Vodstvo

Austrálie trpí s výjimkou východního pobřeží a Tasmánie nedostatkem srážek, v lepším případě jejich velmi nerovnoměrným rozložením. Z tohoto hlediska je na tom Austrálie nejhůře ze všech kontinentů, s výjimkou Antarktidy. Její převážná část leží v oblasti suchého až polosuchého tropického a subtropického klimatu, proto rozsáhlé části vnitrozemí a dokonce i části západního pobřeží mají jen slabě vyvinutou říční síť (byť i občasných toků) – nebo vůbec žádnou. 65 % pevniny je bez povrchového odtoku k moři. Žádný jiný kontinent nemá tak rozsáhlý poměr území bez stále tekoucích řek. Pouze v horách v okolí Cairnsu v Queenslandu, na jihovýchodě kontinentu a na Tasmánii je poměrně hustá říční síť stálých toků, odpovídající poměrům ve středoevropských pohořích. Podíl jednotlivých částí Austrálie na celkovém povrchovém odtoku znázorňuje obr. Hd_1.

Obr. Hd_1. Podíl povrchového odtoku vod v jednotlivých povodích/úmořích z odtoku celkového. Pozoruhodné je, že polovina odtoku je vázána na nevelkou severní oblast úmoří Timorského moře, Carpentarského zálivu a poloostrova York. S výjimkou východního pobřeží pol. York zde přitom téměř nejsou stálé vodní toky. Zdroj: School Atlas of Australia.

Austrálie hydrograficky náleží převážně k úmoří Indického oceánu (asi 70 % pevniny s  odtokem k moři) a jen z 30 % k úmoří Tichého oceánu. Ovšem v australském pojetí, kdy je všeobecně považována část Indického oceánu na jižním pobřeží Austrálie za takzvaný Jižní oceán (Southern Ocean), je situace jiná. Pak asi 40 % ploch s odtokem k moři náleží Indickému oceánu, 30 % Jižnímu oceánu a 30 % Tichému oceánu. Hranice úmoří vedou po Velkém předělovém pohoří a vnitřními bezodtokými oblastmi.

Říční síť ani vodnost toků nelze srovnávat s jinými světadíly. Celkový povrchový odtok vod z  Austrálie (vč. Tasmánie) činí pouze asi 5800 m³/s, což nedosahuje ani průtoku Dunaje u ústí (6500 m³/s), přitom plocha Austrálie je 9,4x větší než povodí této řeky. Průměrná odtoková vrstva v Austrálii je pouhých asi 27 mm (v ČR asi 190 mm). V Austrálii chybí veletoky a velké řeky s vyrovnaným průtokem. I největší řeka Austrálie Murray má dnes minimální průtok, neboť většina vody je využita pro spotřebu společnosti. Z těchto důvodů také v Austrálii neexistuje říční plavba s výjimkou rekreační. Nákladní říční i námořní plavba může probíhat jen v estuárovitých ústích řek.

Charakteristickým rysem australské říční sítě je kromě jejího nerovnoměrného prostorového rozložení i extrémně velká nerovnoměrnost vodních stavů (a průtoků), což souvisí s velkou nerovnoměrností srážek na 90 % plochy kontinentu v průběhu roku, let i v průběhu desetiletí. Ke stabilitě průtoků nepřispívá ani bohatá sněhová pokrývka na vrcholech Australských Alp – plošně jde o malou oblast a především na jaře nastává intenzivní tání, které se pojí s jarními dešti v nížinách. Větším vodním tokem zásobovaným vodou z tajícího sněhu až do konce jara je Snowy River vytékající z  Australských Alp směrem k J. Jediným přirozeným stabilizačním prvkem průtoků řek byl přítok podzemních vod, často z hlubokých kolektorů – tyto vody jsou však dnes ze značné části čerpány a na nadlepšování minimálních průtoků se podílejí v některých územích již jen omezeně. Období maximálních vodních stavů na řekách se mírně zpožďuje za obdobím maximálních srážek. Řeky s maximálními vodními stavy v  létě se vyskytují v severních 3/5 Austrálie, v západní Austrálii severně od 21. rovnoběžky, ve východní Austrálii od 30. rovnoběžky. Navazující pás k jihu má srážky a tedy období max. průtoků kdykoliv během roku (v polopouštní oblasti) nebo odtoky víceméně v roce vyrovnané (pohoří na východě a Tasmánie). Tento pás území končí na západě na 24. rovnoběžce, na východě na 37. rovnoběžce. Oblasti ležící jižněji mají období maximálních průtoků v zimě. Jedná se především o jihozápadni cíp Austrálie, kde jsou srážky a průtoky z tohoto hlediska v rámci celé Austrálie nejextrémnější. Méně extrémní režim je na Eyreově poloostrově, v pohořích Flinders a Lofty Ra., dále pak ve Viktorijských Alpách. Zde je na severních svazích vyhraněnější, na jižních je odtok vyrovnanější.

