. Přes 50 % plochy středoaustralských pánví zabírá vlastní Velká artézská pánev, téměř se shodující s povodím Eyreova jezera. Od pánve Murray je oddělena nevysokými ale většinou zřetelnými hřbety Benda Ra. (v. od pohoří Flinders) a příznačně pojmenovaným hřbetem Barrier Ra. (s městem Broken Hill). Geologicky pokračuje do povodí horního Darlingu (severně od prahu u městečka Wilcania). Jihojihovýchodním a severoseverozápadním směrem od městečka Bourke na začátku středního toku Darlingu je oddělena skrytými hřbety nejvýchodnější část pánve zvaná Surat Basin, Pánev Surat. Morfologicky je však jádro Velké artézské pánve odděleno hřbetem Grey Ra. tvořeným sedimenty od povodí Darlingu; i proudění podzemní vody tento hřbet respektuje. Jižně od hřbetu Benda Ra. a skrytého prahu u městečka Wilcania leží pánev Murray. V příbřeží v jv. cípu státu Jižní Austrálie bývá ještě vyčleňována dílčí část pánve, která se od pánve Murray odlišuje proudem podzemní vody k moři, tzv. Otway Basin (viz obr. Mf_44). Na povrchu však hranice není zřetelná. Morfologicky zde ke Středoaustralským pánvím řadíme i příkopovou propadlinu Torrensova jezera.

Těmito sníženinami jsou uvnitř uzavřeny horské hřbety Flinders Ra. a Lofty Ra. východně od Adelaide. Podobně je pánvemi se sedimenty uzavřen na S zmíněný Selwyn Ra. u města Mt. Issa. Hřbety jsou tvořeny starými zvrásněnými sedimenty, metamorfity, ojediněle i žulami. Jsou většinou úzké, nebo tvoří soustavy hřbetů směru převážně S – J. Je to typický směr Tasmanid, což ukazuje jejich přechodnou polohu. Horninami patří ovšem k v. okraji Západoaustralské platformy, ale vrásněny byly ještě v prvohorách, tak jako východně ležící Tasmanidy. I z geologického hlediska jde tedy o přechodné jednotky, podobně jako celé Středoaustralské pánve. Tato pohoří tyčící se z pánví budou proto probrána v rámci jednotky Středoaustralských pánví.

Středoaustralské pánve jsou především velmi rozsáhlé vnitrozemské nížiny, zpravidla charakteru roviny. Úklon povrchu ke středu pánve je natolik malý, že pouhým okem je nezřetelný. Budují je mocná souvrství permských a druhohorních sedimentů, na povrchu se slabším pokryvem mladotřetihorních sedimentů, především v pánvi Murray, kde jsou zastoupeny souvrstvím vápenců. Při krajích pánve, zvláště ve Velkém předělovém pohoří, jsou sedimenty mírně ukloněny. Sedimenty pánve však na několika dlouhých úsecích Velkého předělového pohoří nekončí na jeho západních svazích, ale překračují rozvodí. Ve středním Queenslandu končí až několik desítek km od pobřeží u žulového pobřežního hřbetu. V oblasti Modrých hor pak pokračují až do Sydney. Z morfologických důvodů však tyto sedimentární tabule budou popsány v rámci Velkého předělového pohoří.

Části Středoaustralské pánve

Carpentarská pánev ve skutečnosti zabírá i celý Carpentarský záliv. Při pobřeží leží velmi plochá krajina s mladými usazeninami, plážemi a bahnitými ústí periodických řek. To je Krajina Zálivu – Gulf Country. Pod nejmladšími sedimenty leží hlavně třetihorní vápence, pod nimi pak nepropustné vrstvy a pod nimi vrstvy pískovců, tvořící kolektory podzemní vody. Dále od moře je proto území nečekaně suché. Artézská pánev se projevuje výtoky vod při navrtání, jinak voda přirozeně podpovrchově odtékala do mořského zálivu.

Selwyn Range a navazující hřbety tvoří relativně vysokou část rozvodí. Jsou to plošiny ve výšce kolem 400 m a drobné hřbety a hřebeny S-J směru, podmíněné mohutnými zlomy (viz obr. Mf_49). Nejvyšším vrchem je Black Mountain 586 m n. m. tvořený rulami. Leží zde jedno z nejdůležitějších nalezišť polymetalických rud (Ag, Zn, Pb, Cu), které je také mohutně těženo u města Mount Issa (viz obr. Mf_50, Mf_51). Dále na východ se pak hřbet noří pod sedimenty, tvořící rozvodní plošiny ve výškách kolem 250 m n. m. Vyskytují se zde i stolové hory. Na svazích krystalický podklad překrývají ploše ukloněnými permskými až spodnokřídovými pískovci, místy vápenci. Okraje pohoří jsou tak významnou infiltrační oblastí, neboť srážky zde většinou přesahují 500 mm. Jde o oblast zásobující vodou okraje Velké artézské pánve.

