Kvalitativní výzkum

Zdeňka Knechtová, Andrea Pokorná, Edita Pešáková, Dana Dolanová

Cíl kapitoly

Student/výzkumník:

  • popíše základní principy kvalitativního výzkumu;
  • zná techniky sběru dat v kvalitativním výzkumu;
  • definuje jednotlivé kroky analýzy dat v kvalitativním výzkumu.

Kvalitativní výzkum zahrnuje mnoho odlišných metodologií, které mají obdobná filozofická východiska a výzkumné postupy. V následujícím textu jsou popsané přehledy základních metod kvalitativního výzkumu, které lze využívat při zpracování závěrečných prací.

Kvalitativní studie pomáhají s formulováním hlubšího porozumění vybranému jevu. Ačkoliv má kvalitativní výzkum dlouhou historii v sociálních vědách, v ošetřovatelském výzkumu začal být akceptován před 20–30 lety.1(p 86)

Kvalitativní výzkum:

  • je orientován na popis, objevování a zjišťování jevů;
  • má vysvětlující a popisný charakter.

K vysvětlení a rozšířenému porozumění fenoménu využívá více slova, méně kvantifikuje a většinou zasazuje zkoumaný fenomén do širšího kontextu (čas, prostředí, mezilidské vztahy, systémové rámce aj.).

Při plánování kvalitativních studií musí všeobecné sestry provádějící výzkum samostatně, anebo podílející se na výzkumných úlohách v týmu, zvažovat i dopad výzkumu do klinické praxe, čímž zajistí smysluplnost své práce a současně mohou přinést dílčí poznatky, které mohou podporovat či rozvíjet ošetřovatelství založené na důkazech EBP.

Kvalitativní výzkum většinou zodpovídá na otázku „proč“. Nevysvětluje, jak zkoumaný fenomén působí v širokém kontextu péče o nemocné. Kvalitativní výzkum je vhodné použít např. na začátku, když potřebujeme zodpovědět klinické a výzkumné otázky o málo známém jevu. Odpovědi poskytnuté kvalitativním výzkumem reflektují významné důkazy poskytující hodnotný pohled na konkrétní fenomén, populaci pacientů nebo klinické situace.1(p 101) Zaměření kvalitativního výzkumu je různorodé a zahrnuje různá témata. Klasifikace modelových témat se liší. Dále uvádíme rozdělení, které považujeme za jednoduché a zároveň vyčerpávající pro účely této publikace.

Modelové tematické oblasti kvalitativního výzkumu

Sandelowski2 rozdělila témata kvalitativního výzkumu v ošetřovatelství do následujících kategorií:

  • osobní a kulturní konstrukce nemocí, prevence, léčba a rizika – např. hodnocení, zda určité životní postoje potenciálně mohou souviset s výskytem nemoci;
  • život s nemocí a zvládání fyzických, psychologických, sociálních následků četných onemocnění a jejich léčby – například, jak pacienti popisují a prožívají svou nemoc, jak je zasáhla, jaké používají obranné mechanismy a strategie;
  • zkušenosti s rozhodnutími na začátku a konci života, včetně pomocných, život prodlužujících a technologických intervencí – např. rozhovory či pozorování pacientů v terminálním stádiu, komunikace s nimi, vztahy v rodině, jedná se o velmi těžce eticky uchopitelná témata, která mají přesah do psychologie a dalších sociálních věd;
  • kontextuální faktory ovlivňující kvalitu péče, podporu zdraví, prevenci nemocí a snižování zdravotních rozdílů – např. zúčastněné pozorování, při němž jsou sledovány postupy lege artis a jejich dodržování, či například rozhovory s profesionálními pečujícími o bariérách dodržování kvalitní péče.

V ošetřovatelství je možné zaměřit se i na další témata týkající se např. zkoumání studentů ošetřovatelství a jejich vzdělávání (v teorii i praxi ošetřovatelství), začlenění absolventů do kolektivů klinické praxe, zkoumání průběhu adaptačního období absolventů nebo řešení interpersonálních vztahů. Dále může být řešen např. historiografický výzkum ve vztahu k profesi sester (např. popis historických událostí v konkrétním regionu ve vztahu k profesi všeobecných sester, porodních asistentek, velmi často založený na biografii konkrétní významné osobnosti).

Výhody kvalitativního výzkumu:

  • vyžaduje propojení různých strategií využívaných ke sběru dat (např. triangulace);
  • je flexibilní, umožňuje přizpůsobit se novým informacím v průběhu sběru dat;
  • je holistický, snaží se o porozumění celku;
  • vyžaduje průběžné analyzování dat a poté formulaci dalších postupů a rozhodnutí, kdy sběr dat končí;
  • výzkumníci se stávají přímými účastníky výzkumu (jsou jeho součástí).

Účelem triangulace je zvýšení validity (platnosti) prováděného výzkumu. V sociálních vědách triangulace označuje kombinaci více metod výzkumu v jedné studii o tomtéž tématu. Cílem kombinace nejméně dvou přístupů (nejčastěji kvalitativního a kvantitativního) je odstranění „slabin“ jednotlivých metod, které by, pokud by byly použity samostatně, nebyly schopny odhalit některé aspekty zkoumaného předmětu.

6.1 Vybrané kvalitativní přístupy k výzkumu

V pojetí, uchopení a zpracování kvalitativního výzkumu existují různé přístupy jako např. fenomenologie, zakotvená teorie, etnografie a případové studie. Níže se jednotlivým přístupům věnujeme podrobněji.

6.1.1 Fenomenologické přístupy

Fenomenologické metody jsou procesem učení a konstruování významu lidské zkušenosti díky intenzivnímu dialogu vedenému s jednou nebo více osobami, které mají zkušenost se zkoumaným jevem. Cílem je porozumění poselství prožité zkušenosti participantů. Význam je sledován skrze dialogický proces, který zasahuje až za hranice jednoduchého rozhovoru a vyžaduje hloubavý přístup výzkumníka.

Fenomenologie vychází z myšlenek různých filosofů (Husserla, Heideggera, Jasperse, Patočky aj.), které ovlivňují výzkumný proces odhalující implicitní porozumění prožitým zkušenostem. Fenomenologie se vztahuje k prožitým zkušenostem. Proto je vhodné je využít ke zkoumání každodenního života/častých jevů vyskytujících se u určité skupiny osob.

Edmund Husserl je zakladatelem empirické nebo později transcendentální fenomenologické metody.

Martin Heidegger a Karl Jaspers, označováni jako tzv. existencialisté, ovlivnili vývoj interpretativní a hermeneutické fenomenologické výzkumné metody.

Mezi základní pravidla fenomenologického výzkumu patří3:

  • pravidlo epoché, kdy výzkumník musí ke konkrétní situaci přistupovat nezaujatě „zbaven“ prekonceptů (tzn., že se musí oprostit o všechny znalosti informací, které ke zkoumanému jevu v přípravné fázi výzkumu potřeboval);
  • pravidlo deskripce, kdy výzkumník ve fázi sběru dat popisuje, nevysvětluje;
  • pravidlo horizontalizace, kdy výzkumník dává stejnou váhu všem aspektům zkoumaného jevu. Hierarchizace je až dalším krokem.

Použité metody sběru dat určené pro fenomenologickou analýzu je možné získat písemnou nebo ústní formou. Výzkumníci se pak opakovaně vrací k záznamům nebo přepisům rozhovorů. Fenomenologické metody se vždy týkají lidských zkušeností prožitých v různém čase.

Výzkumník participantům (účastníkům výzkumu, někdy také nazývaným probandům) pokládá například následující otázky:

  • Jak můžete popsat zkušenost s…?
  • Jaká slova se Vám vybaví, když si vzpomenete na…?
  • Co dalšího mi chcete sdělit o této zkušenosti?

Barroso1(p 105) doporučuje následně obecně platný postup od popisu participanta k výzkumníkem provedené syntéze popsaných jevů od všech participantů. Kdy obecné prvky zahrnují následující:

  1. Pečlivé a vnímavé čtení celého záznamu pozorované skutečnosti (s oporou o transkripci/přepis výzkumných dat a poznámek výzkumníka).
  2. Identifikování změn ve výpovědích zkoumané osoby (např. tematických) vedoucí k rozdělení přepisů do myšlenkových segmentů.
  3. Specifikace klíčových částí každého myšlenkového segmentu prostřednictvím slov účastníků (přímé věty).
  4. Extrahování významných slovních obratů vyjadřujících centrální význam segmentu slovy výzkumníka (příklad – rozpoznání pojmů, které účastník/ci výzkumu/zkoumaná/é osoba/by používá/jí).
  5. Seskupování segmentů, které zahrnují stejné centrální významy každého participanta.
  6. Předběžná syntéza seskupených významových segmentů pro každého účastníka se zaměřením na podstatu studovaného jevu.
  7. Konečná syntéza významových segmentů, která se objevila ve všech popiscích účastníků, což vyústilo do vyčerpávajícího popisu pro(žité)/přirozené (angl. Lived) zkušenosti.

Konkrétní postup shromažďování údajů se řídí výběrem specifické metody analýzy. Existuje řada možností, jakým způsobem lze provádět fenomenologickou analýzu dat, které se od sebe liší. Níže podrobněji popisujeme interpretativní fenomenologickou analýzu.

Interpretativní fenomenologická analýza (IPA)

Interpretativní fenomenologická analýza vychází z prožité zkušenosti, která je kognitivně zpracována a její význam je vytvářen na základě individuálních i kolektivně vytvářených zkušeností. Prostřednictvím uvedené metody výzkumník nahlíží na tyto významy a snaží se odhalit součásti této zkušenosti a snaží se tak proniknout k jádru významu. Ke sběru dat je využíván např. polostrukturovaný rozhovor. Interpretativní fenomenologická analýza je využívána ve výzkumech, kdy je důležité porozumět hloubce zkušenosti a jejímu významu pro konkrétního participanta nebo skupiny lidí. Zjišťuje například jaký význam má pro všeobecné sestry/studenty/pacienty konkrétní zkušenost prožitá v nemocnici. Dále je možné ji využít ke zkoumání dovedností nebo při zkoumání zkušeností sester/studentů s pacienty. Nebo jak všeobecné sestry/studenti přemýšlejí o své kompetentnosti nebo co pro ně znamená být kompetentní. Jakým způsobem přisuzují lidé zkušenostem smysl? Čtenáře s podrobnějším zájmem o problematiku odkazujeme na publikace, v nichž jsou zdařile popsány konkrétní aplikace interpretativní fenomenologické analýzy (v češtině: Koutná Kostínková & Čermák, 20134; v angličtině: Smith, Flowers, & Larkin, 20095).