Příčinou rozkolísanosti toků je do velké míry i vysoká potenciální evapotranspirace, protože i v  relativně chladnějších částech roku je na téměř celém území dostatečné teplo pro růst vegetace a  značný, v tropické části, vysoký výpar. Nejvyšší výpar z jezerní hladiny byl zjištěn v západní Austrálii na jižním okraji Velké písečné pouště, kde průměrně dosahuje 2400 mm/rok (z měřící pánve 4000 mm/rok). Tomu zdejší srážky dosahující 250 mm za rok nemohou dostačovat. Pouze asi 10 % plochy Austrálie má roční úhrn srážek vyšší než výpar z jezerní hladiny. Většina toků i  proto teče pouze periodicky po vydatných srážkách. Ale mezi těmito periodickými toky jsou velké rozdíly. Toky v oblastech relativně vysokých, ale extrémně nerovnoměrných srážek – např. v  oblasti Carpentarského zálivu, Kimberley nebo v povodí horní řeky Darling – vysychají jen na několik měsíců či týdnů v roce. Naproti tomu v sušším vnitrozemí tečou větší toky jen po několik týdnů či měsíců v roce v období relativně hojnějších srážek. A malé toky ve vnitrozemí jsou téměř celý rok vyschlé a několikrát do roka, nebo také jednou za několik let, v nich proběhnou bleskové povodně, trvající hodiny, max. několik málo dní. Tato menší, téměř stále suchá koryta se v Austrálii nazývají creek, u větších a déle tekoucích periodických toků bývá užíván název creek (např. Cooper Creek východně od Eyreova jezera) ale i řeka – river (například Finke River, směřující ze středoaustralských hor k Eyreovu jezeru).

Rozkolísanost vodních toků má v Austrálii skutečně extrémní ráz. Ve střední Evropě se při stoleté vodě hladina větších řek může zvednout o 7–8 metrů, v Austrálii je to často dvojnásobek a někdy i více. Největší amplitudy hladin možná překvapivě nejsou v polosuchých vnitrozemských oblastech, ale v severní, tropické polovině Austrálie s vlivem letních monzunů. Největší výkyvy hladin a průtoků mají středně velké řeky stékající s relativně velkým spádem z hor k pobřeží v oblastech se srážkami kolem 1000 mm za rok. V rámci této oblasti jsou maxima dosahována v místech spíše jižních, kde vyznívá vliv monzunů a celý roční úhrn srážek zde často spadne během 1–2 měsíců, často jen v  několika rozsáhlých a dlouhotrvajících tropických bouřkách. Na řece Ord na sv. straně Kimberley v sz. Austrálii se před výstavbou přehrady hladina během velkých povodní údajně zdvihala i o 20 m. Podobně je tomu i na východním pobřeží Austrálie, které se jinak vyznačuje vysokými srážkami a relativně vyrovnaným klimatem. Povodí největších řek – Burdekinu a Fitzroye leží převážně v  kotlinách mezi dvěma pásmy Velkého předělového pohoří. Obě řeky mají velmi nevyrovnané průtoky a jejich největší přítoky dokonce v „chladném“ půlroce vysychají. Na řece Burdekin naštěstí byly maximální hladiny povodní zaznamenávány, dnes v nivě desítky metrů od řeky stojí sloup s vynesenými hladinami největších povodní. Údaje jsou impozantní, a tak se sloup stal jednou z regionálních turistických atrakcí (viz obr. Hd_3).

Obr. Hd_2. Povodeň na řece Burdekin dne 20. 1. 2008. Přes hranu přehrady zanedlouho přepadalo 6,7 m vody. Foto: bonzle.com

Obr. Hd_3. Sloup se záznamem hladin největších povodní na řece Burdekin za posledních 125 let. Ze záznamu je navíc zřejmé, že v posledních 20 letech bylo i zde velkých povodní mimořádné množství. Výška uváděná na tabulkách v metrech je převýšení povodňové hladiny nade dnem řeky v místě mostu. Nově sem přibude záznam z extrémní povodně v létě ze dne 31. 1. 2009. Hladina řeky vystoupila o více než 17,5 m a bylo dosaženo 3. nejvyšší hladiny (20,5 m) – opakoval se stav z r. 1998. Foto: Panoramio

Obr. Hd_4. Inundace Fitzroye v lednu 2011. Více byla rozvodněna severní zdrojnice – periodicky tekoucí Mackenzie River než jižní, stále tekoucí Dawson River. Povodeň byla největší od r. 1918 a převážná část Rockhamptonu byla zatopena.

Povodí Murray-Darling

Jediná australská řeka, kterou lze dle velikosti povodí a délky toku srovnávat s velkými řekami jiných kontinentů (ne s veletoky), je 2520 km dlouhá řeka Murray. Nad soutokem Murray a Darlingu je však Darling podstatně delší (2740 km) než Murray (1030 km). Soustava Murray-Darling vč. jeho nejdelší pramenné zdrojnice pak má délku asi 3770 km. To je podstatně více než u Dunaje (tam 2888 km). Ovšem Darling před výstavbou přehrad byl vysýchající tok a i dnes před ústím do Murray má šířku jen kolem 45 m a voda v něm téměř neproudí (viz obr. Hd_5).