Dále k J navazuje hlavní část Velké artézské pánve, která má ráz extrémně rozlehlé roviny. Na povrchu je tvořena křídovými prachovci a kvartérními písky. Na J od rozvodí má plochu 1,4 mil. km². Její nejnižší polohy pokrývá Eyreovo jezero, Lake Eyre se dnem v hloubce -15,2 m p. m. (viz kapitola Vodstvo). Po vypotřebování nejsnáze dostupných vod Velké artézské pánve se voda čerpá z hloubek až 2 km. Z mělkých zvodní má teplotu kolem 30 °C, z hlubokých až 100 °C. Nechává se ochladit ve velkých podzemních rezervoárech, než se může použít. Nově se využívá i k pohonu geotermální elektrárny, využívající k pohonu turbín izopentan. Zvláště z větších hloubek je voda silně mineralizovaná, slouží hlavně pro zemědělské účely, pro obyvatelstvo vyžaduje značnou úpravu. Celkem je zde asi 3 000 vrtů (první byl vyhlouben v roce 1878 v Bourke na řece Darling). Nejhlubší je 2 136 m, vyvrtaný v Queenslandu. Naprostá většina vrtů leží při východním okraji pánve, kde je ještě úrodná půda a zvodeň je blíže pod povrchem. Ovšem voda po navrtání nedosahuje k povrchu a musí se čerpat (je to tzv. subartézská voda). Většinou se tak děje známými větrnými čerpadly. Na dně pánve je zvodeň až v hloubkách přes 2 km, a vrtání do takové hloubky je většinou neekonomické. Pokud se tak ovšem stane, voda tryská sama na povrch (tj. artézská voda). Vzhledem k pouštním podmínkám na dně pánve to však většinou nemá smysl. Přirozeně vytékala artézská voda na povrch po zlomech až západně od Eyreova jezera a dodnes zde omezeně vytéká.

Velkou Artézskou pánev od pánve Murray oddělují hřbety Barrier Ra. a Benda Ra. Průměrná nadmořská výška Barrier Ra. dosahuje jen 300 m, nejvyšší vrchol, Mt. Robe 467 m n. m. Nízká nadmořská výška, poloha ve srážkovém stínu (pro dominující zimní srážky) za podstatně vyššími Flinders Ra. a stále relativně vnitrozemská poloha mají za následek značnou suchost území a až polopouštní charakter. Na jižním okraji pohoří leží jedno z nejstarších a nejznámějších středisek těžby polymetalických kovů v Austrálii – Broken Hill (viz obr. Mf_62 a Mf_63). Nejdříve se těžilo bohaté ložisko stříbra, pak zinku a olova.

Pohoří Flinders Ra. se na australské poměry velmi strmě tyčí do značných výšek. Táhne se v relativně úzkém pruhu ve směru S – J. Má velmi pozoruhodnou morfologickou a geologickou stavbu (viz box 7). Nejvyšším vrchem je St. Mary Peak (1 189 m n. m.). Ale i několik dalších vrcholů přesahuje výšky 1100 m n. m. Výrazný je především západní svah pohoří, ležící na důležitém zlomu bývalého proterozoického riftu v jižní Austrálii (viz kapitola Geologie). Tento rift byl během třetihor a čtvrtohor reaktivován a vznikl v něm prolom Torrensova jezera (směr S – J). Došlo a dochází na něm na australské poměry k velkým pohybům. Podle jeho východního okrajového zlomu bylo vyzdviženo i pohoří Flinders Ra., a dále k jihu navazující pohoří Lofty Ra.

Směrem k J na pohoří Flinders Ra. za sedlem u Peterborough navazuje nižší pohoří Lofty Ra. taktéž severojižního směru. To zvolna klesá směrem k jihu. V severní části dosahuje výšky přes 900 m (Mt. Bryan 936 m). Nad městem Adelaide vystupuje nejvyšší vrchol jižní části – Mt. Lofty s výškou 727 m. I toto pohoří bylo vyzdviženo podél východního okrajového zlomu riftu Torrensova jezera. Ten také bývá nazýván Velký jihoaustralský příkop. Západní zlomový svah Lofty Ra. na tomto zlomu je pozoruhodný svou přímočarostí a malou erodovaností svahu. Pohoří Mt. Lofty pokračuje k JZ až na velký Kangaroo Island, zde však dosahuje již jen výšky 307 m. Ostrov byl od pevniny oddělen stoupající hladinou moře na začátku holocénu (před 9 000 lety) a činností příboje (viz box 8).

Pohled k SZ přes zlomový svah k Adelaide. Foto: Mazzone, Panoramio

Pánev Murray je oddělena od Velké artézské pánve hřbety Benda Ra. a Barrier Ra. Na rozdíl od Velké artézské pánve zde tečou stálé a poměrně vodné toky, výskyt podzemní vody tudíž není pro člověka tak klíčový. Podloží kvartérních sedimentů v pánvi tvoří souvislé plochy třetihorních sedimentů, především vápenců. To vede k výskytu rozsáhlých bočních jezer (často vysýchavých) u okraje nivy i jinde v pánvi. Pánev je relativně klimaticky vlhká a většinou úrodná. Značné plochy však zabírají pískové duny a pokryvy (viz obr. Mf_67). Charakter řeky a jejího okolí vyplývá z kapitoly Vodstvo a Biota.