6.1.1.1 Zakotvená teorie

Metoda zakotvené teorie je induktivním přístupem, který vyžaduje dodržení systematického souboru postupů vedoucích k vytvoření teorie o základním společenském procesu. Tato teorie je založena na pozorování a vnímání společenského prostředí.6 Zakotvená teorie je metoda využívaná ke konstruování dosud neexistujících teorií nebo v situacích, kde existující teorie není schopna poskytnout důkazy vysvětlující různé okolnosti. Obecně lze říci, že tato metoda spíše vytváří teorie a neověřuje již známé teorie. Díky svým pozitivistickým kořenům se ze všech přístupů ke kvalitativnímu výzkumu nejvíce blíží kvantitativnímu způsobu uvažování. Zakotvená teorie je mimo jiné vhodná pro komplexní multidisciplinární výzkumy. Např. chronicky nemocné pacienty lze zkoumat z různých pohledů, kdy všeobecné sestry mohou zkoumat dopad nemoci na kvalitu života pacienta, psychologové schopnost pacienta vyrovnat se s nemocí a sociologové skupinové chování ve zdravotnickém prostředí. Tím pádem bude každá disciplína vysvětlovat zkoumané jevy z vlastního úhlu pohledu.

Indukce – vyvození obecného pravidla o určité pravidelnosti. Obecně myšlenkový pochod od jednotlivého k obecnému.

Zakotvená teorie je rovněž prospěšná v možnosti přenosu teorie z jedné studie do jiných situací a tím umožňuje vývoj více formálních teorií, které jsou více věrohodné. Zakotvená teorie je proto jedním z významných přístupů vhodných ke zkoumání ošetřovatelských fenoménů. Výzkumné otázky musí být vhodné pro zakotvenou teorii, tzn., měly by se vztahovat k základním sociálním procesům, které utvářejí lidské jednání. Jedná se o výroky nebo otázky, které dovolují poskytnout hluboké proniknutí/vysvětlení zkoumaného jevu. Výzkumník provádí důkladnou rešerši literárních zdrojů, do které poté „kotví“ svá data (viz informace v předcházející kapitole o tvorbě klinické výzkumné otázky). Výběr výzkumného souboru je selektivní a účelný. Sběr dat probíhá rozhovory, pozorováním jedinců a jejich interakcí v sociálním prostředí. Hlavním rysem zakotvené teorie je, že sběr dat a jejich analýza probíhají současně. V průběhu sběru dat výzkumník hledá klíčové pojmy a následně popisuje a vysvětluje vztahy mezi nimi. Analýza dat probíhá prostřednictvím kódování (otevřeného, axiálního nebo selektivního). V současné době existují minimálně tři vlivné verze této metody, reprezentované Glaserem (1992)7, Straussem a Corbinovou (1999)8 a Charmazovou (2006)9 z nichž každá má svá specifika. V současnosti získává čím dál více příznivců tzv. situační analýza, pro niž je charakteristická mnohem radikálnější revize původních verzí zakotvené teorie, jež se snaží reagovat na tzv. postmoderní (pragmatický) obrat v teorii a metodologii prostřednictvím rozsáhlé rekonstrukce pozitivistických základů zakotvené teorie a položením většího důrazu na úlohu materiální kultury a diskursů10 tedy o snahu zasadit získané informace do kontextu dané sociální skupiny, společnosti jako takové. Čtenáře s podrobnějším zájmem o problematiku odkazujeme na publikace, v nichž jsou zdařile popsány konkrétní aplikace zakotvené teorie (v češtině: Strauss & Corbin, 19998; Šeďová, 200711; Řiháček & Hytych, 201312; v angličtině: Corbin, J., & Strauss, 20086; Clarke, 200513).

Příklad využití zakotvené teorie:

V práci Giles, T. et al.14 bylo využito zakotvené teorie k prozkoumání faktorů ovlivňujících rozhodování se o přítomnosti rodiny při resuscitaci na pracovištích intenzivní péče. Kdy na základě 24 rozhovorů se zdravotníky a rodinnými příslušníky a pacienty analyzovali názory, které ovlivnily jejich rozhodování, zda mají být příbuzní pacientů přítomni u resuscitace.

Selektivní výběr – není reprezentativní, zahrnuje participanty dle předem stanovených kritérií, ale nepostihne celou populaci v její maximální šíři.

6.1.1.2 Etnografické přístupy

Etnografie přináší popis a interpretaci kulturního jednání. Práce v terénu je procesem, skrze který etnografové hledají porozumění kultuře. Etnografické záznamy zobrazují, jak ve zkoumané kultuře probíhá komunikace. Kultura sama o sobě není viditelná ani hmatatelná a proto musí být sestavena/vytvořena skrze etnografické psaní. Kultura se skládá ze slov, dějů, procesů a jednání členů skupiny. Etnografický výzkum se někdy zabývá široce definovanou skupinou, pak hovoříme o makroetnografii. V případě, že je výzkum velmi úzce profilován, je nazývaný jako mikroetnografie. Mikroetnografické výzkumy poskytují vyčerpávající informace týkající se malé kulturní jednotky (např. kultury v zařízeních pro bezdomovce), nebo mohou být zaměřeny na specifické aktivity uvnitř jednotky (např. jak všeobecné sestry komunikují s pacienty na pohotovosti). Základním předpokladem etnografa je skutečnost, že každá skupina se může vyvíjet a každá kultura je podporována náhledem účastníků na svět a cestou, která je vytvářena každodenní žitou zkušeností. Etnografové se učí od členů skupiny porozumět jejich světonázoru. Etnografové někdy hovoří o „emic“ nebo „etic“ perspektivách. „Emická“ perspektiva reprezentuje pohled členů kultury, kteří představují jejich svět – jedná se o pohled zasvěcených (insiders view). Pro „emic“ perspektivu je charakteristický lokální jazyk, koncept nebo prostředek vyjadřování používaný členy zkoumané skupiny, které popisuji jejich zkušenosti. „Etic“ perspektiva je interpretace zkoumané zkušenosti člověkem zvenčí, který mluví o stejném fenoménu. Etnografové se snaží získat „emic“ perspektivu zkoumané kultury. Kromě toho se snaží odhalit tacitní znalosti15, informace o kultuře, která je hluboce zakořeněná v kulturních zkušenostech, o kterých participanti nemluví nebo si to neuvědomují. Etnografové typicky provádí rozsáhlou práci v terénu, kdy poznávají určitou kulturní skupinu. Etnografický výzkum sebou přináší velkou námahu (označovanou až jako dřinu) vyžadující dlouhodobou práci v terénu (měsíce až roky). Výzkumníci se obvykle snaží aktivně zapojit do kulturních aktivit zkoumané skupiny. Výzkum vyžaduje jistou úroveň důvěrného vztahu se členy skupiny, která se může rozvinout až po uplynutí potřebného času aktivně stráveného se zkoumanou skupinou. Pojetí výzkumníka jako nástroje je často využíváno antropology, kteří připisují roli etnografů v analýze a interpretaci kultury. Etnografové obvykle využívají tři druhy informací:

Tacitní znalost – neuvědomělá, nevědomá „skrytá", neverbalizovaná např. jízda na kole, naladění přesného hudebního tónu, aplikace správné síly při práci s pracovním nástrojem, apod. Jedná se o schopnost, kterou prokazatelně ovládáme, ale kterou nemůžeme jednoduše popsat tak, aby se jí zprostředkovaně dokázali naučit druzí.

  • kulturní chování (co členové kultury dělají);
  • kulturní artefakty (co lidé mají a používají);
  • kulturní řeč (co lidé říkají).

Znamená to, že etnografové spoléhají na širokou paletu zdrojů dat, včetně pozorování, hloubkových rozhovorů, nahrávek, schémat a fyzických důkazů jako např. fotografií, deníkových záznamů a dopisů. Etnografové typicky využívají zúčastněného pozorování, které probíhá den po dni v přirozeném prostředí zkoumané kultury, kdy sledují chování participantů v širším kontextu. Etnografům pomáhají v porozumění a interpretaci událostí a pozorovaných aktivit tzv. „klíčoví informanti“. Někteří etnografové provádí „egocentric network analysis“. Vycházejí přitom z toho, že každý jednotlivec má síť vztahů, které ovlivňují chování a postoje. Ve studování těchto sítí si výzkumník vytváří seznam lidí, se kterými je participant zasíťovaný, a snaží se pochopit rozsah a přirozenost vztahů mezi jednotlivými členy. Pozornost etnometodologie je soustředěna hlavně na způsoby, jakými jedinec pracuje na vytvoření zdání jednoznačnosti a koherence. Výsledkem etnografického výzkumu je obvykle bohatý, holisticky pojatý popis dané kultury (podrobněji viz Polit & Beck16pp(492-494)). V zahraničí je etnografický výzkum prováděný sestrami častý, zpravidla se pro tento typ výzkumu používá označení Ethnonursing Research. Jeho průkopnicí je M. Leiningerová, která vytvořila jeden z koncepčních modelů ošetřovatelství tzv. Model vycházejícího slunce. Čtenáře s podrobnějším zájmem o problematiku odkazujeme na publikace, v nichž jsou zdařile popsány konkrétní aplikace etnometodologie (v češtině: Dvořáčková et al., 201417; Stöckelová, 200918; v angličtině: Francis & Hester, 200419).

Etnometodologie – využití etnografických přístupů ve výzkumu.

Příklad etnografického výzkumu:

Příkladem může být studie zaměřená na zkoumání vztahu mezi zdravotníky a rodinnými příslušníky zapojenými do péče o pacienty, kteří jsou hospitalizováni na jednotce intenzivní péče. Reeves et al.20 provedli studii, v níž využili komparativní etnografický přístup (provedli 56 rozhovorů s lékaři, všeobecnými sestrami a farmaceuty). Analyzována byla také data získána pozorováním, již zmíněnými rozhovory dokumentujícími chování a postoje zdravotníků a členů rodiny. Dále autoři analyzovali písemné dokumenty (klinická doporučení, vnitřní předpisy), které mohou ovlivnit vztah mezi zdravotníky a rodinnými příslušníky. Autoři prostřednictvím tohoto výzkumu definovali problémové oblasti spojené s interpersonální spoluprací zdravotníků se členy rodiny.