Obr. Hd_5. Řeka Darling na středním toku. Foto: Wikipedia

Murray má povodí o ploše 1 072 000 km² (Dunaj 801 463 km²). Zajímavá je otázka průměrných ročních průtoků Murray. Ještě v atlasech ze 70. let 20. století se uváděl průtok Murray 1800 m³/s, J. Brinke (1963, 1983, 1987) ve své knize Austrálie a Oceánie uvádí dokonce 1900 m³/s. Na Wikipedii lze nyní nalézt údaj 767 m³/s, jinde 650 m³/s. Skutečnost je však jiná. Přirozený průtok (při eliminaci odběrů vody) by byl v ústí Murray 391 m³/s, výše na toku pod soutokem s Darlingem by byl 414 m³/s. Je zřejmé, že i přirozený průtok řeky pod soutokem klesá výparem a zasakováním, což převyšuje přínos vody přítoky. Jenže v povodí celé nížinné části řek dochází k intenzivním odběrům vod. Oblast je hlavní obilnicí Austrálie a dominantní v produkci ovoce, vína, dokonce rýže a bavlny; na australské poměry je také hustě osídlena. Navíc jsou z jejího povodí zásobována vodou velkoměsta Melbourne a Adelaide, ležící mimo něj. Průměrný roční průtok je tak snížen o 61 % – a to ještě je sem 66 m³/s  vody převáděno prostřednictvím Snowy Mountains Scheme z úmoří Tichého oceánu. Současný průměrný roční průtok Murray při ústí je 150 m³/s, ale v letech 2006–2008 byla situace ještě vyhrocenější – průtok Murray byl blízký nule. To působí rozsáhlé environmentální škody a problémy a Austrálie na jejich řešení musí nyní vynakládat sta miliónů dolarů ročně.

Pozn.: Symptomatické je, že australská literatura téměř nepracuje s průtokem řek v m³/s jako středoevropská, ale výhradně v km³/rok. Vzhledem k nevyrovnanosti průtoků téměř všech toků je to vhodnější přístup. Pro potřeby této učebnice pro možnost srovnání se středoevropskými poměry byly proto průtoky přepočteny na m³/s.

Murray pramení v Australských Alpách ve státě Victoria horské skupině Bower Mountains. Protéká širokým údolím pod Sněžnými horami na hranici státu Nový Jižní Wales. Zpočátku má charakter horské bystřiny, brzy však v otevřeném údolí nabývá charakteru podhorské říčky (viz obr. Hd_6) a teprve na úpatí hor má charakter středně velké řeky s oblázkovým korytem (viz obr. Hd_7). To je již však dotována vodou z elektrárenského systému Snowy Mountains Scheme.

Obr. Hd_6. Murray ve Velkém předělovém pohoří v údolí mezi Viktorijskými Alpami a Sněžnými horami. Stav v létě dne 3. 1. 2010

Obr. Hd_7. Murray jako podhorská řeka poblíž města Corryong dne 3. 1. 2010

Obr. Hd_8. Národní park Murray River. Foto ze dne 10.1. 2010

Z Australských Alp stéká k Z až SZ velké množství relativně vodných toků, které v nížině intenzivně ukládají trasportovaný materiál. Řeky v povodí Murray vč. Darlingu tak v nivách intenzivně meandrují, což také vede ke značnému prodloužení délky toků (viz výše). V této části povodí také dochází (docházelo) k tvorbě niv, to je v Austrálii relativně vzácné. Australské toky totiž zpravidla divočí nebo se větví v delší oddělená ramena (anastomóza) a při povodních zaplavují rozsáhlé oblasti, které nelze označit za nivy. U jiných probíhá hloubková eroze bez inundací nebo tvoří rozsáhlé přímořské bažinaté nížiny. Uvedená část povodí Murray-Darling se přiléhavě nazývá Riverina a je to nejdůležitější zemědělská oblast Austrálie. Po celých 900 km přijímá Murray větší přítoky jen zleva, z Viktorijských Alp. Zprava do ní ústí jen jedno rameno Murrumbidgee. Teprve asi 150 km před ústím Darlingu přijímá svůj největší přítok – hlavní tok Murrumbidgee s jejím stejně dlouhým přítokem Lachlan. Na soutoku Murray a Murrumbidgee je Murray jen o něco vodnější. Soutokem se z Murray stává velká řeka, jejíž průtok až k ústí se již zásadně nemění. Darling pro zvyšování podprůměrných průtoků na dolní Murray nemá význam, neboť za takovýchto vodních stavů prakticky neteče. Ovšem při letních srážkách v  tropické oblasti na severu se rozvodní a tehdy odteče prakticky celý roční průtok. Vytváří (vytvářel) tak povodňové průtoky na dolní Murray. Ty jsou dnes prakticky eliminovány v rozsáhlých bývalých jezerech využívaných k pěstování rýže. Na středním a dolním toku Murray je vybudována kaskáda vysokých jezů, budovaných kolem I. světové války a až do 30. let 20. stol. pro zlepšení plavebních podmínek na řece. Dnes tyto nádrže slouží hlavně pro závlahy. Úseky s  relativně přírodním korytem řeky jsou vzácné a dnes zpravidla chráněné jako národní parky nebo rezervace (viz obr. Hd_8).