Ještě klimaticky vlhčí je pánev Otway, ale i zde dominují suché krasové povrchy, soustavy písečných dun (zde směru Z – V), a dokonce jsou zde i vysýchavá jezera. Třetihorní vápence jsou zde uloženy horizontálně a netvoří nápadné povrchové tvary. Podzemní krasové tvary jsou hojné hlavně v západní části. Jde o rozsáhlé horizontální jeskynní soustavy těsně nad úrovní hladiny podzemní vody, nebo pod ní. Z větší části jsou neprozkoumané a v mnoha případech ještě zřejmě dlouho budou pro obtížnost výzkumu zatopených jeskyní a rozsah systémů. Jeskyně u Naracoorte jsou velmi známé díky nálezům zkamenělin; lokalita je chráněna jako přírodní dědictví v rámci UNESCO. Malá část krápníkových jeskyní je zpřístupněna veřejnosti (viz obr. Mf_68, Mf_69). Na povrchu se v širokém okolí vyskytují široké a několik málo desítek metrů hluboké propasti, z nichž některé jsou otevřené až do jeskynní soustavy. V místech, kde je povrch snížen nebo hladina podzemní vody leží blíže povrchu, jsou v propastech malá krasová jezírka (viz obr. Hd_24).

Specifikem pánve Otway je výskyt vulkanických tvarů reliéfu, a to nejhojnějších a nejlépe zachovalých v celé Austrálii (mimo vzdálené ostrovy). Viz obr. Mf_70, Mf_71, Mf_72. Maary zatopené vodou byly již zmíněny v kapitole Vodstvo.

Velmi pozoruhodné je pobřeží pánve Otway, kde jsou horniny budující pánev (zvl. vápence a pískovce) obnaženy a tvoří 30–70 m vysoké útesy. Výška útesů se snižuje od V k Z. Místy jsou tyto útesy příbojem rozčleněny do četných kulis, úzkých zálivů, příbojových jeskyní apod. Známá je především část pobřeží rozčleněného až na izolované věže, zvaná Dvanáct apoštolů (viz obr. Pol_21, Mf_73, Mf_74). V nižší západní části pobřeží zaujme příbojový tunel London Bridge (viz obr. Mf_75).

Velké předělové pohoří, Great Dividing Range

Délka pohoří od Mysu York po jižní cíp Tasmánie je 3 700 km. Vzhledem k orientaci pohoří ve směru S – J se v tomto směru i výrazně mění klima a morfogenetické procesy. Od tropického zvětrávání až po sezónní periglaciální činnost. Nadmořská výška pohoří je v průměru vyšší na jihu. Ale s výjimkou prvního úseku na Cape York vždy přesahuje 1 000 m n. m. Geologicky jde o nejmladší část Austrálie, její horniny vznikaly či se přeměňovaly při posledním vrásnění v prvohorách. Některé západní segmenty pohoří a Tasmánie se vrásnily již ve starších prvohorách, ale většina se vrásnila v karbonu, nejvýchodnější pobřeží (u Rockhamptonu) až v permu. Během vrásnění k povrchu vystupovaly i batholity žulového magmatu, které utuhly v hloubkách a dnes po obnažení erozí na povrchu vystupují jako kompaktní žulové masívy. V době vrásnění pohoří docházelo i k hojné sopečné činnosti s výlevy bazických, hl. čedičových láv. Tyto horniny však byly ještě zvrásněny a morfologicky se dnes jako vulkanické oblasti neprojevují. Tento vývoj je naprosto analogický k hercynskému vrásnění českého masívu. S výjimkou nejsevernějšího úseku na poloostrově York při tektonickém zvedání dnešních pohoří docházelo na mnoha místech k mladé sopečné činnosti. Částečně se odehrávala již ve starších třetihorách, ale většinou ve třetihorách mladších. Z této doby se zde zachovaly četné lávové tabule, zbytky sopek a lávových příkrovů nebo sopouchů. Morfologicky se v reliéfu jako sopečné tvary téměř neprojevují, většinou byly značně erodovány, pouze místy připomínají vulkanické elevace severních Čech. Na rozdíl od poměrů v České republice však sopečná činnost pokračovala na Athertonské plošině v severním Queenslandu až do konce pleistocénu (před 12 000 lety), tedy prakticky do současnosti. Proto se zde také zachovaly nápadné vulkanické tvary, které jsou popsány v rámci kapitoly Vodstvo, protože většina z nich je částečně zaplavena a jsou zde vulkanická jezera. Holocenní vulkanická činnost se pak rozvíjela již jen mimo Velké předělové pohoří v pánvi Otway na jz. úpatí hor; ta byla již popsána v rámci podkapitoly o Středoaustralských pánvích. Horninná stavba Velkého předělového pohoří je velmi pestrá, ale lze říci, že v rámci jednotlivých částí pohoří velmi podobná. Ve všech částech se objevují žulové masívy, zvrásněné metamorfity, ale hlavně zvrásněné sedimenty. Všechny sedimenty jsou však na rozdíl od západních 2/3 Austrálie až z prvohor nebo mladší. Výčet typických hornin doplňují zbytky neovulkanických hornin (s výjimkou pol. York). V mnoha částech pohoří se objevují i více či méně zachovalé zbytky platformního pokryvu vápenců a především tvrdých triasových, případně i jurských pískovců. V některých částech pohoří, jako na západním rozvodním hřbetu v Queenslandu a v Modrých horách tyto sedimentární souvrství na povrchu převažují a utvářejí tabulový ráz Velkého předělového pohoří. Pokud už eroze platformní sedimenty z většiny úseků pohoří odstranila, zůstaly zachovány na jejich západních svazích či alespoň úpatích. Velké předělové pohoří tedy vždy, s výjimkou Australských Alp, k západu přechází v mírně ukloněné tabule tvrdých pískovců, v nichž se často vyvinuly hluboké kaňony, které pro svou nepřístupnost byly málo využívány a dnes tvoří základy několika národních parků (např. NP Carnarvon). Z geologického hlediska se významně odlišuje první část předělového pohoří na poloostrově York. Ač to není na první pohled patrné, tato část geologicky nepatří do Tasmanid. Jde o nejvýchodnější část proterozoického severoaustralského kratonu.