6.1.1.3 Případové studie

Případová studie bývá charakterizována jako detailní studium jednoho nebo několika málo případů, jimiž se snažíme zachytit složitost případu a popsat vztahy v jejich celistvosti. Předpokládá se, že důkladným prozkoumáním jednoho případu lépe porozumíme jiným podobným případům.21 V případové studii využívá badatel veškeré dostupné metody sběru dat: kvalitativní techniky (rozhovor, pozorování, analýza dokumentů), vyloučeny nebývají ani metody tradičně uplatňované v kvantitativních průzkumech. Vždy totiž závisí na výzkumné otázce a charakteristikách studovaného případu. Výsledky získané všemi použitými metodami je třeba interpretovat dohromady, neboť je vhodné studovaný případ vyložit jako integrovaný systém.22(p 99) U případových studií nejsou proto vyvinuty speciální analytické postupy.21 To ale neznamená, že případové studie nemusí plnit nároky na vědeckou rigoróznost. Je třeba, aby si výzkumník našel svůj vlastní styl pečlivého a přesného empirického uvažování.23(p 133)

Rigorózní – přesný, precizní, nekompromisní, akceptující a přesně dodržující pravidla.

Různí autoři rozlišují různé typy případových studií (detailní členění uvádí např. Mareš, 201524). Z hlediska předmětu výzkumu Hendl21(pp 104-105)rozlišuje následující případové studie:

  • Osobní případová studie – jedná se o podrobný výzkum určitého aspektu u jedné osoby. Věnuje se minulosti, kontextovým faktorům a postojům, které zkoumané události předcházely. Zkoumá možné příčiny, determinanty, faktory, zkušenosti a procesy, jež mají k této události vztah.
  • Studie komunity (je součástí sociografie) – je zkoumána jedna či více komunit na určitém místě. Hlavní vzorce života komunity jsou popisovány, analyzovány a komparovány.
  • Studium sociálních skupin – zabývá se zkoumáním malých přímo komunikujících skupin (např. rodin) i větších difúzních skupin (např. skupiny zaměstnanců). Popisuje a analyzuje vztahy a aktivity ve skupině.
  • Studium organizací a institucí – jsou zkoumány firmy, školy a jiné organizace, implementace programů a intervencí, kultura organizací, procesy změn a adaptací. Hledá nejlepší vzorce chování, zavedení určitého typu řízení, evaluace a adaptace.
  • Zkoumání událostí, rolí a vztahů – zde se studie zaměřují na určitou událost. Zahrnují analýzu interakce členů skupiny, konfliktů, rolí a stereotypů.

Čtenáře s podrobnějším zájmem o problematiku odkazujeme na publikace, v nichž jsou zdařile popsány konkrétní aplikace metody případové studie (v češtině: Sedláček, 200722; Mareš, 201524; v angličtině: Yin, 201423; Stake, 199525).

Příklad případové studie:

Autoři Shaban, R. Z. et al.26realizovali případovou studii zaměřenou na zvážení klinického stavu a proces rozhodování ve skupině záchranářů v přednemocniční péči u pacientů s mentálním onemocněním s ohledem na léčebná opatření. V textu autoři uvádějí zejména metodologické požadavky na proces analýzy a interpretace dat v rámci případové studie a zdůrazňují možnost využití případové studie (case study) jako zdroj informací pro zkvalitnění péče, protože v intenzivní péči nelze vždy využít tzv. „tvrdé důkazy“ z randomizovaných studií (viz kapitola o PICO) a je třeba odpovídat na výzkumné otázky kvalitativním přístupem.

6.1.1.4 Narativní analýza

Termín narativní výzkum lze v nejširším významu vztáhnout k jakékoliv studii, jež využívá či analyzuje narativní materiál. Příběh či vyprávění by měl být hlavním předmětem výzkumného zájmu (např. životní příběh). Narativní perspektiva může být akcentována ve výzkumné metodě (narativní interview) i metodě analýzy dat (narativní analýza). Příběh je tedy prostředkem i cílem výzkumu.27 Narativní přístup může být použit jak v rámci samostatného výzkumného projektu, tak spolu s kvantitativně zaměřeným výzkumem v rámci kombinovaného designu, případně jako pilotní studie. Čtenáře s podrobnějším zájmem o problematiku odkazujeme na publikace, v nichž jsou zdařile popsány konkrétní aplikace metody případové studie (v češtině: Čermák et al, 201327 Hájek, Havlík, & Nekvapil, 201228; v angličtině: Clandinin, 200729).

Narativní analýza – neboli jiným slovem analýza vyprávění, se řadí mezi jednu z nejdůležitějších metod v sociálních výzkumech.

6.1.1.5 Analýza diskursu

Analýza diskursu je zastřešující pojem pro přístupy zabývající se rolí jazyka při konstrukci sociální reality. Z metodologického hlediska analýza diskursu zahrnuje systematické postupy sběru, transkripce (přepisu) a analýzy kvalitativních dat, především verbální interakce (konverzace, interview, focus groups) a psaných textů (mediální dokumenty, informační brožury, učebnice, atp.). Analýza diskursu tedy nepředstavuje jednu metodu, ale celou řadu interdisciplinárních přístupů, které se do určité míry liší z hlediska teoretických východisek i analytických konceptů a postupů.30 Používání termínu diskurs není příliš jednoznačné, nejobecněji označuje použití jazyka. Tůma31 popisuje tři různá pojetí diskurzu a analýzy diskurzu, které se běžně uvádějí v odborné literatuře. První pojetí diskurzu lze označit jako „jazyk nad rámec věty“ nebo „diskurz jako verbální struktura“. V tomto pojetí vystupují do popředí strukturní aspekty používání jazyka, tedy jazykové prvky, ze kterých se takové použití jazyka skládá, a vztahy mezi nimi. Z toho plyne, že i analýza diskurzu v tomto pojetí bude cílit především na jazykovou strukturu. Tato pojetí spadají spíše do lingvisticky orientovaného výzkumu.32 Druhé pojetí lze označit jako „řeč v akci“33 nebo jako „formu sociálního jednání“. Toto pojetí se vzdaluje tradičnímu záběru lingvistiky a přibližuje se sociálně-vědnímu zájmu o interakci. V analýze diskurzu v tomto pojetí se výzkumník zabývá především procesuální stránkou interakce. Ve třetím pojetí, které vychází z kritických teorií, se obecně předpokládá, že porozumění a interpretace, kterých mluvčí v interakci dosahují, odrážejí určité znalosti, přesvědčení, názory a ideologie. Analýza diskurzu v této tradici cílí na problematiku moci a rezistence vůči této moci. Předpokládá se, že jazyk, který lidé mají k dispozici, umožňuje a zároveň omezuje nejen jejich vyjádření určitých myšlenek, ale také jejich jednání (podrobněji viz Tůma31). Čtenáře s podrobnějším zájmem o problematiku odkazujeme na publikace, v nichž jsou zdařile popsány konkrétní aplikace analýzy diskursu (v češtině: Klapko, 201634; Hájek, 201433; v angličtině Phillips, & Hardy, 200235; Traynor, 200636).

Pojem diskurz má dva základní významy. Prvním je běžné chápání diskurzu jako procesu komunikace a druhé je chápání diskurzu jako souboru pravidel pro vyjadřování daných společensko-historickým kontextem (pravidel pro sociální interakci).

6.2. Sběr dat v kvalitativním výzkumu

Následující text popisuje techniky sběru dat. Před samotným výběrem vhodné techniky je žádoucí, aby měl výzkumník stanoveny cíle výzkumu, vytvořen konceptuální rámec, definovány výzkumné otázky a vybrán design šetření.37(p 142)

Při výběru metody pro sběr dat je důležité si ujasnit, jaký typ informace potřebujeme získat, kdo bude respondentem, a za jakých okolností bude sběr dat probíhat. Vybraná technika výzkumu musí zajistit objektivnost, jasnost a přesnost výzkumu. Volbu samozřejmě ovlivňují také možnosti výzkumníka. Výběr výzkumných metod je úzce spojen s cílem výzkumu.21(p 161),38(p 35)

Existují určitá pravidla, která lze uplatnit při výběru techniky, nelze je však uplatňovat příliš rigidně. Přesto zde rámcově uvádíme stručný „návod“:

  • při zkoumání chování lidí na veřejných místech je vhodné použít pozorování;
  • při zkoumání chování lidí v soukromí je na místě použít rozhovor;
  • při zkoumání názorů, pocitů, eventuálně čemu lidé věří, použijeme rozhovor;21(p 161)

Níže uvádíme příklady vybraných metod sběru dat.

6.2.1 Pozorování v kvalitativním výzkumu

Pozorování je pokládáno za jednu z nejnáročnějších metod sběru dat v kvalitativním výzkumu.

Pozorování umožňuje zkoumat projevy jedinců či skupin v určitých situacích. Nejde přitom jen o vizuální vjemy, ale často se podílí i vjemy sluchové, čichové a pocitové.21(p 191)

Pozorování má dospět k objektivnímu popisu jevu tak, aby byla umožněna následná analýza.39(p 25)Pozorování je značně časově náročné a vyžaduje specifické schopnosti a dovednosti výzkumníka. Jedná se zejména o:

  • schopnost rychlé adaptace (přizpůsobení, navyknutí si) na neznámé prostředí;
  • vžití se do role výzkumníka;
  • schopnost introspekce;
  • zachování nezaujatého, objektivního postoje;
  • zvládnutí nástrojů a pomůcek;
  • schopnost zvládat složitější a nečekané situace, případně na ně reagovat vhodným způsobem.38(p 36)

V následujícím textu jsou popsány základní varianty vědeckého pozorování, které mohou být dále kombinovatelné:

  • zúčastněné nebo nezúčastněné pozorování → zda pozorovatel participuje na dění;
  • přímé nebo nepřímé pozorování → zda je pozorovatel přímým účastníkem sledované situace či nikoliv;
  • strukturované nebo nestrukturované pozorování → zda pozorovatel provádí pozorování dle předem daného předpisu či nikoliv;
  • otevřené nebo skryté pozorování → zda pozorovatel informoval účastníky průzkumu o své činnosti či nikoliv;
  • v přirozených podmínkách a/nebo v nepřirozeném prostředí (pokus, zátěžová situace) např. simulace, výuka, cvičení aktivace záchranného systému a evakuace (pozorovaní jsou vystaveni určité situaci, aniž by reálně nastala v klinické praxi).