Charakteristické měsíční průtoky a průtoky roku 2009/2010 na řekách Darling, Murray a Owen dle vládní organizace Bureau of Meteorology jsou na obrázcích Hd_9, Hd_10, Hd_11.

Obr. Hd_9. Měsíční průtoky na řece Darling v Bourke.

Obr. Hd_10. Měsíční průtoky na řece Murray v Albury.

Obr. Hd_11. Měsíční průtoky na řece Owen v Peechebě.

Z grafů je zřejmé, že řeka Darling po většinu roku neteče nebo má minimální průtok, s průměrnými maximy v druhé polovině léta. Vyskytují se zde mohutné povodně, které mohou přijít ve kterékoliv části roku, neboť povodí řeky leží na hranici letních a zimních dešťů. Na řece Murray jsou relativně vyrovnané průtoky, maximální průměrné průtoky jsou v dlouhém období od jara do podzimu s kulminací začátkem podzimu (odpovídá září v ČR). Ovšem maximální povodně se objevují na jaře, v době tání sněhu ve Snowy Mountains, zvláště pokud se doba tání překryje s jarními dešti v podhůří. Přestože povodí řeky Owen od Z bezprostředně navazuje na povodí Murray po Albury, chod průtoků je v mnohém odlišný. Průměrná maxima jsou dosahována koncem zimy a začátkem jara, projevuje se mediteránní chod srážek typický pro nejjižnější Austrálii. Povodí řeky leží sice v horách, ale v průměru o 400 m níže, takže zde zimní srážky v nižších polohách často přicházejí ve formě deště a sněhové i v horách roztají již začátkem jara. I v létě se projevuje typický mediteránní chod průtoků – klesají téměř k nule a prakticky se nevyskytují ani povodně z přívalových dešťů. Kombinace průtoků řek Murray a Owen, ale i dalších řek, vede k relativně vyrovnaným průtokům níže na Murray, ovšem s výraznými zimními minimy.

Povodí Eyreova jezera

Velmi zajímavé je rozsáhlé povodí Eyreova jezera. Je sice velmi aridní, ale přesto se zde objevují, zvláště v  poslední době, významné povodňové události a dochází k plnění Eyreova jezera. Rozdílný režim jednotlivých periodických řek a kombinace jejich průtoků při vtoku do jezera přitahuje zhruba od r. 1990 pozornost hydrologů a limnologů z celého světa. Podrobně je charakteristika Eyreova jezera a jeho povodí uvedena v Box 1. Další zajímavosti k Eyreovu jezeru jsou v boxech: Box 2, Box 3 a Box 4.

Ostatní povodí

Základní hydrologické charakteristiky australských řek neuvedených v textu a boxech jsou v následující tabulce obr. Hd_12.
Podkladová data: http://www.anra.gov.au/topics/water/overview/, výpočty průtoků a poznámky M. Culek.

Obr. Hd_13. Řeka Snowy River na středním toku. Delší úsečka ukazuje šířku koryta před odvedením vod z řeky do povodí Murray, kratší současnou šířku koryta. Již přes 20 let probíhá kampaň za zvýšení minimálního průtoku vpouštěného do řeky. Australská vláda plánuje zvýšit průtok ze současného 1 % na 15 % původního průtoku. Foto: Wikipedia.

Obr. Hd_14. Most přes vyschlé koryto řeky Gascoyne v Carnarvonu na z. pobřeží. Je dimenzován na silné zimní povodně, zbytek roku je bez vody. Průměrný roční průtok řeky je 20 m³/s. Foto Rhys Thomas, Wikipedia

Obr. Hd_15. Údolí řeky Ord pod přehradní nádrží Argyle. Foto: Geerten, Panoramio.

Jezera v Austrálii

Bývá uváděno, že se v Austrálii nachází asi 760 jezer (Brinke 1987), ale počet může být i pětinásobný nebo pětinový, záleží na kritériích výběru. V Austrálii se hojně nacházejí mělká vysýchavá polopouštní jezera, která bývají i značně rozlehlá. Jezera limanová při pobřeží jsou průměrně četná. Další typy (ledovcová, krasová, poříční) jsou vzácná. Vulkanická jezera jsou velmi vzácná. Hluboká, tektonicky podmíněná jezera se nevyskytují. Umělá jezera (především přehradní nádrže) jsou průměrně četná, menší a střední velikosti (ze světového hlediska) a velmi nerovnoměrně rozmístěná, hustě především v zázemí velkých měst.

