Vzhledem k tomu, že vyústěním marginalistické revoluce byl zrod neoklasické ekonomie jako hlavního směru ekonomie konce 19. a počátku 20. století, je nutno mezi předchůdce zařadit dvě další osobnosti.

Antoine Augustin Cournot (1801 – 1877) položil základy užití matematických metod v ekonomii a Johann Heinrich von Thünen (1783 – 1850) formuloval východisko pro druhou z klíčových teoretických konstrukcí neoklasické ekonomie, teorii mezní produktivity.

A. A. Cournot na The History of Economic Thought

A. A. Cournot v knize Zkoumání matematických zásad teorie bohatství (1838), poprvé použil zobrazení poptávky jako klesající funkce, vyjádřil tak závislost mezi poptávaným množství a cenou na trhu. Tím vytvořil podmínky pro přesnější popis fungování mechanismu trhu, a rovněž pro hledání závislosti mezi změnou ceny a změnou celkového příjmu firmy (cenová elasticita poptávky). To mu umožnilo jako prvnímu definovat mezní příjem firmy. V tomto smyslu je rovněž předchůdcem teorií firmy.

Zvláštní pozornost věnoval, na rozdíl od hlavního proudu klasické politické ekonomie, existenci a analýze různých tržních struktur. I v těchto případech využíval své poptávkové funkce (označoval funkční souvislost mezi poptávaným množstvím a cenou jako zákon poptávky) a analyzoval proces tvorby cen v tržních situacích. Východiskem mu byl monopol na straně nabídky (dále rozlišoval duopol, oligopol, bilaterální monopol a konkurenci ve smyslu dokonalá konkurence).

V případě monopolu použil tradiční předpoklad o maximalizaci zisku doplněný o předpoklad nulových nákladů, kdy celý příjem je ziskem. Cournot se soustředil na zdůraznění, že monopolista, který může cenu stanovit libovolně, brzy rozpozná, že růst ceny není nutně doprovázen růstem zisku a bude hledat tu úroveň ceny, při které celkový příjem bude maximalizován.

Funkce celkového příjmu je nejdříve rostoucí, dosahuje maxima (optimální monopolní cena) a poté klesá. Cournot tedy hledá maximum funkce celkového příjmu.

Johann Heinrich von Thünen vydal spis Izolovaný stát ve vztahu k zemědělství a národnímu hospodářství (1826).

Johann Heinrich von Thünen na The History of Economic Thought

Thünen se zabýval problematikou rozmístění (alokace) zdrojů s ohledem na zemědělskou výrobu (uvažuje město izolované od okolního světa). Stanovil zásady, podle kterých je racionálním využívat pozemky položené nejblíže trhu k produkci, která podléhá zkáze. Trvanlivé a dopravě odolné produkty by měly být produkovány na pozemcích umístěných ve vnějších kružnicích vzhledem k trhu. Na samotném okraji by bylo dobytkářství.

V těchto souvislostech si kladl otázku, čím se řídí rozmístění výrobních faktorů na půdě a dospěl k závěru, že dodatečný náklad nesmí být vyšší než dodatečný produkt. Jakmile se vyrovná náklad na dodatečný výrobní faktor s dodatečným produktem, nebudou další jednotky výrobního faktoru zapojovány do výrob.

Takto dospěl k závěrům, že produktivnost dodatečných jednotek výrobního faktoru se snižuje a každá další přináší menší zvýšení celkové produkce.

Od produktivnosti poslední zapojené jednotky výrobního faktoru odvozuje jeho cenu. Podle Thünena je rozdělování závislé na produktivnost poslední zapojené jednotky výrobního faktoru (mezní produktivitě výrobního faktoru) a tento přístup aplikuje na mzdu (cenu práce) i úrok (cenu kapitálu).

Thünenův přístup je zobecněním Ricardova zákona klesajících výnosů a aplikací na libovolný výrobní faktor. Tím vytvořil podmínky pro překonání teorie rozdělování klasické politické ekonomie a nabídl způsob, kterým ekonomie získala schopnost vysvětlit ceny výrobních faktorů nezávisle na sobě. Současně ukázal, že pro kombinaci výrobních faktorů platí princip vyrovnání mezních (dodatečných) produktů.