Ke zdvihu pohoří začalo docházet v malé míře již před 45 miliony let, ale hlavní zdvihy proběhly podobně jako v ČR až mladších třetihorách a probíhají dodnes. V současné době, v souladu s rostoucími tlaky při kolizi Australské a Asijské tektonické desky, možná více než v minulosti. Celkově lze konstatovat, že pohoří má asymetrickou morfologickou stavbu – k Z převažují ukloněné plošiny a mírné svahy, k východu k oceánu svahy strmější. Jde tedy o ukloněnou obrovskou kru. Ovšem výjimky z této zákonitosti také existují, např. u nejvyšší části pohoří – Australských Alp je situace opačná – strmější, vyloženě horské svahy jsou k ZSZ až SSZ, zatímco k okrajovým mořím pohoří klesá stupňovitě, a tedy zdaleka ne tak impozantně. Tato skutečnost méně pozorné návštěvníky často mate v orientaci v pohoří.

Na mapách světa Velké předělové pohoří možná působí celkem homogenně, ale skutečnost je právě opačná. Úseky pohoří se výrazně liší nejen v převažujících horninách a nadmořských výškách, ale také, a možná především, v šířce. Samozřejmě se liší i v klimatu a vegetaci. Nejširší je pohoří uprostřed, kde jeho šířka dosahuje 650 km, zatímco na severu jen kolem 100 km a západně od Melbourne asi 150 km. I tak to jsou značné rozměry a při pozorování reliéfu z vrcholů hor je často vidět jen nekonečné řady nízkých hor nebo nevysokých hřbetů. Na to, že někde na pohoří sto a více kilometrů od vrcholu navazují nějaké okrajové svahy a pak i nížiny, lze většinou usuzovat jen z mapy.

Nejvyšším vrchem Velkého předělového pohoří je Mt. Kosciuszko ve Sněžných horách při jižní hranici Nového Jižního Walesu. Dosahuje výšky 2 228 m n. m. Není to žádná impozantní hora, spíš takový nevýrazný vrch v rámci zarovnaných povrchů hor. Od severozápadu se však tektonicky zdvižená stěna hor jeví docela impozantně, zde lze i pochopit, jak mohl vzniknout název „Australské Alpy“. A že se drží, ten název….

Typická orientace pohoří i jeho dílčích částí je Tasmanidská, tj. přibližně S – J. Dílčí části se však této orientaci vždy nepodřídily, takže druhým častějším směrem je směr Z – V. Ale i když některé části hor na mapě kontinentu vypadají, že mají převážně tuto orientaci, skutečnost je barvitější. I tyto západovýchodní úseky, jako např. Victorijské Alpy, jsou ve skutečnosti budovány jednotlivými horskými hřbety severojižního směru. Sedla a údolí je oddělující jsou založeny na hlubokých zlomech.

Velké předělové pohoří se vyznačuje rozsáhlými plošinami na značné části hřbetnice. Často se jedná o rozsáhlé, málo erodované zdvižené zarovnané povrchy, často také o rozsáhlé, téměř horizontální, mohutné souvrství platformního pokryvu pískovců. A někdy je nemístné vůbec mluvit o pohoří. Například nadmořská výška rozvodí západně od Brisbane dosahuje jen cca 500 m, dále k severu mezi povodím Burdekinu a periodické řeky Thomson stékající k JZ dosahuje sotva 300 m n. m.

Při východním okraji Velkého předělového pohoří, zvláště ve vyšších částech pohoří blíže k moři, vznikly pozoruhodné skalnaté kaňony s mohutnými vodopády – tedy alespoň za dešťů. V několika těchto nekonečných kaňonech Modrých hor také po 61 miliónů let přežívala ze začátku třetihor Wollemia Nobelova (či vznešená, jak kdo chce), nahosemenný strom připomínající z dálky vysokou borovici. Wollemia Pine, považovaná za vyhynulou již 2 milióny let. A její porost byl objeven pouhých 120 km na SZ od středu Sydney roku 1994. Ano, i to je dnešní Austrálie …

Velké předělové pohoří lemuje na východě poměrně ostře ohraničená pobřežní nížina. Je nesouvislá, a ani v nejširších místech její šířka nepřesahuje 100 km. I to je však dost na to, aby od pobřeží nebylo Velké předělové pohoří vůbec vidět.

Velké předělové pohoří bylo pro účely této učebnice rozděleno do 9 přirozených částí. Odlišné jsou morfologicky, někdy i geologicky, zpravidla i klimaticky a liší se i biotou.