V literatuře lze nalézt údaje, že polopouštních jezer je asi 200. Je to možné, ale velikostně jsou nesrovnatelná a  malých solných plání je zajisté několik dalších set. Až na několik malých jezer jsou všechna spíše solnými pláněmi výjimečně se plnícími vodou. Největší jezero Austrálie je jen občasné Eyreovo jezero ve středoaustralské pánvi; bylo již podrobně charakterizováno v rámci boxu 1 o povodí Eyreova jezera i ve vloženém boxu 2 pojednávajícím o jeho vývoji, a boxu 3 věnujícím se současnému stavu. Údaje o jeho ploše bývaly přeháněny. Jeho celková plocha včetně jižní části je 9 690 km², samotná severní část má 8430 km². Dalšími v pořadí jsou Lake Torrens 5745 km², které je s délkou 220 km nejdelším „jezerem“ Austrálie. Leží sice v jihoaustralském riftu a  má tektonický původ, ale vzhledem se příliš neliší od ostatních polopouštních jezer. Třetí velikostí je horizontálně velmi členité jezero Lake Gairdner sz. od Spencerova zálivu – 4351 km² (viz obr. Hd_16). Teprve velikostí čtvrté jezero, Lake Mackay leží mimo Jižní Austrálii, severně od obratníku Kozoroha na pomezí Západní Austrálie a  Severního teritoria. Má poměrně kompaktní půdorys s max. rozměry 111 x 50 km, pro výskyt písčitých ostrovů má však plochu jen 3494 km² (viz obr. Hd_17). Zajímavé je tím, že leží již poměrně daleko na severu, kde jsou větší sezónní srážky, ale protože má minimální povodí, přítok vod je nedostatečný a je vysýchavé jako jiná vnitroaustralská jezera. V jižní Austrálii leží také velikostně v pořadí další jezero, Lake Frome s rozměry 95 x 43 km a plochou cca 2600 km². Velké, poměrně osamělé, ale známé jezero je Lake Disappointment (Jezero zklamání) v Západní Austrálii. Má rozměry cca 50 x 40 km (viz obr. Hd_18). Jeho název se odvíjí od zklamání poslední naděje (r. 1897) objevit ve vnitrozemí Austrálii ono bájné velké jezero se sladkou vodou. Název jezera byl převzat i do názvů mnoha uměleckých děl nejen v Austrálii, vč. rockové hudby.

Obr. Hd_16. Jezero Lake Gairdner je třetím největším jezerem Austrálie. Má velmi složitý půdorys a plochu 4351 km². Na fotografii je zřetelná velmi slabá vrstva vody na solné kůře. Foto ze dne 15. 4. 2011, autor yoorala, Panoramio

Obr. Hd_17. Jezero Mackay je poměrně velké osamocené jezero, ležící již severně od obratníku Kozoroha. Jeho plocha je 3494 km². Stav v říjnu 2010. Foto: traveloz4fotos, Panoramio

Obr. Hd_18. Lake Disappointment, Jezero zklamání, dne 22. 9. 2005. Foto Kellony, Panoramio

Pobřežní (limanová) jezera jsou v Austrálii vázána na oblasti, kde nedochází k intenzivnímu tektonickému poklesu pobřeží. V klesajících úsecích totiž vznikají estuárovitá ústí toků a moře také většinou má skalnatý břeh. Limanových jezer s  relevantními rozměry je několik desítek. Ve velmi suchých oblastech bývají i tato jezera vysýchavá. U některých pobřežních jezer není zřejmé, kde se ještě jedná o zátoku a kdy již o jezero. I názvy v mapách byly z tohoto hlediska tvořeny velmi libovolně. V Queenslandu se větší pobřežní jezera nevyskytují a ta menší jsou vzácná. Koncetrace větších pobřežních jezer je v Novém Jižním Walesu severně od Sydney. Zde se také nachází jedno z  největších – Lake Macquarie, dlouhé asi 30 km a široké průměrně 7 km; zvláštní je velmi složitým půdorysem. Další větší pobřežní jezera se nacházejí až na jižním pobřeží státu Victoria v oblasti Gipslandu; je zde zvláštní soubor tvarově nesourodých jezer, z nichž jezero Lake Revee za písečnou kosou je 61 km dlouhé a max. 1,5 km široké, místy přechází v soustavu jezer spojených průlivy. Velmi podobně vypadá soustava jezer v ústí řeky Murray v Jižní Austrálii. Pobřežní jezero The Coorong je dlouhé dokonce 110 km s šířkou do 2,5 km a dále do vnitrozemí navazují velká široká jezera, z nichž největší je Lake Alexandrina s rozměry 37 x 19 km. Jde o oblast v poslední době zažívající ekologickou krizi, neboť voda řekou Murray prakticky nedotéká, do jezer proto natéká slaná mořská voda, kde výparem koncentrace solí roste, takže většina ryb vyhynula a je ohrožen i další život, především pobřežní vegetace, dosud utvářená pod vlivem sladké vody. Snahou tento problém technicky řešit je oddělení jezera Coorong od velkých jezer dále ve vnitrozemí hrází, aby se do nich nedostávala další slaná voda. Nicméně tím hladina vody v jezeře Alexandrina poklesla a jezero vysychá. Podobná soustava jezer je na jih od Perthu v ústí říček z  Darling Ranges. Asi 10 spíše malých jezer se zachovalo i v samotném Perthu, byla však zmenšena zasypáním a mnohá dostala pravoúhlý ráz respektující okolní zástavbu. Linie malých limanových jezer se táhne i severně od Perthu, ale zde v sušší oblasti jsou již vysýchavá. Největším pobřežním jezerem Austrálie by bylo Lake MacLeod na nejzápadnějším pobřeží u města Carnarvonu, to je však jezero víceméně vyschlé, tvoří solnou pláň s několika zbývajícími jezírky silně slané vody. Rozměry pánve jsou 135 x 43 km a jeho plocha je asi 2800 km². Nejedná se však o typické jezero oddělené písečnou kosou, jde spíše o dlouhý plochý záliv, který byl u moře přehrazen krátkým úsekem dun. Ve zbývající části Austrálie se pobřežní jezera, kromě velmi malých, nevyskytují.

