W. S. Jevons na The History of Economic Thought

Vznik neoklasické ekonomie v Anglii je neodmyslitelně spjat s osobností William Stanley Jevonse (1835 – 1882), a jeho kniha Teorie politické ekonomie (1871) je mezníkem, se kterým se pojí počátek marginalistické revoluce obecně a v Anglii zvláště.

Jevons zdůrazňoval, že považuje své dílo za překonání a odmítnutí anglické politické ekonomie D. Ricarda a J. S. Milla. Usiloval o vytvoření zcela nového systému politické ekonomie, který by byl budován na odlišných základech. Těmi se v jeho pojetí staly:

Z těchto důvodů bývá Jevons řazen mezi představitele matematické školy neoklasické ekonomie, i když její působnost byla spjata s univerzitou v Lausanne.

Základním prvkem v systému Jevonsově byla jeho hodnotová teorie. Hodnotu odvozoval výhradně od užitečnosti statku a to nikoliv od celkové užitečnosti, ale od užitečnosti mezní (na konečném stupni užitečnosti). Mezní užitečnost definoval jako první derivaci celkové užitečnosti.

Vymezení mezní užitečnosti a subjektivní hodnoty využil k řešení tzv. Smithova paradoxu. Voda má malou směnnou hodnotu proto, že má nízkou mezní užitečnost, i když její užitečnost je vysoká.

Z těchto pozic vystoupil velmi ostře proti teorii hodnoty Ricarda i Milla, kteří odvozovali hodnotu od nákladů. Prohlášením hodnoty za veličinu plně závislou na užitku, zbavil náklady významu pro hodnotu (fakticky cenu). To bylo vyústěním skutečnosti, že:

Právě tato vazba se stala o několik let později předmětem, nesmlouvavé kritiky ze strany zakladatele Cambridgeské ekonomie A. Marshalla, který ji prohlásil za jednoznačné přiznání role nákladů pro určení hodnoty.

Nezbytnou součástí Jevonsova výkladu se stala teorie směny, neboť pouze pomocí ní mohl vysvětlit tržní cenu. V analýze vyšel z případu izolované směny dvou subjektů. Přitom formuloval základní souvislosti motivace ke směně na principu porovnání mezního užitku toho co ve směně získává, se ztrátou mezního užitku toho, co do směny obětuje. Rovnice směny vyjadřovala, že subjekt směňuje, dokud se mezních užitečností statků, které směňuje nerovná směnému poměru obou statků. Problémem bylo, že touto rovnicí nebyl určen směnný poměr.

Tvorbu tržních cen Jevons nedokázal úspěšně vysvětlit a svými řešeními nedosáhl úrovně ani představitelů rakouské školy. Úroveň jeho teorie směny hluboce zaostala za teorií subjektivní hodnoty a mezní užitečnosti.

Třetí relativně samostatnou částí jeho výkladu byla teorie mzdy. Zde dospěl nezávisle na Gossenovi k obdobným závěrům. Na vynakládání práce nahlížel jako na strast (negativní užitečnost) a pro rozhodování o jejím vynakládání je klíčovou kategorií rozměr dodatečné (mezní) újmy, kterou člověk pociťuje při vynakládání dodatečné jednotky práce. I podle Jevonse člověk zvyšuje nabídku své práce pouze do situace, kdy dojde k vyrovnání mezního užitku, který poskytuje mzda s mezní strastí spojenou s vynakládáním další jednotky práce. Uvedený výklad znamená, že při určení mzdy jako ceny práce, vycházel v tomto případě pouze ze strany nabídky práce.