1. část: Dauan Is. – Mys York – Cooktown je dlouhá asi 710 km. Jak již bylo uvedeno, geologický podklad této části nepatří do Tasmanid (s výjimkou okolí Cooktownu), horniny vznikly již v proterozoiku jako součást severoaustralského kratonu. Tasmanidy byly k této části od V přivrásněny až během mladších prvohor. Fakt, že tato část morfologicky navazuje na mladší části dále na J, byl vyvolán neotektonickými zdvihy – které zvedly dnešní horskou část Tasmanid i tento okraj kratonu. Posledních asi 150 km pohoří směrem k S je částečně pokleslé pod mořskou hladinu Torrensova průlivu. Velké předělové pohoří zde vystupuje ve formě větších, vyšších ostrovů budovaných krystalinikem (žulami), na rozdíl od severněji a východněji ležících aluviálních, korálových a/nebo sopečných ostrovů. Nejsevernějším ostrovem této série je Dauan Island, ležící cca 11 km od pobřeží Nové Guineje. Je poměrně malý, ale vysoký asi 285 m. Viz obr. Mf_78.

Povrch poloostrova Cape York je tvořen mírně zvlněnými plošinami s povrchem ve výšce 100–150 m, nad něž poměrně výrazně vystupují osamocené dílčí hřbety. Tato část Velkého předělového pohoří je tvořena převážně proterozoickými žulami a jako v jediném jeho úseku se zde vzhledem k odlišnému původu pohoří nevyskytují neovulkanické lávy. Západní polovina poloostrova je kryta mladšími platformními sedimenty a nepatří do Velkého předělového pohoří – je součástí Carpentarské pánve, jejíž převážná část je zatopena Carpentarským zálivem. Velké předělové pohoří je na poloostrově široké jen asi 70 km. Hřbety poloostrova mají typický směr S – J, a jejich výška postupně roste k J. Nejvyšší je u východního pobřeží ležící Mcilwraith Ra. Jedná se o tektonicky zdviženou úzkou žulovou plošinu, výrazně rozčleněnou zlomy. Výška plošiny je kolem 450 m, v jižní části dosahuje jeden vyšší vrch nadmořské výšky 824 m n. m. Jméno nemá, alespoň v mapách. Jde o dlouhou dobu neprozkoumaný hřbet, krytý tropickými deštnými lesy. Teprve od 90. let 20. století je mu věnována větší pozornost přírodovědců. Bylo zjištěno, že se jedná o nejjižnější lokalitu výskytu řady novoguinejských rostlin i živočichů; bylo zde nalezeno i několik endemitů. V nedávné době byl hřbet vyhlášen národním parkem. O tom, že je málo znám, svědčí i to, že se na internetu nepodařilo objevit jedinou fotografii. Okolí tohoto hřbetu i hřbetů severněji ležících je polosuché, pasátové větry na nízké plošiny nepřinášejí srážky. Ty zde proto padají jen během letního monzunu a na plošinách jsou tak polosuché opadavé tropické lesy.

Teprve v r. 2010 se začala stavět na Cape York silnice. Že pozemní putování na pozapomenutý Cape York není jen tak, ukazují tato videa:

• http://youtu.be/r1xLtgXNqWg
• http://youtu.be/LhUxeVNEk5U
• http://youtu.be/WOQp-ySpbcg

2. část: Cooktown – Townsville. Úsek Velkého předělového pohoří dlouhý asi 450 km a široký kolem 180 km. Nad úzké pobřežní nížiny se ostře zvedají vysoké příbřežní žulové hřbety směru SSZ – JJV. Na jižním konci nejvyššího hřbetu leží i nejvyšší bod celého Queenslandu i severních 3/4 Austrálie: Mt. Bartle Frere (1 622 m) Viz obr. Mf_80. Za tímto pobřežním nesouvislým hřbetem se v nadmořské výšce 700 – 900 m nacházejí plošiny, především Atherton Plateau, čedičová tabule, na které se také vyskytují všechny pozdně pleistocénní vulkanické tvary. Plošina je velmi úrodná, a proto na poměry australského venkova hustě osídlená. Vrásnění na konci prvohor v Austrálii uzavírají výstupy žulového magmatu i bazických láv ve zvláštním pruhu od ostrova Mornington v Carpentarském zálivu až po město Townsville na východním pobřeží. Zvláště pobřežní hory se vyznačují extrémními a rozkolísanými, nicméně stálými srážkami v průběhu roku. Na srážkoměrné stanici na vrcholu Bellender Ker – 1 545 m n. m. (na obr. Mf_81 vpravo vzadu) jsou dosahovány s odstupem nejvyšší srážky v Austrálii a zřejmě i na celé jižní polokouli (viz kapitola Podnebí). Stanice měří od r. 1973 a za tuto dobu průměrné roční srážky činí 8 150 mm. V roce 2000 byl dosažen úhrn srážek 12 461 mm, pravděpodobně největší na světě s výjimkou podhůří Himalájí. Tato oblast je nyní velmi populární, jsou to vlhké tropy, „Wet tropics“. Z plošin i z horských hřbetů stékají vodou bohaté říčky a řeky a tvoří četné vodopády a peřeje. Asi 100 m vysoké Barron Falls u Cairnsu však byly poškozeny odvedením téměř veškeré vody na podzemní elektrárnu. Více fotografií z pohoří je v boxu 9.