Ledovcová jezera jsou v Austrálii zastoupena víceméně jen na Tasmánii, kde jich je několik set a jsou zde i jezera relativně velká. Pouze 5 malých ledovcových jezer je ve Sněžných horách, velmi dobře však dokreslují horský ráz oblasti. Největší jezero, navíc nacházející se v typickém karu, je Blue Lake (viz obr. Hd_19).

Obr. Hd_19. Největší ledovcové jezero Snowy Mountains je Blue Lake; leží ve výšce 1981 m. Foto: Panoramio

Ledovcová jezera na Tasmánii se zacházejí v západní části na bývalém zarovnaném povrchu, vyzdviženém do výšek 800–1250 m. Větší jezera se nacházejí v nižších polohách na východě plošiny. Největší z nich je (bylo) Great Lake, viz obr. Hd_20. Dlouhé bylo 29 km a široké až 6 km, s plochou 114 km². Ovšem odtok byl přehrazen a jezero přeměněno na přehradní nádrž, kde kolísá hladina v rozsahu kolem 20 m, takže břehy jsou pusté a rekreační využití spočívá hlavně ve sportovním rybolovu. Při tom je voda z povodí řeky Derwent směřující k J převáděna přes rozvodí na sever Tasmánie. Tentýž osud potkal i všechna další větší jezera.

Obr. Hd_20. Celkový pohled na Great Lake má nyní hladinu ve výšce 1034 m, jeho plocha je kolem 114 km². Z dálky nejsou poškozené břehy příliš zřejmé. Foto: Vlado Damjanovski, Panoramio

Největší relativně nedotčené ledovcové jezero je Lake St. Claire, ležící na nejhornějším toku řeky Derwent. To se již nachází v rozsáhlém národním parku Cradle Mountain-Lake St. Claire. Toto jezero leží ještě poměrně nízko (739 m n.m.) a na okraji parku; je dostupné silnicí, a tudíž je nejvíce navštěvované. Dlouhé je 13 km a v nejširším místě 2,4 km široké. Jeho hloubka je 167 m, je to tedy nejhlubší jezero Austrálie (viz obr. Hd_21 a Hd_22). Spolu s okolím má ráz Skandinávie. Další jezera leží již výše na náhorních plošinách; malých je zde kolem sta, ale jsou i větší, ležící v hlubokých trozích pod nejvyššími vrcholky Tasmánie. Tato část neprodělala exploataci, je zachovalá, prázdná a zasvěcená náročné turistice. Viz box 5.

Obr. Hd_21. Lake St. Claire je největším zachovalým a nejhlubším ledovcovým jezerem Austrálie.
Foto PrBaker, Panoramio.

Obr. Hd_22. Jezero St. Claire na podzim.
Foto: Touring Tasmania.

Obr. Hd_23. Horské jezero Lake Dove (940 m) nad nímž se tyčí typická silueta Cradle Mountain (1545 m). Foto: rolse41, Panoramio.

Krasových jezer jsou zvl. v jižní Austrálii, tvořené souvrstvími vápenců nebo dolomitů desítky, ale většinou malých rozměrů. Na rozdíl od velkých jezer dinárského krasu, zde se jedná o velmi malá jezírka v propastech – dómech, jimž se propadl tenký strop. V oblasti mezi Melbourne a Adelaide je vodní hladina blízko povrchu. Průměr mají do 60 m. Jedno z největších je Little Blue Lake (viz obr. Hd_24), které je zároveň nejznámější, protože leží u  silnice. Krasová jezera na suché a vyšší Nullarborské plošině jsou až hlouběji v jeskyních a z povrchu většinou nejsou patrná.

Obr. Hd_24. Krasové jezero Little Blue Lake jz. od města Mt. Gambier v Jižní Austrálii. Je napájeno vodou z rozsáhlého zatopeného jeskynního systému, podobně jako desítky dalších. Foto: Goldfish, Panoramio.

Přestože Austrálie má pověst tektonicky stabilní země, může překvapovat, že zde bylo ještě v pozdním pleistocénu a v holocénu několik sopek se silnou vulkanickou činností. Součástí této činnosti byla tvorba kráterů a především maarů. Některé z nich jsou dnes zatopeny a patří mezi atraktivity regionu. Vulkanická jezera se v Austrálii nacházejí ve dvou oblastech – jednak na lávové plošině Atherton v s. Queenslandu, jednak v tzv. Newer Volcanics Province od Melbourne na západ až do Jižní Austrálie vč. Mt. Gambier. Jedná se o nejmladší vulkanické oblasti Austrálie s pozdě pleistocénním a holocénním vulkanismem, kde ještě eroze nepokročila natolik, aby vulkanická jezera zanikla.