V kvalitativním pozorování lze rozlišit míru účasti pozorovatele na dění, při němž je pozorování realizováno. Badatel/výzkumník v tomto procesu může přijmout tyto role:

  • Úplný účastník → výzkumník je rovnoprávný člen skupiny, se kterou tráví většinu času. Pozorované osoby neinformuje o své pravé totožnosti, například pracuje jako staniční sestra a zkoumá dění na pracovišti.
  • Účastník jako pozorovatel → výzkumník je taktéž rovnoprávný člen skupiny, ale pozorované osoby jsou v tomto modelu informovány o jeho totožnosti. Z předchozího příkladu by výzkumník, pracující jako staniční sestra, informoval pozorované, že provádí výzkum na určité téma.
  • Pozorovatel jako účastník → provádí pozorování, plní spíše roli tazatele, dění se zúčastňuje jen okrajově. Tak jako v předchozím případě jsou pozorované osoby informovány o totožnosti pozorovatele. Příkladem může být staniční sestra, která přechází na jiné pracoviště a tam provádí krátké pozorování, může uskutečnit několik rozhovorů, ale ve srovnání s předchozími rolemi má ztíženou možnost proniknout hlouběji do dění ve sledované skupině.
  • Úplný pozorovatel → výzkumník přijímá roli vnějšího pozorovatele. Pozorovaní obvykle nevědí, že jsou pozorování a neovlivňuje to tak jejich chování, ovšem tento model lze použít pouze na veřejných místech a ne v uzavřených komunitách.

V kvalitativním výzkumu se nejčastěji využívá role účastník jako pozorovatel a pozorovatel jako účastník. Pozorování můžeme použít za účelem potvrzení výsledků získaných pomocí rozhovoru nebo může být použito jako hlavní výzkumná metoda.21(pp 191-192)

Zúčastněné (participativní) pozorování

Jedná se o formu pozorování, kdy se výzkumník pohybuje v prostoru, kde se vyskytují jevy, které zkoumá. Badatel se stává součástí pozorovaných jevů a situací, může docházet k různým interakcím mezi výzkumníkem a pozorovanými.

Tabulka 3: Výhody a nevýhody zúčastněného pozorování 37(pp 143-144),40(p 152)
Zúčastněné pozorování
Výhody
  • bezprostřední zkušenost se situací, kterou výzkumník pozoruje;
  • zapojení se do interakcí mezi zúčastněnými a lepší pochopení a popsání daných situací;
  • otevření se vůči problémům a nespoléhání se na koncepty, které si např. výzkumník dříve nastudoval v literatuře;
  • při pozorování lze zachytit rutinní situace, které by výzkumník nebyl schopen odhalit z rozhovoru, jelikož respondenti si tyto jevy ani nemusejí uvědomovat;
  • objevení skutečnosti, kterým se doposud nikdo nevěnoval, nebo uvedení do souvislosti jevů, které nebyly nikdy slučovány;
  • odhalení skutečnosti, které by se respondenti obávali sdělit při rozhovoru.
Nevýhody
  • vysoká náročnost na osobu výzkumníka, jeho komunikační a sociální schopnosti;
  • svým vystupováním může výzkumník narušit přirozený vývoj skutečnosti a vytvořit situaci, která by bez jeho působení vůbec nenastala;
  • je obtížné stanovit hranici, kdy aktivita či neaktivita výzkumníka ovlivní zkoumanou situaci;
  • při nevhodném chování výzkumníka dojde nejen k narušení samotného výzkumu, znehodnocení již získaných dat, ale může taktéž způsobit nemožnost provedení dalších výzkumů v dané oblasti, daném prostředí (např. na konkrétním pracovišti, může dojít ke ztrátě důvěry);
  • je nutné zajistit potřebnou míru nezávislosti a nadhledu u výzkumníka, což na jeho osobu klade nemalé nároky;
  • výzkumník nemusí během pozorování děje postřehnout všechny zajímavé procesy anebo jim nemusí přikládat osobně význam, a proto je nezaznamená.

Zúčastněné pozorování může probíhat ve dvou formách:

Skryté zúčastněné pozorování – při této formě pozorování nejsou ostatní účastníci informování o konaném výzkumu, respektive mohou být informování o uskutečnění výzkumu, ale nevědí, která oblast bude sledována, nebo nevědí, kdo je výzkumníkem. Pozorovatel se pohybuje mezi pozorovanými a postupně shromažďuje potřebná data. Zapojuje se do běžných interakcí, vyhledává si místo ve skupině. Výzkumník má celý proces usnadněn tím, že nemusí pozorovaným vysvětlovat důvody svého výzkumu a motivovat je ke spolupráci, navíc pozorovaní se chovají přirozeně bez vědomí, že někdo sleduje jejich počínání. Velké negativum může být shledáno v porušení etických pravidel, kdy jsou účastnici pozorování bez jejich souhlasu. Je tedy nutné celý výzkum řádně promyslet a mít adekvátně ošetřeny dodatečné kroky, např. zpětné vysvětlení účelu výzkumu a získání dodatečných souhlasů.37(p 146)40(pp 152­153)

Příklad skrytého zúčastněného pozorování:

Komplexní přístup všeobecných sester při celkové péči o nesoběstačného pacienta. Pokud bychom účastníky seznámily s tím, co zkoumáme, jen těžko můžeme očekávat, že přístup sester k pacientovi bude stejný, jako když nejsou pozorovány. Výzkum by tak byl neúspěšný, jelikož získaná data by byly nerelevantní, ovšem, jak již bylo uvedeno výše, narážíme na etické otázky, které nelze opomenout.

Otevřené zúčastněné pozorování – při tomto typu pozorování se výzkumník pohybuje v prostředí, ve kterém pozorovaní vědí o tom, že je prováděn výzkum, a za jakým účelem. Badatel by měl mít předem promyšleno, jaká bude nejvhodnější cílová skupina pozorovaných, a jak tyto účastníky motivovat pro setrvání ve výzkumu. Výzkumník by měl mít taktéž jasno ve své roli, v jaké se bude v prostoru pohybovat a mít zvolené komunikační strategie a vzorce chování, které jsou pro dané prostředí adekvátní. Výhodou tohoto pozorovaní je etická korektnost a „neskrývání se“ či klamání účastníků. Nepochybnou nevýhodou je možnost pozměňování skutečnosti pozorovanými.37(p 146)40(pp 153­154)

Příklad otevřeného zúčastněného pozorování:

Jaké chování typicky vyjadřují všeobecné sestry na jednotce intenzivní péče a co jejich vyjadřování a projevy ovlivňuje. Účastníci jsou informováni o probíhajícím výzkumu, badatel má předem stanovenou roli a sleduje práci všeobecných sester např. při dvanáctihodinové službě. Pozorování umožní sledovat všeobecné sestry v jejich přirozeném prostředí, jak jednají při stresových situacích, jak komunikují s pacientem, lékařem, rodinou pacienta. Umožní sledovat interpersonální vztahy atd. Ovšem celý výzkum může být ovlivněn skutečností, že sledované všeobecné sestry mohou pozměňovat skutečnost, chovat se nepřirozeně. Vhodnou strategií pak je prodloužení doby pozorování, kdy se postupně vracejí ke svým stereotypům.

Nezúčastněné pozorování

Pozorovatel při nezúčastněném pozorování je posuzovatelem, je oddělen od situace (neúčastní se jí) a používá předem zvolený soubor znaků a jejich kategorií, do nichž zařazuje a kóduje jednotlivé elementární jevy – výroky, chování nebo činnosti. Hlavní výhodou je neovlivnění výzkumu citovou angažovaností pozorovatele, naopak je obtížné zjistit přesné projevy, názory a vnímání účastníků. Pozorování je postaveno na přesných pravidlech a je provedeno pozorovatelem, který je vybaven záznamovým archem, který je vodítkem pozorování a zároveň slouží k zaznamenávání pozorované skutečnosti. V kvalitativním nezúčastněném pozorovaní se snažíme pomocí protokolu získat nejširší záznam toho, jak se pozorovaní projevují (komunikace včetně chování – haptika, gestika, jednání; úprava zevnějšku; chronemika – nakládání s časem).

Charakteristika kvalitativního nezúčastněného pozorování:

  • pro dodržení odstupu a neutrálního přístupu minimalizovat interakci pozorovatele s účastníky výzkumu (snaha o minimalizaci ovlivnění pozorovatele pozorovanými osobami);
  • umístění a chování pozorovatele by mělo být co nejvíce nenápadné;
  • tento přístup se často uplatňuje po zúčastněném pozorování, kdy se zjistilo, co by se mělo přesně pozorovat;
  • obvykle je forma nezúčastněného pozorování cíleněji zaměřena na určité způsoby chování, než je tomu u ostatních metod kvalitativního výzkumu.21(p 202),38(p 37)

Záznam dat při pozorování

Záznam informací z pozorování by měl zachytit všechny detaily, protože i sebemenší zkušenost může být důležitá pro výsledek výzkumu.

Při pozorování si výzkumník (pozorující) zaznamenává potřebné informace do záznamového archu. Současně si své postřehy, myšlenky nebo informace dokreslující atmosféru může zapisovat do deníku. Tyto terénní poznámky (z anj. originálu field notes) mohou zvyšovat důvěryhodnost výzkumné zprávy. Významnou roli plní v interpretaci dat, kdy mohou vysvětlit či ozřejmit zjištěné poznatky, nebo je zasadit do širšího kontextu.

Neexistuje žádná univerzální předloha, jak by měly terénní poznámky vypadat, nebo jak by se měly psát. Podstatné je, aby badatel zapisoval pozorované interakce, přepis rozhovorů, své náhlé nápady atd. Badatel by neměl podlehnout představě, že později si na dění vzpomene, není tomu tak, protože sesbíraných dat je většinou velké množství s ohledem na cíl průzkumu a může tak dojít k opomenutí drobných skutečností, které mohou následně ovlivnit výsledek výzkumu.37(p 155) Velmi nebezpečným je zpracovávání zápisků do zprávy s větším časovým odstupem, kdy si výzkumník v rámci tzv. vzpomínkového optimismu může prožitou zkušenost idealizovat, či ji na základě svých prožitků a dojmů.