Směrem do vnitrozemí, na plochých svazích pohoří, se vyskytuje další lávová tabule, Undara Volcanic Plateau. Vznikla asi před 200 000 lety. Zachovaly se zde velké lávové jeskyně, hlavní atrakce oblasti. Jedna je i zpřístupněna (viz obr. Mf_76 a Mf_77). Lávové jeskyně vznikly v době vulkanické činnosti, kdy láva zaplavovala širší oblast. Na povrchu láva tuhla rychleji než v hloubi a vznikla na něm pevná krusta. Pod ní však byla ještě láva tekutá, ta vytékala dále po směru spádu, až vznikla vyprázdněná dutina – dnešní lávová jeskyně.

3. část: Townsville – Brisbane je dlouhá asi 1 000 km a nejširší z celého pohoří, šířka dosahuje až 670 km. V tomto úseku má Velké předělové pohoří směr SZ – JV. Celý tento úsek pohoří ještě náleží do střídavě vlhkých tropů. Dále na jih už pohoří leží v subtropickém pásu. Rozlišit je třeba alespoň 2 hlavní pásma pohoří: Jednak pobřežní, které je tvořeno systémem krátkých úzkých ostrých hřbetů až hřebenů. Je převážně budováno žulami a metamorfity, i četnými lávami (viz obr. Mf_87). Nejvyšší horou je Mt. Dalrymple – 1 277 m, (viz obr. Mf_88) nad přístavem Mackay, ale hor s podobnou výškou je zde více. Dále ve vnitrozemí se vyvinuly rozsáhlé kotliny, pánve a pahorkatiny s místy vystupujícími vyššími vrchy. Vnitrozemské kotliny jsou relativně rozsáhlými povodími řek Burdekin, Fitzroy, Burnett, nejvodnějších řek na východní straně hor. Rozvodí leží nejdále ve vnitrozemí ze všech částí pohoří, 250–400 km, místy i více. Vlastní rozvodí je tvořeno rozsáhlými sedimentárními tabulemi s převahou tvrdých pískovců a častými pokryvy láv. Tato souvrství přesahují daleko přes rozvodí k V. Nejvýše jsou tabule zdviženy v jižní části, kde tvoří známé plošiny Buckland Tableland. Nejvyšším místem tabule (nelze dost dobře hovořit o vrchu) je zřejmě Consuelo Peak s výškou 1 232 m n. m. Je to ale nejspornější kóta u vysokých vrcholů Austrálie. V literatuře lze nalézt údaje od 1 018 m až po 1 318 m. V rozvodních tabulích vznikly místy pozoruhodné stupňovité krajiny a kaňony. Nejznámější z nich jsou chráněny v Národním parku Carnarvon (viz box 10). V místech, kde je tabule v nižší poloze, je rozvodí naprosto nezřetelné, tvořené rozsáhlými rovinami. Mezi povodím řeky Burdekin na V a Thompson na Z leží nejnižší místo rozvodí – jen cca 300 m n. m.

4. část: Brisbane – Newcastle je dlouhá asi 700 km. U Brisbane je oddělena od severnějších částí pohoří širokou plochou sníženinou s výškou kolem 500 m n. m. Vedou jí důležité komunikace z Brisbane do zemědělské oblasti v povodí horního Darlingu (tzv. Darling Downs) – a dále na Z, do vnitrozemí Austrálie. Vlastní Předělové pohoří je široké jen 200–350 km. Tato část nese název Novoanglické hory. Pohoří je sklonově asymetrické, mírný spád je k Z do Velké artézské pánve, poměrně strmý k V k moři. Ovšem nejvyšší vrcholy tuto zákonitost úplně nerespektují – nacházejí se ve formě málo výrazných žulových vrchů nebo okrajů plošin jak na V, tak jako vystupující izolované horské skupiny dále na západ. Na východě nicméně leží většina z nich. Nejvyšší je zřejmě žulová Round Mt. (1 586 m) nenápadně vystupující v náhorní plošině poblíž Guyry (viz obr. Mf_89, Mf_90). Ovšem s podobnou výškou jsou zde i další, především Barrington Tops (1 585 m) ležící na jihu pohoří (viz box 11). Na západ vystupuje nižší dílčí pohoří Liverpool Ra., vysoké kolem 1 200. Nejvyšší na západě je pak horská skupina Kaputar (cca 1 525 m). Mezi těmito vrchy se pak na rozvodí nachází rozsáhlá plošina, tvořená třetihorními bazickými lávami, sedimenty i žulami. Přes značnou výšku je tedy úrodná a vhodná pro zemědělství. Je i hodně osídlená a vede tudy i důležitá železniční trať z Brisbane k JJZ. K východu pohoří spadá poměrně strmě a řeky stékající z rozvodních plošin si v těchto svazích vyhloubily četná skalnatá údolí až kaňony s četnými vodopády (viz box 11).

Novoanglické hory leží již v pásu subtropického klimatu, v zimě na rozvodní plošině i vrcholech pravidelně slabě mrzne a 10–15 dní v roce leží sníh. Na východní straně hor jsou vysoké srážky, takže zde vznikly deštné až mlžné subtropické lesy. Obrazový doprovod je v uvedeném boxu 11).