Obr. Hd_25. Lake Barrine je největším vulkanickým jezerem Queenslandu. Foto: Panoramio

Největší jezera v Queenslandu jsou jezera v maarech, konkrétně Lake Barrine (viz obr. Hd_25) má průměr 1,2 km a  hlubku asi 65 m. Poblíž ležící Lake Eachan má průměr 0,8 km a hloubku podobnou (viz obr. Hd_26). Ke vzniku maarů došlo asi před 12 000 lety. Pozoruhodné je, že dodnes tradice místního kmene Aboriginců vysvětluje původ jezer bájí, v níž se zřetelně odráží vulkanický výbuch, při němž mj. zahynuli místní obyvatelé. Další maarová jezera v oblasti jsou podstatně menší. Pozoruhodné je malé jezírko na dně sopečného sopouchu na hoře Mt. Hypipamee (cca 970 m n.m.) s průměrem sopouchu 61 m ale hloubkou 81 m (viz obr. Hd_27).

Obr. Hd_26. Břehy jezera Eacham v s. Queenslandu s bujnou tropickou vegetací a přesto velmi čistou vodou. Foto ze dne 24. 4. 2008, souvent, Panoramio.

Obr. Hd_27. Sopouch sopky Mt. Hypipamee (cca 970 m n.m.) je na dně zaplaven malým hlubokým jezerem, pokrytým okřehkem. Foto: deekol, Panoramio.

Další vulkanická jezera leží především ve státě Victoria; často se nacházejí v ploché krajině, kde na první pohled jejich původ není zřejmý. Jedny z největších jsou 3 maarová jezera u města Camperdownu, přičemž největší z nich, Bullenmerie (na obr. Hd_28 v popředí), vzniklé zatopením tří sousedících kráterů, má délku 3,2 km a šířku 2,8 km. Všechna tři jezera jsou obklopena valy ze sopečného popela.

Obr. Hd_28. Kráterová jezera jz. od města Camperdownu. Foto: Museum Victoria.

Větší a pozoruhodnější je vulkanická lokalita u pobřežního města Warrnambolu, a to Tower Hill. Skupina maarových kuželů se zde zvedá z poměrně velkého maarového jezera (viz obr. Hd_29). Jezero je však mělké a po většinu roku připomíná spíše mokřad. Maar vznikl asi před 25 000 lety.

Obr. Hd_29. Maar Tower Hill se skupinou kuželovitých drobných maarů, obklopených z části periodickým, zčásti trvalým jezerem. Průměr maaru je 3,4 km, dna 3 km. Foto: Steffen_H., Panoramio.

Nejznámější a nejkrásnější vulkanické jezero v Austrálii je Blue Lake ve městě Mt. Gambier, v Jižní Austrálii 17 km za hranicí státu Victoria (viz obr. Hd_30). K výbuchu páry zahřáté lávou došlo před pouhými 4500 lety. Na tento největší maar navazují další 4 a v samotném městě je menších bývalých maarů snad 5, další jsou od města k JZ. Jde o zatím nejmladší projev vulkanismu v Austrálii. Jelikož láva se protlačovala zkrasovělými dolomity, po výbuchu došlo k zaplnění maaru vodou ze zatopených jeskyní. Vzniklo oválné jezero s délkou 1087 m, šířkou 657 m, plochou 70 ha, průměrnou hloubkou 72 m a  největší hloubkou 77 m. Jezero je tak zřejmě nejhlubší v Austrálii mimo Tasmánii. Přímo do stěn kráteru desítky metrů pod hladinou ústí rozsáhlé zatopené jeskynní systémy, které jezero dotují vodou. Atraktivně působící voda je velmi čistá a čerpá se pro potřeby celého města. Odběr činí 111 l/s. To vedlo k poklesu hladiny jeskynních vod v širokém okolí, následkem čehož vyschly mělké maary ve městě i dva hluboké maary přímo v sousedství hlavního. Jediným částečně zachovalým jezerem je Valey Lake poblíž, ovšem hladina je snížena a voda zde má permanentně zelenou barvu. Zvláštní je kobaltově modrá barva Blue Lake, která mu také dala jméno. Působí až nepřirozeně. Taková je ovšem jen během léta, v zimě se mění na ocelově šedou. Příčiny nejsou dosud zcela uspokojivě vysvětleny, podstatná je zřejmě tvorba mikroskopických kalcitových krystalů v teplejší letní vodě, které intenzivně odrážejí světlo modré vlnové délky.