6.2.2. Rozhovor v kvalitativním výzkumu

Rozhovor (interview) patří mezi nejobtížnější a současně nejvýhodnější metody pro získávání kvalitativních dat. Vedení rozhovoru vyžaduje od výzkumníka specifické dovednosti, citlivost, koncentraci, interpersonální porozumění a disciplínu.21(p 166),40(p 155) Kvalitativní rozhovor není pouze sběrem dat, ale může mít i intervenční charakter, proto je vhodné, aby tazatel nabídl dotazovanému možnost dodatečného kontaktu.21(p 167)

V celém procesu získávání dat metodou rozhovoru je důležitá důsledná příprava na setkání a rozhovor, vedení vlastního dotazování, přepis a reflexe rozhovoru, analýza dat a vypracování výzkumné zprávy.37(p 160)

Dle míry strukturace lze vedení rozhovoru rozdělit do tří základních skupin:

  • nestrukturovaný rozhovor;
  • polostrukturovaný rozhovor;
  • strukturovaný rozhovor.

S ohledem na hlavní cíl publikace a dostupnost informací o typech rozhovorů, budou další informace prezentovány ve stručné podobě (viz tabulka 4) a čtenáře odkazujeme na citovanou literaturu.

Záznamový arch je možné využít i v případě zúčastněného pozorování, ale výzkumník – pozorovatel, který je zároveň účastníkem dění, provádí záznamy tak, aby nebyla prozrazena jeho role (např. všeobecná sestra po ukončení směny, v době přestávky, poté, kdy ji ostatní nemohou vidět záznam realizovat).

Na základě rozhovoru mohou být odhaleny problémy dotazovaného, s nimiž by jim tázající mohl pomoci a poskytnout vhodnou intervenci/zásah a pomoc.

Upozornění

Tabulku 4 je kvůli většímu rozsahu třeba otevřít ve vyskakovacím okně pod odkazem níže

Tabulka 4: Typy rozhovorů

Prohlédnout tabulku
Tabulka 4: Typy rozhovorů
Typ Příklad využití a modelové otázky Výhody Nevýhody

NESTRUKTUROVANÝ ROZHOVOR
(Miovský, 200640, Hendl, 200821)

Otázky o fázi života: Můžete mi říct více o době, kdy jste se seznámil s Vaší manželkou? Můžete mi říct více o době, kdy jste pracoval v divadle?

Otázky o určitém tématu: Můžete mi vyprávět o Vašich dětech?

Otázky ke specifické, již zmíněné situaci: Zmínila jste o tom, že Váš manžel přišel o práci. Můžete mi prosím podrobněji pospat, co se stalo?

Prozkoumání vyprávění pro vyjasnění argumentace: Můžeme se vrátit k situaci, kdy jste se cítila bezradně?

Otázky ke zkušenostem někoho jiného nebo k přenesené znalosti: Můžete si vzpomenout na situaci, jak zvládala Vaše manželka nedostatek financí v rodině?

  • flexibilita, zejména pro výzkumníky, kteří se nebrání improvizaci a zároveň jsou schopni kreativně rozvíjet rozhovor;
  • možnost maximálního přizpůsobení strategie vedení rozhovoru různým lidem → nejdříve výzkumník zjistí komunikační vzorce dotazovaného, a těm se následně přirozeně přizpůsobí rozhovor;
  • minimální úroveň strukturování nutí dotazovaného, aby sám více strukturoval;
  • ze způsobu jak dotazovaný vypráví (slovní obraty, vulgarismy atd.) můžeme usuzovat na další možné charakteristiky či na prostředí, ve kterém dotazovaný žije.
  • nevýhody obvykle objevíme až ve fázi zpracování a analýzy dat → jedná se zejména o nesourodost materiálu (odlišení od techniky kladení otázek, pořadí otázek, různý slovník, různá délka a bohatost výpovědí atd.), která může způsobit, že tazatel se v různosti materiálu nedokáže zorientovat a nebude schopen najít vhodný způsob pro zpracování a vyhodnocení dat;
  • při vedení rozhovoru nezkušeným tazatelem může dojít k narušení základní linie danou nevhodnými otázkami, které se následně příliš rozbíhají do velké tematické šíře. Výsledkem je velké množství materiálu, který však nekoresponduje s cílem studie.
POLOSTRUKTUROVANÝ ROZHOVOR

U polostrukturovaného rozhovoru je definováno tzv. jádro rozhovoru, tj. minimum témat a otázek, které má tazatel za povinnost probrat. Tazatel tak má určitý stupeň jistoty, že všechna témata budou skutečně probrána.

je vhodné, aby si tazatel ověřoval odpovědi dotazovaného, aby se zamezilo nepochopení a následně nesprávnou interpretaci získaných dat.

  • eliminace nevýhod strukturovaného a nestrukturovaného rozhovoru;
  • možnost kombinace prvků nestrukturovaného a strukturovaného rozhovoru;
  • možnost pokládání doplňujících a upřesňujících otázek;
  • při vhodně vedeném polostrukturovaném rozhovoru je vyšší přesnost a výtěžnost, něž při klasickém strukturovaném rozhovoru.
  • je možné tuto metodu chápat jako vylepšenou formu dotazníku, osobní kontakt tazatele a dotazovaného umožňuje získání validnějších dat;
  • je dobře kombinovatelný s kvantitativními metodami.
  • díky eliminaci nevýhod strukturovaného a nestrukturovaného rozhovoru jsou nevýhody minimální.

STRUKTUROVANÝ ROZHOVOR
(Hendl, 200821, Kutnohorská, 200938)

  • stojí na pomezí mezi dotazníkovými metodami a rozhovorem;
  • má pevně dané schéma, které je pro tazatele závazné a neumožňuje mu příliš změn či úprav;
  • pořadí otázek nelze měnit a často je taktéž stanoveno časové schéma, tj. časový prostor pro odpověď dotazovaného;
  • příprava strukturovaného rozhovoru je technicky nejnáročnější, jelikož vyžaduje precizní zvládnutí všech detailů;
  • není prostor pro improvizaci;
  • tazatel zaujímá nestranný postoj, působí neutrálně a výroky respondenta nehodnotí či nekomentuje.
  • je možné tuto metodu chápat jako vylepšenou formu dotazníku, osobní kontakt tazatele a dotazovaného umožňuje získání validnějších dat;
  • je dobře kombinovatelný s kvantitativními metodami.
  • omezený prostor tazatele pro rozvíjení například zajímavého nebo relevantního tématu, který vyplynul až při průběhu rozhovoru;
  • malý prostor pro uplatnění individuality tazatele se odráží v menším prostoru pro vyjádření účastníka;
  • příliš úzké vymezení otázek;
  • možnost různého výkladu otázek a různého porozumění zadání;
  • předem vytvořená struktura nemusí odpovídat potřebě dotazovaného vyjádřit svůj názor nebo postoj k dané problematice;
  • často vede k uniformním reakcím a odpovědím.

FENOMENOLOGICKÝ ROZHOVOR
(Hendl, 200821)

První rozhovor: je zaměřený na historii života dotazovaného. Používají se otázky JAK?

Např.: Jak k tomu u Vás došlo?

Druhý rozhovor: je zaměřený na získávání podrobností o zkušenostech dotazovaného, Například: rekonstrukce konkrétního dne spojeného s nějakou zkušeností → Popište prosím svojí zkušenost s prací v divadle?

Třetí rozhovor: je zaměřena na reflexi zkušeností dotazovaného, na smysl života a jeho směřování. Např.: Kam Váš život směřuje?

Mezi jednotlivými rozhovory by měl být volný interval tři až sedm dní. Tazatel by se měl snažit doplnit detaily.

  • možnost rozkrytí „pozadí“ životního příběhu a stavu pacienta/dotazované osoby v rozhovoru;
  • schopnost identifikovat jinými metodami obtížně postihnutelné momenty a faktory ovlivňující život dotazované osoby, konkrétní situaci, na niž je rozhovor zaměřen.
  • vysoká emoční i časová náročnost;
  • fenomenologický rozhovor by měl být realizován pouze opravdu zkušeným výzkumníkem.

Souhlas pro účast ve výzkumu je nutno potvrdit buď písemně, nebo nahrát na záznam. Účastníkem výzkumu se stává oslovený člověk až při udělení souhlasu, do té doby o něm hovoříme jako o potencionálním účastníkovi výzkumu. Podrobněji jsou etická pravidla výzkumu zmíněna v kapitole Eticko-právní aspekty a mentorink závěrečné práce.

Zásady pro vedení rozhovoru

V dostupné odborné literatuře neexistuje žádný jednoznačný předpis pro vedení efektivního rozhovoru, proto budou v následujícím textu uvedeny osvědčené obecné zásady, které sestavil Hendl21 a které korespondují s informacemi o fázích rozhovoru:

  • zajistit důkladnou přípravu a nácvik provedení rozhovoru;
  • účel výzkumu určuje celý proces rozhovoru;
  • v rozhovoru je vhodné vytvořit rámec, ve kterém se bude moci dotazovaný vyjadřovat pomocí svých vlastních termínů a svým vlastním stylem;
  • vytvořit vzájemný vztah důvěry, vstřícnosti a zájmu, jsme citliví k pohlaví, k věku a kulturním odlišnostem dotazovaného;
  • uvědomit si, že při přípravě a provedení rozhovoru nejsou otázky v rozhovoru totožné s otázkami výzkumnými;
  • formulovat otázky jasným způsobem, kterému dotazovaný rozumí;
  • klást vždy jen jednu otázku;
  • otázky doplňovat otázkami sondážními;
  • dávat dotazovanému jasně na vědomí, jaké informace požadujeme, proč jsou důležité a jak rozhovor postupuje;
  • naslouchat pozorně a odpovídat tak, aby dotazovaný poznal, že o něj máme zájem;
  • nechat dotazovanému dostatek času na odpověď;
  • udržovat neutrální postoj k obsahu sdělovaných dat, sbírat data, ale neposuzovat účastníka výzkumu;
  • být pozorný a citlivý k tomu, jak je dotazovaný rozhovorem ovlivněn a jak odpovídá na různé otázky;
  • zohlednit časové možnosti dotazovaného;
  • být reflexivní, sebekritický monitorovat sám sebe;
  • po rozhovoru kompletovat a kontrolovat své poznámky, jejich kvalitu a úplnost.

Záznam dat z rozhovoru v kvalitativním výzkumu

Rozhovory jsou obvykle zaznamenávány na diktafon nebo na video. Následně jsou přepisovány a analyzovány. Nevýhodou použití záznamového zařízení je fakt, že může vést k větší nervozitě obou zúčastněných. Dotazovaného může vést k větší dramatizaci vyprávění, protože se může domnívat, že sdělení by mělo být co nejzajímavější a naopak dotazující může mít pocit, že by měl postupovat exaktně, což v konečném důsledku spíše společným aktivitám v rozhovoru uškodí.