5. část: Newcastle – Canberra. Tento úsek Velkého předělového pohoří je dlouhý asi 350 km a taktéž 350 km široký. Je nižší, v zásadě plochý, s průměrnou výškou rozvodí kolem 1 100 m. Na jeho východním úpatí pod zlomovým svahem leží asi 60 km široká pobřežní nížina i s největším městem Austrálie. Původně se jednalo o extrémně neprůchodnou krajinu, která byla překonána až asi po 40 letech od založení Sydney. Dnes tvoří rozsáhlé rekreační zázemí šestimilionové aglomerace na úpatí. Tento úsek je budován především platformním pokryvem, tvořeným hlavně tvrdými kyselými triasovými pískovci. Na nich a v nich se vyvinuly až několik set metrů vysoké skalní stěny a hluboké kaňony, kde přes hrany přepadají vodopády potoků. Podloží na východě tvoří málo propustné permské břidlice s vložkami uhlí (těží se u města Newcastle). Na západních svazích pod pískovci leží zkrasovělé silurské vápence. Podnebí zde je víceméně stále vlhké, vyšší srážky jsou na východních návětrných svazích, ale v zimě se stávají návětrnými západní svahy, srážky však bývají nižší. Na většině území přesahují 1000 mm ročně. Sníh se ve vyšších polohách v zimě objevuje pravidelně. Protože tato část Austrálie je většinou dobře známa, nebo alespoň fotografie z ní, je vhodné ji probrat podrobněji. Lze v ní rozlišit dvě podčásti. Na severu leží rozsáhlé plošiny v národním parku Wollemi, na jihu vyšší Modré hory.

Severní část je nižší, ale také méně erodovaná; eroze zde zatím vytvořila spíše kaňony než stolové hory. Povrch je budován především platformním pokryvem, tvořeným hlavně tvrdými kyselými triasovými pískovci. Kaňony zde jsou dlouhé, až 200 m hluboké, těžko přístupné, kde přes hrany přepadají desítky metrů vysoké vodopády (viz obr. Mf_92, Mf_93, Mf_94). Oblast je převážně souvisle zalesněná a dodnes relativně málo navštěvovaná.

Blue Mountains jsou vyšší a více rozčleněné. Jejich jméno pochází nikoliv od barvy hornin nebo vegetace, ale od silic blahovičníků, které nasvíceny sluncem slabě modře září. Hory mají podobnou geologickou stavbu jako severní část, ale celkově je pestřejší, protože i hloubková eroze byla intenzivnější a nařezala i níže ležící horniny. Povrchy tabule dosahují nadmořské výšky 600–1 190 m, dále na západ z ní ale vystupují starší zvrásněné horniny, až tam leží rozvodí. Tvrdé triasové pískovce v Modrých horách netvoří tolik kaňony, jako spíše okrajové stěny tabulí a stolových hor (viz obr. Mf_95). Stěny jsou až několik set metrů vysoké a pískovce spolu s podložními horninami budují až 760 m hluboké kaňony, kde přes hrany přepadají i 100–250 m vysoké vodopády potoků. Ovšem kaňony se vyvinuly v nízko ležících devonských horninách. Podloží tvoří na východě málo propustné permské břidlice s vložkami uhlí (těží se u města Newcastle). Na západních svazích pod pískovci leží zkrasovělé silurské vápence. Vznikly v nich snad světoznámé jeskyně Jenolan Caves, nejnavštěvovanější přírodní lokalita státu Nový jižní Wales. Geologická stavba hor byla podrobněji rozebrána v kapitole Geologie, v boxu 2.

Vlastní rozvodí je tvořeno křemencovými a žulovými hřbety směru S – J. Dosahují výšky 1 290 m. Na Z navazuje rozsáhlá plošina Oberon Plateau (viz obr. Mf_91, Mf_96), s nejvyšším vrcholem Mt. Bindo (1 363 m). Nejvyšší vrch celého úseku je však ještě dál na Z v povodí řeky Darling. Jde o erodovanou, 12 mil. let starou sopku Mt. Canobolas (1 395 m) – viz obr. Mf_97 a Mf_98.

Charakteristika enolanských jeskyní včetně fotografického doprovodu je v box 12.

6.+7. část: Australské Alpy, Australian Alps. Tvoří úsek mezi městy Canberra a Melbourne. Jde o nejvyšší část Velkého předělového pohoří. V každém státě však „Alpy“ mají poněkud odlišný charakter a budou probrány zvlášť.

6. část: Snowy Mt. leží mezi Canberrou a hranicí státu Victoria na horním toku Murray. Úsek je asi 180 km dlouhý a cca 300 km široký. Nejvyšším bodem je Mt. Kosciuszko 2 228 m n. m. Je to tektonicky aktivní oblast, za posledních 10 mil. let se hory zdvihly asi o 1 km. Pohoří od V stoupá stupňovitě, a nepůsobí tedy impozantně. Stupně jsou tvořeny vnitrohorskými brázdami S – J směru, ohraničené hřbety (viz obr. Mf_99). Naopak k SZ mají hory vysoký strmý svah do povodí Murray, a zde působí skutečně až velehorsky (obr. Mf_99, Mf_100, Mf_101). Vrcholová část je tvořena žulovou tektonicky zdviženou krou směru JZ – SV se zarovnaným povrchem. Trochu tím Snowy Mt. připomínají Krkonoše. Nad 1 700 m je v horách subalpínský stupeň, pohoří je tedy v nejvyšších polohách přirozeně bezlesé.