Obr. Hd_30. Blue Lake v kráteru maaru Mt. Gambier. Foto: Panoramio

Přehradní nádrže

Přehradních nádrží (s výjimkou nejmenších) je v Austrálii několik set, jen v Queenslandu je jich 183 (mimo malých soukromých). Rozmístěny jsou velmi nerovnoměrně, koncentrovány jsou v oblastech, kde jsou vyšší srážky, řeky alespoň většinu doby tečou, a je tam tím pádem také větší osídlení. Pozoruhodná koncentrace nádrží je vždy v zázemí velkoměst. Tyto nádrže slouží především pro zásobování pitnou vodou, dále pak pro zásobování vodou užitkovou. Energetické využití nebo zachycování povodňových průtoků je podružné. Vzhledem k výraznému kolísání srážek v Austrálii téměř na celém území státu (s výjimkou jihovýchodu a Tasmánie), výrazně kolísají i hladiny nádrží, a to v rozsahu ve střední Evropě nebývalém, běžně to bývají desítky metrů. Někdy se menší a středně velké nádrže téměř vyprázdní. Dostatek vody je v Austrálii pociťován velmi vážně jako limita pro život, i proto jsou neustále publikovány a sledovány údaje o stavu vody na jednotlivých nádržích, a to i v televizních zpravodajstvích.

Kromě výše uvedených jsou četné menší a středně velké nádrže v zemědělských oblastech, kde slouží pro závlahy – na 90 % ploch podmínka k dosažení tržní produkce plodin. Třetí skupinou nádrží jsou nádrže sloužící především energetickému využití. Ty bývají v odlehlých oblastech, mají až řádově větší plochy a objemy vody. Zpravidla tvoří celé soustavy. Starší a známější je Snowy Mountains Scheme vybudovaná na rozlehlém území Australských Alp v Novém Jižním Walesu. Postavena byla v 50. a 60. letech 20. století a instalovaný výkon je 4000 MW. Mimo tento hlavní účel také slouží k převádění vody z úmoří Tichého oceánu do nedostatkového povodí Murray, jak již bylo uvedeno výše. Na tuto soustavu časově navazovalo v 70. a 80. létech vybudování ještě mohutnější a kapacitnější soustavy přehrad v celé západní Tasmánii. Nádrže Lake Gordon a Lake Pedder mají největší objem v Austrálii. Nádrže byly vybudovány z důvodu zásobování relativně odlehlé Tasmánie elektrickým proudem, který navíc měl být levný, aby přitáhl investice z celého světa. Klenbová (skořepinová) hráz Lake Gordon vysoká 142 m patří k předním technickým dílům v zemi (viz obr. Hd_31). Objem obou propojených nádrží je 15,4 km³ a plocha 514 km². Viz obr. Hd_32.

Obr. Hd_31. Klenbová hráz nádrže Lake Gordon postavená v r. 1972 je vysoká 142 m a jen 191 m dlouhá. V koruně je široká 3 m, u základny jen 28 m. Voda je do podzemní elektrárny odváděna tunelem. Objem jezera je 12 km³, tj. asi 26x větší než nádrže Orlík – nejobjemnější nádrže v ČR. Foto: Wikipedia

Obr. Hd_32. Část plochy nádrže Lake Pedder v jihozápadní Tasmánii, pohled z Mt. Eliza. Foto: Wikipedia

Určitou výjimku z uvedeného členění vodních nádrží představuje nádrž Argyle na řece Ord v Kimberley na sz. Austrálii. Leží v polosuché oblasti, s krátkodobými, ale intenzivními monzunovými srážkami. Byla dokončena r. 1971 v odlehlé, téměř neobydlené oblasti a měla vyvolat kolonizaci tohoto území (viz obr. Hd_33 a Hd_34). Naplněna byla v r. 1973, v r. 1984 byla zvýšena hráz pro zachytávání povodní. Slouží pro regulování průtoků na jinak téměř vysychajícím Ordu, pro závlahy i pro výrobu elektřiny, neboť jiný zdroj energie zde v okruhu 600 až 2000 km není. V menší míře nádrž slouží také rekreaci, tu však omezuje extrémně kolísající hladina. Při naplnění má nádrž plochu asi 1000 km², s velkým odstupem od ostatních největší v Austrálii. Délka široké části jezera je asi 70 km, přičemž šířka dosahuje až 28 km, k jihu navazuje ještě asi 15 km dlouhé zatopené údolí. Objem v suchém ročním období je asi 5,8 km³, při naplnění 10,8 km³. Maximální povodňový objem za zdvihu hladiny o 8 m pak údajně dosahuje 35 km³ a plocha nádrže 2072 km². Charakterem jezera, prostředím a zamýšleným využitím je přehrada Argyle menší obdobou Asuánské přehrady v Egyptě. Jak však konstatují australští odborníci, je dodnes nejméně využitou nádrží v Austrálii. Snad i proto začal být zdůrazňován její význam pro ochranu vzácných živočichů, především ptactva, a je zařazena do mokřadů evidovaných Ramsarskou konvencí.

Obr. Hd_33. Přehradní nádrž Argyle na řece Ord v sz. Austrálii podstatným způsobem vyrovnala průtoky řeky a slouží k odběrům vody. Foto: wijopreis, Panoramio

Obr. Hd_34. Nádrž Lake Argyle.
Foto: kingstonstours, Wikipedia