Etnografické interview

Etnografické interview je založeno na vedení rozhovoru se zkoumanou osobou, kdy výzkumník pokládá otevřené otázky vedoucí k proniknutí do hloubky zkoumaného jevu. Struktura a délka rozhovoru je na rozdíl od výše popsaných strukturovaných a polostrukturovaných rozhovorů odlišná, protože zkoumaný dostává dostatek prostoru pro vyprávění/zodpovězení otázek. Struktura rozhovoru se odvíjí dle informací, které výzkumník obdrží. Rozhovory je doporučováno vést v „příjemném prostředí“ pro zkoumaného (např. v jeho kanceláři, v domácím prostředí aj.), kdy i prvky prostředí mohou výzkumníkovi pomoci otevřít některá témata. Současně je nutné navázat osobní/přátelský vztah se zkoumanou osobou a také využít cit pro vyhmátnutí skrytých významů sdělení, které často poskytují odpovědi na výzkumné otázky. Tuto metodu je možné využít jednorázově či opakovaně. Etnografické interview odpovídá např. na otázky týkající se vysvětlení významů zkoumaných jevů a jejich interpretací zkoumaným. Podrobněji např. Gavora41.

Výzkum životního příběhu

Výzkum životního příběhu je metoda využívaná zejména v historiografii, kdy prostřednictvím analýzy informací získaných od zkoumané osoby zjišťujeme subjektivní interpretaci jevů. Tato metoda je velmi podobná etnografickému interview. Jedná se o opakované rozhovory, kdy výzkumník pokládá malé množství otázek a zkoumající obvykle vypravuje/odpovídá. Vedle mluveného slova je možné analyzovat i psané záznamy (např. autobiografie, biografie). Tato narativní metoda může poskytnout zkušenosti vyprávějícího zasazené do vlastního životního příběhu. Po vyprávění se výzkumník vrací k vybraným informacím a pokládá další otázky rozšiřující nebo vysvětlující konkrétní informace. Podrobněji např. Gavora41.

Příklad výzkumu životního příběhu:

Kellet, U. et al.42 využili výzkumu životního příběhu u lidí s demencí. Informace získávali od osobních laických pečovatelů, zdravotníků i členů rodiny, kteří se spolupodíleli na péči o pacienty s demencí. Výzkum zlepšil komunikaci mezi rodinou a zdravotníky a podpořil jejich vztahy, které jsou často narušovány konflikty pramenícími ze stresu. Všichni participanti se pravidelně setkávali v rámci workshopů, které měly popsat rodinnou biografii (tzv. Family Biography Workshop – FBW) a vytvářeli životní příběhy pacientů. Rodinní příslušníci znovu obnovovali jejich vzpomínky na příbuzné v průběhu jejich životů, tím umožnili zdravotníkům podívat se „zvenčí“ na pacienty a vidět souvislosti stojící za nemocí. Pro personál se tímto otevřely možnosti jiného pohledu na pacienty a došlo i k podpoře aktivního zapojení členů rodiny do péče o pacienty.

Focus group (ohnisková skupina)

Ohnisková skupina je metodou, kdy zkoumající (tzv. moderátor) vede skupinovou diskusi nad předem vytipovaným tématem (tzv. ohniskem). Jedná se svým způsobem o formu skupinového rozhovoru, ačkoliv v případě ohniskových skupin je nutné dodržet obecná pravidla týkající se přípravné fáze sběru dat, způsobu moderování, délky trvání, počtu participantů v jedné skupině aj. Ohniskových skupin je vhodné využít v případě, kdy předpokládáme, že skupinová dynamika může napomoci rozvinout témata. Prostřednictvím ohniskových skupin můžeme zjistit např. co si participanti o „ohnisku“ myslí, jaké pocity mají a současně mohou i odpovědět na to, proč tomu tak je. Ohniskové skupiny mohou být využity samostatně nebo v kombinaci s jinými metodami např. v případě triangulace. Podrobněji např. Morgan (2001)43, Reichel (2009)44, Miovský (2006)40.

Historiografie – též dějepisectví, je zaznamenávání událostí, dějů a stavů v minulosti (např. na úrovni jednotlivců, společenských vrstev, národů) určitým systematickým způsobem.

6.3 Analýza dat v kvalitativním výzkumu

Analýza dat je prováděna za účelem uspořádání, strukturování a získávání významu ze získaných dat. Výchozím materiálem bývají zejména přepisy rozhovorů, terénní poznámky výzkumníka, videozáznamy, audionahrávky, písemná vyjádření respondentů, autentické dokumenty apod. K analyzování kvalitativních dat neexistují žádné univerzální pravidla. Povaha kvalitativního výzkumu umožňuje vyhledávat, třídit a zaznamenávat důležitá témata a myšlenky již během realizace samotného výzkumu. Zmiňované tvrzení ovšem neznamená, že kvalitativní výzkum lze provádět intuitivně. Každá z běžně užívaných kvalitativních technik má rozpracovánu metodiku analýzy získaných dat, která bývá detailně popsána v odborných publikacích věnovaných příslušné technice (souhrnně viz např. Flick, 201445; Ritchie et al., 201446). Kvalitativní výzkumníci obvykle prozkoumávají data opatrně a rozvážně, neboť mají k dispozici enormní množství materiálů, které je nutné často číst opakovaně se snahou je uspořádat, nalézt a pochopit jejich význam a poté je srozumitelně interpretovat.

Proces zpracování dat v kvalitativním výzkumu se skládá z několika kroků:

Přepis dat

Data je zpravidla nutné nejprve převést do psané podoby (toto doporučení neplatí pro analýzy vizuálního materiálu). Tzn., že audionahrávky, videozáznamy či jiné nepsané záznamy musí být přepsány, aby výzkumníci měli přesné podklady dokumentující např. průběh rozhovoru. Je vhodné se připravit na skutečnost, že vlastní přepis je relativně snadná, možná i zautomatizovaná činnost, ale velice časově náročná. Mnohem náročnější je ale navazující analýza a interpretace dat, při níž je důležité se k údajům opětovně vracet, znovu je pročítat a následně kódovat. Při přepisu dat se používá technika anonymizace dat, která slouží k ochraně jmen účastníků, organizací atd., kdy se reálná jména nahrazují pseudonymy (většinou předem dohodnutými ve výzkumném týmu). Přepisy dat mohou být delegovány na druhou (administrativní) osobu. Přepis (transkript) musí být přesný a doslovný. Je nezbytné v psaném textu označit zkratkou, kdo mluví (např. „V“ – výzkumník, „S“ – student, „P“ – pacient aj.), zaznamenávat čas mezi sděleními a přestávkami, vyznačovat neverbální projevy jako např. smích, pláč, vzlykání, povzdech aj. Výzkumník by si měl překontrolovat správnost přepisu tím, že si znovu pustí nahrávku a poznamená si do textu významné pomlky, intonační změny aj. prvky, jejichž absence by mohla zkreslit význam textu. Současně může do transkriptů zaznamenat své poznámky z průběhu sběru dat (srov. field notes). Výzkumník by si měl před zahájením analýzy provést kontrolu správnosti přepisu. Je třeba se vyhnout pravopisným chybám, chybám v interpunkci – umístění nebo chybění čárek, pomlček, teček, otazníků aj. interpunkčních znamének může pozměnit interpretaci textu. Je možné přepisovat celý datový materiál, případně jen relevantní pasáže (různé podoby transkripce dat podrobněji popisuje Hendl21(pp 208-210)). S přihlédnutím k cíli výzkumu je také možné přepisy upravit do spisovného jazyka – mluvený jazyk je odlišný zejména ve větné skladbě a stylistice. Pro usnadnění přepisu z audiozáznamu do textového souboru existují hardwarové i softwarové pomůcky. Takovým nástrojem je např. „Express Scribe Transcription Software“, který je určený pro přepis audio a videozáznamů. Další doporučené transkripční programy zahrnují „F4“, „Dragon Naturally Speaking“, „InqScribe“ a „HyperTRANSCRIBE“37(pp181-183), vždy je vhodné sledovat novinky a aktuální vývoj s ohledem na technický rozvoj. Pro účely jednoduchého přepisu dat doporučujeme aplikaci oTranscribe, která je k dispozici zdarma (http://otranscribe.com/). Veškeré přepisy by měly mít jednotnou podobu a měly by obsahovat také kontextové informace (jméno výzkumníka, jméno respondenta, místo a čas sběru dat, délka, použitá transkripční konvence, event. další demografická data o respondentovi/respondentech).

Tvorba kategorií

Kvalitativní analýza začíná uspořádáním dat – roztříděním a vytvořením rejstříku dat. Výzkumník by měl být schopen vždy identifikovat části dat, aniž by musel opakovaně procházet celý datový soubor. Účelem tvorby kategorií je redukovat data na menší jednotky. Nejčastěji využívaným přístupem je vyvinutí kategoriálního systému a poté kódování dat podle kategorií. Předběžný kategoriální systém je někdy navržen již před začátkem sběru dat, ale častěji vzniká až v průběhu analýzy dat až po podrobném prozkoumání dat (podrobněji viz Hendl21(pp 211-221)). Vývoj kvalitního kategoriálního systému zahrnuje pečlivé pročtení dat se zaměřením se na identifikování skrytých pojmů/myšlenek a jejich vztahů. Výzkumníci, jejichž cílem je provést primárně popis mají sklon vytvářet konkrétní kategorie. Studie, které byly navrženy za účelem rozvoje teorií, zahrnují více abstraktní, konceptuální kategorie.