Podrobněji o Snowy Mountains pojednává box 13.

7. část: Victorijské Alpy. Úsek se táhne od pramenů Murray po Melbourne; je dlouhý 310 km a široký asi 160 km. Hory jsou tvořeny žulovými i rulovými hřbety, zdvižené plošiny zde na rozdíl od Snowy Mountains až na menší výjimku (Mt. Buffalo) chybějí. Jsou zde zbytky láv třetihorních sopek, ale vulkanické tvary se nezachovaly. Pohoří se celkově táhne ve směru Z – V, ale jednotlivé hřbety probíhají ve směru S – J, přičemž údolí a sedla mezi nimi jsou založena na mohutných zlomech. Nejvyšší horou úseku i celého státu Victoria je Mt. Bogong (1 986 m), který má poměrně ostrý hřeben (viz obr. Mf_102). Dalšími vysokými vrcholy je Mt. Feathertop (1 923 m) a Mt. Hotham (1 861 m). Pohoří pokrývají „nekonečné“ blahovičníkové lesy, ale nad 1 700 m n. m., kde leží horní hranice lesa, se vyskytují malé ostrovy subalpínské vegetace.

8. část: Hřbety západní Victorie. Tento poslední úsek na kontinentu se táhne od širokého sedla u Melbourne k Z až po Glenelg River u hranice s Jižní Austrálií. Úsek je dlouhý asi 340 km a široký 100–170 km. Horské skupiny jsou zde tvořeny staroprvohorními a proterozoickými sedimenty (pískovci), které jsou subhorizontálně uložené (tj. mírně ukloněné). Jen ojediněle zde vystupují žuly, lokálně se objevují i neovulkanické výlevy. Z. od Melbourne leží nižší hřbety Macedon Ra. s nejvyšším vrchem Camels Hump (1 011 m). V poměrně odlehlé poloze, oddělené pahorkatinami, se nachází poslední pohoří, avšak velmi výrazné a atraktivní: Grampiany. Nejvyšší horou je Mt. William 1 167 m n. m. (viz obr. Mf_103). Jelikož se hory tyčí téměř z pobřežních nížin, převýšení je značné a hory působí mohutně, vyznačují se i poměrně příkrými svahy. Pohoří je tvořeno devonskými pískovci, které se usazovaly jako říční písky před cca 380 miliony let. Jejich mocnost dosahuje 7 km! Grampiany jsou značně skalnaté, byly obtížně průstupné, tak se zde zachovaly rozsáhlé lesy (viz obr. Mf_104) a dnes je toto území chráněno jako stejnojmenný národní park.

9. část: Tasmánie. Geologicky sem patří i ostrovy v Bassově průlivu. Délka úseku na Tasmánii je 380 km, s ostrovy 470 km. Je tvořen žulami, metamorfity, prvohorními až triasovými sedimenty a produkty druhohorního vulkanismu. Na ostrově chybí větší nížiny a roviny. Je zde jen jedna malá sedimentární pánev, leží na JV ostrova. Rozsáhlejší a vyšší je pohoří na západě ostrova (Central Highlands). Z nížiny na S, odkud Evropané přicházeli, jsou dobře patrné stupňovitě se zvedající zarovnané povrchy, což dalo této oblasti název „Velké západní stupně“. Jsou zde rozsáhlé zarovnané povrchy ve výškách 800–1 300 m. Na nich se nacházejí poměrně velká ledovcová jezera (viz obr. Mf_105). Ve střední části pohoří se nad plošiny ostře zvedají nejvyšší vrcholy, ledovci přemodelované do tvarů ostrých štítů (viz obr. Mf_106, Mf_107). Orientace údolí, sedel a trhlin na Tasmánii má typický severojižní směr. Po obvodu centrální plošiny se nacházejí četné dílčí hřbety, typické a strmé jsou na západě ostrova. Extrémní srážky, a to i v pleistocénu, umožnily, že se zde vyskytují ledovcové trogy a ledovcová jezera až do výšek 500 m n. m. Nejvyšším vrchem Tasmánie i celého úseku je ostrý žulový vrchol Mt. Ossa, 1 617 m n. m. Vrcholů přes 1 500 m je zde více a některé jsou ještě ostřejší. Oblast je těžko prostupná, vedou tudy jen stezky využívané vysokohorskými turisty. Na východě ostrova se nacházejí rozlohou menší, ale téměř stejně vysoké východní hory – Ben Lomond Ra. (1 572 m). Tato horská skupina má velmi strmé okraje (viz obr. Mf_108). Vrcholové plošší části slouží zimnímu lyžování.

V celém úseku je teplotně mírné a poměrně vyrovnané vlhké větrné klima, v zimě až s několika metry sněhu. Toho využívají lyžařská střediska. Hojně jsou zde na rozdíl od pevninské Austrálie rozšířeny pabuky (Nothofagus) a další dřeviny typické pro jižní biogeografickou říši.