Kódování

Poté co je vytvořené kategorizační schéma, je nutné celý soubor dat znovu přečíst a rozkódovat jednotlivé pasáže/segmenty podle toho, ke které kategorii patří. Někdy může nastat situace, že při kódování výzkumník zjistí, že některá z kategorií/podkategorií je neúplná, protože se vynořila nová skutečnost. Myšlenka/pojem může být v tichosti identifikována a do kódovacího systému zanesena až poté, co se opakuje několikrát. V tomto případě, je nezbytné znovu pročíst již okódované materiály a zaměřit se na doplnění nově vzniklé kategorie. Provádění změn v průběhu kódování je pro výzkumníky nepříjemné, ale nezbytné. V případě kódování je doporučováno, aby spolupracovalo více na sobě nezávislých výzkumníků, kteří následně srovnávají jimi navržené kategorie, případně okódované pasáže (srov. např. Švaříček & Šeďová37(pp 211-230)); zájemce o detailnější výklad odkazujeme na monografii Flicka45(pp 397-460). Pokud je kategoriální systém jednoduchý, je možné využít metodu tzv. „tužka papír“, kdy výzkumník barevně odlišuje jednotlivé pasáže v textu (každá kategorie má odlišnou barvu). V dalším kroku výzkumník přesunuje jednotlivé barevně označené pasáže k příslušné kategorii. Někdy je vhodné/nutné vytvořit i podkategorie. Výzkumník by měl na data pohlížet v celkovém kontextu. Dle charakteru dat je možné hledat např. stejné a odlišné znaky jednotlivých kategorií. Zamýšlet se, zda mezi kategoriemi/podkategoriemi jsou nějaké vztahy, zda se vzájemně ovlivňují apod. Pro účely kódování je možné využít řadu placených speciálních softwarů, například MaxQDA (viz příloha 11), ATLAS.ti a mnohé další – více o nich např. Flick45(pp 461-475).

Tvorba kategorií a kódování jsou typické zejména pro výzkumy analyticky vystavěné na obsahové analýze (Gavora47, Scherier48) nebo zakotvené teorii (Charmaz9). Je možné setkat se také s přístupy založenými na konverzační (Tůma49), diskursivní (Klapko34), fenomenologické nebo hermeneutické interpretaci výzkumných dat. Zmíněné přístupy spočívají v detailní analýze pečlivě vybraných úseků interakce, textu apod. jdoucí zpravidla „pod povrch“ datového materiálu.

Prezentace a interpretace dat

Prezentace dat zahrnuje popis třídění dat a jejich dalších analýz, komentáře souhrnných tabulek a grafů. Získaná data můžeme prezentovat individuálně (např. dle jednotlivých kategorií) nebo souhrnně (např. vztažené k cílům práce). Interpretací dat rozumíme smysluplný výklad zjištěných výsledků. V kvalitativním výzkumu se prezentace a interpretace dat často prolínají, neboť to výzkumníkovi umožňuje lépe, jasně a srozumitelně ukázat a vysvětlit svá výzkumná zjištění (s oporou v datech). V této fázi výzkumu je třeba k výzkumným datům vyslovit své vlastní závěry, názory, přesvědčení, domněnky, doporučení apod. K tomu je zapotřebí výzkumnická zkušenost, vhled do dat (často mnohovrstevnatých) a současně také odstup. Prezentace a interpretace dat by vždy měla mít přímou vazbu na cíl výzkumu. Je třeba se vyvarovat jednoznačných tvrzení, neboť kvalitativní data neumožňují činit jakékoli zobecňující soudy. Např. při zjišťování toho, jaké pocity měli absolventi po nástupu do klinické praxe, mohou být pocity rozděleny do základních kategorií na pozitivní, negativní nebo smíšené (neutrální). Povaha dat a způsob jejich získávání vyžadují často relativizovat prezentované skutečnosti a současně je třeba vybraná tvrzení ukotvovat ve výzkumných datech. Není výjimkou, že součástí výzkumné zprávy jsou citace výroků respondentů apod., odkazy na tematicky příbuzné výzkumy, případně teoretické práce, které interpretaci dat podpírají a zvyšují její důvěryhodnost. Zjednodušeně řečeno interpretace dat spočívá v tom, že v datovém materiálu systematicky označujeme místa, která nás zaujala, kterým nerozumíme apod. Tato data komentujeme, úryvky dat navzájem porovnáváme a třídíme, případně propojujeme, hledáme souvislosti. S časovým odstupem (např. několika týdnů) se k nim opět vracíme, přezkoumáváme je a pokračujeme. Data postupně zahušťujeme, snažíme se „vyhmátnout“ nejdůležitější myšlenky, zakládáme „příběhy“, některá nerelevantní data opouštíme.

Souhrn kapitoly

V kapitole jsme uvedli základní informace o kvalitativním výzkumu včetně jeho místa a role v získávání poznatků a důkazů nezbytných pro rozvoj teorie a praxe ošetřovatelství jako vědního oboru. Popsali jsme vybrané přístupy kvalitativního výzkumu a vybrané metody sběru a analýzy dat. Vzhledem k charakteru publikace nejsou jednotlivé pasáže rozpracovány vyčerpávajícím způsobem, proto v textu odkazujeme na další publikace a autory, kteří se zkoumanou problematikou zabývají podrobněji. V závěru kapitoly považujeme za užitečné upozornit na důležitost validity (platnosti) a reliability (spolehlivosti) kvalitativního výzkumu. Obě charakteristiky jsou klíčové pro generalizaci (zobecňování) výzkumných zjištění (a následnou tvorbu nových teorií) a současně zvyšují důvěryhodnost výzkumu. Validita udává, zda prezentovaná výzkumná zjištění skutečně vypovídají o zkoumaném fenoménu, neboli že výzkumník skutečně zkoumal to, co původně zamýšlel zkoumat. Reliabilita vypovídá o tom, zda je možné v případě opakování výzkumu dospět k totožným či obdobným výzkumným zjištěním. Ačkoli je kvalitativní výzkum specifický zejména v tom, že jeho opakování zpravidla není možné – podmínky i kontexty jsou jedinečné a proměňují se v čase. Z tohoto důvodu kvalitativní výzkumníci věnují zvýšenou pozornost podrobnému popisu průběhu celého výzkumu. Nezbytné je především zdůvodnit výzkumnou otázku, vyčerpávajícím způsobem charakterizovat zkoumaný soubor, jasně a srozumitelně popsat postup sběru a analýzy dat, a interpretovat výzkumná zjištění vždy s oporou ve výzkumných datech a s přihlédnutím k limitacím vyplývajícím z kvalitativního charakteru výzkumu. V tabulce 6 shrnujeme konkrétní kroky nutné k realizaci kvalitativního výzkumu a popisujeme, jaké informace by měly být v závěrečné práci obsaženy.

Tabulka 6: Konkrétní kroky nutné k realizaci kvalitativního výzkumu
Název fáze Co je potřeba uvést v závěrečné práci
Úvod/příprava

Předběžné stanovení cílů a výzkumných otázek. Je třeba zvolit hlavní tematickou linii (někteří autoři hovoří o tom, že je třeba „uplést tenkou červenou nit“), která se bude prolínat celou výzkumnou zprávou, respektive závěrečnou prací. Nejprve je třeba srozumitelně vyložit: o čem výzkum bude (viz úvodní kapitoly), proč je v kontextu dané vědecké disciplíny významný, jaké nálezy budou představeny, případně jaké teorie budou rozvíjeny, a jak bude text strukturován. Doporučuje se držet věcného tónu – nestavět do popředí osobní zaujetí autora, do popředí by mělo vystoupit téma samotné (Šeďová, Švaříček, 201350).

Přehled (rešerše literatury)

Provedení přehledu (rešerše) literatury týkající se zkoumaného fenoménu. Zdůvodnění relevance jednotlivých zdrojů. Tento krok je klíčovou součástí výzkumné práce, kdy výzkumník shromažďuje potřebné informace týkající se již proběhlých výzkumů v dané problematice. Díky patřičné rešerši může navázat na zjištění jiných výzkumníků a současně vytváří teoretickou základnu o zkoumaném fenoménu aj. (Mareš, 201351). Více viz kapitola o vyhledávání informací a PICO otázce.

Metodika

Zdůvodnění výběru konkrétního výzkumného nástroje a jeho popis. Popis výsledků pilotní studie včetně případných změn v navrhovaném výzkumném designu. Popisujeme, jak dlouho trval zkušební rozhovor, nebo jak dlouho byl vyplňován jeden záznamový arch. Provedení předvýzkumu ověřuje, zda výzkumný nástroj přináší data potřebná pro zodpovězení výzkumných otázek aj.

Definování výzkumného souboru

Počet participantů musí být zvolen tak, aby bylo možné objasnit zkoumaný fenomén. Měla by být jasně zdůvodněna kritéria pro zařazení/vyřazení respondentů výzkumu. Důležité je zdůvodnit, proč si výzkumník zvolil konkrétní počet respondentů. Tzn., jak rozpoznal, že získaná data jsou dostatečná. Na rozdíl od kvantitativního výzkumu není nutné stanovit přesný počet potřebných participantů. Vždy se vychází z konkrétního výzkumného přístupu, kdy výzkumník ukončuje sběr dat poté, co byla data teoreticky saturována/nasycena (soubor byl vyčerpán, respektive významy ukryté ve výpovědích respondentů se opakují). To znamená, že výzkumník dostává opakovaně stejné informace o zkoumaném fenoménu a další výzkum neodhalí už jiná zjištění. Výzkumník rovněž musí definovat kritéria inkluze (tzn. vstupní kritéria pro zařazení) a exkluze (tzn. vstupní kritéria pro nezařazení) např. požadovaný věk, pohlaví, přidružené choroby u pacientů. V případě zaměření výzkumu na zdravotníky je např. zohledňováno profesní zařazení, délka praxe, typ vzdělání.

Přípravná fáze výzkumu

Popis způsobu a formy oslovení respondentů, jak s nimi byla navázána komunikace, popis způsobu získání souhlasu s výzkumem (od jednotlivců, zdravotnických zařízení, etických komisí aj. – obvykle se dává v kopii do přílohy práce). Dále je nutné definovat prostředí, ve kterém bude sběr dat probíhat (viz PICO otázka). V naturalistickém pojetí je upřednostňováno využívat tzv. domácího prostředí (přirozeného sociálního prostředí participanta), které může odhalit další významné prvky pro výzkum (např. návštěva participantů v jejich práci, kde můžeme sledovat celkový vzhled pracoviště, vybavení včetně dostupnosti pomůcek aj.). Rovněž rutinní úkony mohou být v laboratorním nebo jiném prostředí prováděny odlišně, než na klinickém pracovišti. Dalším příkladem může být návštěva participantů v jejich kancelářích nebo domovech, kde si můžeme všimnout různých osobních předmětů (fotografií, vzpomínkových předmětů aj.), které nás mohou navést k dalším otázkám přispívajícím k odkrytí zkoumaného fenoménu).

Sběr dat

Popis sběru dat, kde a jak sběr dat probíhal, jak dlouho trvalo provedení výzkumu (rozhovoru, pozorování, psaní aj.). Výzkumník může rovněž popsat podmínky utvořené pro sběr dat, atmosféru v průběhu sběru dat, subjektivní pocity z komunikace s participanty aj. postřehy, které je vhodné zapsat si co nejdříve po ukončení sběru dat (viz field notes uvedené v podkapitole pozorování). Data jsou většinou vyjádřena slovně a obvykle se zaznamenávají na diktafon, video (následně je nutný přepis/transkripce), anebo si výzkumník zapisuje poznámky do záznamového archu.

Analýza dat

Přesně se popisuje způsob zpracování dat (tzn. co se přesně dělo např. s přepisy rozhovorů, jak probíhalo kódování dat – např. zda a jakým způsobem byly využity počítačové programy určené ke zpracování kvalitativních dat aj.).

Výsledky

V této fázi výzkumu se výzkumník zamýšlí nad získanými daty, výsledky jsou popsány a následně je možné je kategorizovat, schematizovat, hledat vztahy mezi různými oblastmi aj. Syntéza nově zjištěných poznatků přináší cenné informace o zkoumaném jevu. Popis jednotlivých výsledků práce. Jednotlivé kategorie, nebo zkoumané oblasti je vhodné pro ilustraci doplnit vhodně zvolenými úryvky z rozhovorů, psaných záznamů (uváděných v přímé citaci). Tyto výroky mohou zvýšit důvěryhodnost výzkumu. Po provedení popisu dat výzkumník prezentuje výsledky vztažené k výzkumným otázkám a cílům práce. Vhodné je získaná data a jejich kategorie vyjádřit graficky, tj. zobrazit ve schématech, obrázcích aj.

Diskuse

Výsledky svého výzkumu výzkumník diskutuje s teoretickými zdroji nebo s výsledky českých i zahraničních relevantních empirických studií týkajících se zkoumaného fenoménu. Současně zde upozorňuje na přínosy a úskalí jeho výzkumu, konkrétní výzkumné metody a poznání. Výzkumník se zde může vyjádřit k možným, jím navrhovaným opatřením vedoucím ke zlepšení/doplnění dalšího výzkumu.

Závěr

Jedná se o stručnou sumarizaci konkrétních zjištěných poznatků (ve vztahu ke splnění výzkumníkem stanovených cílů) s přemostěním k dalším možným budoucím výzkumům.

Seznam literatury

↑ 1. Barroso J. Qualitative approaches to research. In: LoBiondo-Wood G, Haber J, eds. Nursing Research: Methods and Critical Appraisal for Evidence-Based Practice. 7th ed. St. Louis, MO: Mosby Elsevier; 2010:100-125.

↑ 2. Sandelowski M. Using qualitative research. Qual Health Res. 2004;14(10):1366-1386. doi:10.1177/1049732304269672

↑ 3. Spinelli E. The Interpreted World: An Introduction to Phenomenological Psychology. 2nd ed. London, England: SAGE; 2005.

↑ 4. Koutná-Kostínková J, Čermák I. Interpretativní fenomenologická analýza. In: Řiháček T, Čermák I, Hytych R, eds. Kvalitativní analýza textů: Čtyři přístupy. 1st ed. Brno, Czechia: Masarykova univerzita; 2013:9-43.

↑ 5. Smith JA, Flowers P, Larkin M. Interpretative Phenomenological Analysis: Theory, Method and Research. Los Angeles, CA: Sage; c2009.

↑ 6. Corbin J, Strauss A. Basics of Qualitative Research: Techniques and Procedures for Developing Grounded Theory. 3rd ed. Los Angeles, CA: SAGE Publications; c2008.

↑ 7. Glaser BG. Basics of Grounded Theory Analysis: Emergence Vs. Forcing. Mill Valley, CA: Sociology Press; 1992.

↑ 8. Strauss AL, Corbin J. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie. 1st ed. Brno, Czechia: Sdružení Podané ruce; 1999.

↑ 9. Charmaz K. Constructing Grounded Theory: A Practical Guide through Qualitative Analysis. London, England: Sage Publications; 2006.

↑ 10. Kalenda J. Prozatím nevyužitá šance: situační analýza v pedagogickém výzkumu. Pedagog orientace. 2016;26(3):457-480.

↑ 11. Šeďová K. Zakotvená teorie. In: Švaříček R, Šeďová K, eds. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1st ed. Praha, Czechia: Portál; 2007:84-96.

↑ 12. Řiháček T, Hytych R. Metoda zakotvené teorie. In: Řiháček T, Čermák I, Hytych R, eds. Kvalitativní analýza textů: Čtyři přístupy. 1st ed. Brno, Czechia: Masarykova univerzita; 2013:44-74.

↑ 13. Clarke AE. Situational Analysis: Grounded Theory After the Postmodern Turn. 1st ed. Thousand Oaks, CA: SAGE Publications; c2005.

↑ 14. Giles T, de Lacey S, Muir-Cochrane E. Factors influencing decision-making around family presence during resuscitation: a grounded theory study. J Adv Nurs. 2016;72(11):2706-2717. doi:10.1111/jan.13046

↑ 15. Šíp R, Švec V. Pojetí tacitních znalostí v paradigmatu sjednoceného pole. Pedagog orientace. 2013;23(5):664-690.

↑ 16. Polit DF, Beck CT. Nursing Research: Generating and Assessing Evidence for Nursing Practice. 8th ed. Philadelphia, PA: Wolters Kluwer; c2008.

↑ 17. Dvořáčková J, Pabian P, Smith S, Stöckelová T, Šima K, Virtová T. Politika a každodennost na českých vysokých školách: etnografické pohledy na vzdělávání a výzkum. 1st ed. Praha, Czechia: Sociologické nakladatelství; 2014.

↑ 18. Stöckelová T, Linková M, Lorenz-Meyer D, eds. Akademické poznávání, vykazování a podnikání: etnografie měnící se české vědy. 1st ed. Praha, Czechia: Sociologické nakladatelství; 2009.

↑ 19. Francis D, Hester S. An Invitation to Ethnomethodology: Language, Society and Social Interaction. 1st ed. London, England: Sage Publications; 2004.

↑ 20. Reeves S, McMillan SE, Kachan N, Paradis E, Leslie M, Kitto S. Interprofessional collaboration and family member involvement in intensive care units: emerging themes from a multi-sited ethnography. J Interprof Care. 2015;29(3):230-237. doi:10.3109/13561820.2014.955914

↑ 21. Hendl J. Kvalitativní výzkum: Základní teorie, metody a aplikace. 2nd ed. Praha, Czechia: Portál; 2008.

↑ 22. Sedláček M. Případová studie. In: Švaříček R, Šeďová K, eds. Kvantitativní výzkum v pedagogických vědách. 1st ed. Praha, Czechia: Portál; 2007:96-112.

↑ 23. Yin RK. Case Study Research: Design and Methods. 5th ed. London, England: Sage Publication; c2014.

↑ 24. Mareš J. Tvorba případových studií pro výzkumné účely. Pedagogika. 2015;65(2):113-142.

↑ 25. Stake RE. The Art of Case Study Research. Thousand Oaks, CA: Sage Publications; c1995.

↑ 26. Shaban RZ, Considine J, Fry M, Curtis K. Case study and case-based research in emergency nursing and care: Theoretical foundations and practical application in paramedic pre-hospital clinical judgment and decision-making of patients with mental illness. Australas Emerg Nurs J. 2017;20(1):17-24. doi:10.1016/j.aenj.2017.01.002

↑ 27. Čermák I, Chalupníčková L, Chrz V, Plachá V. Narativní analýza. In: Řiháček T, Čermák I, Hytych R, eds. Kvalitativní analýza textů: Čtyři přístupy. 1st ed. Brno, Czechia: Masarykova univerzita; 2013:75-104.

↑ 28. Hájek M, Havlík M, Nekvapil J. Narativní analýza v sociologickém výzkumu: přístupy a jednotící rámec. Sociol cas. 2012;48(2):199-203.

↑ 29. Clandinin DJ, ed. Handbook of Narrative Inquiry: Mapping a Methodology. 1st ed. Thousand Oaks, CA: SAGE Publications; c2007.

↑ 30. Zábrodská K, Petrjánošová M. Metody diskurzivní analýzy. In: Řiháček T, Čermák I, Hytych R, eds. Kvalitativní analýza textů: Čtyři přístupy. 1st ed. Brno, Czechia: Masarykova univerzita; 2013:105-138.

↑ 31. Tůma F. Vybrané aspekty lingvistické teorie a metodologie ve výzkumu v didaktice cizích jazyků. In: Janíková V, Píšová M, Hanušová S, eds. Aktuální témata výzkumu učení a vyučování cizím jazykům II. 1st ed. Brno, Czechia: Masarykova univerzita; 2013.

↑ 32. Nekvapil J, Hoffmanová J, Hajičová E. Diskurz. In: Karlík P, Nekula M, Pleskalová J, eds. CzechEncy – Nový Encyklopedický Slovník Češtiny. Brno, Czechia: Masarykova univerzita; 2017. https://www.czechency.org/slovnik/DISKURZ. Accessed January 29, 2018.

↑ 33. Hájek M. Čtenář a stroj: vybrané metody sociálněvědní analýzy textů. 1st ed. Praha, Czechia: Sociologické nakladatelství; 2014.

↑ 34. Klapko D. Diskursivní analýza a její využití ve výzkumu edukačních jevů. Pedagog orientace. 2016;26(3):379-414.

↑ 35. Phillips N, Hardy C. Discourse Analysis: Investigating Processes of Social Construction. 1st ed. Thousand Oaks, CA: SAGE Publications; 2002.

↑ 36. Traynor M. Discourse analysis: theoretical and historical overview and review of papers in the Journal of Advanced Nursing 1996-2004. J Adv Nurs. 2006;54(1):62-72. doi:10.1111/j.1365-2648.2006.03791.x

↑ 37. Švaříček R, Šeďová K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1st ed. Praha, Czechia: Portál; 2007.

↑ 38. Kutnohorská J. Výzkum v ošetřovatelství. 1st ed. Praha, Czechia: Grada; 2009.

↑ 39. Bártlová S, Hnilicová H. Vybrané metody a techniky výzkumu zjišťování spokojenosti pacientů. 1st ed. Brno, Czechia: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví; 2000.

↑ 40. Miovský M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1st ed. Praha, Czechia: Grada; 2006.

↑ 41. Gavora P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno, Czechia: Paido; 2000.

↑ 42. Kellett U, Moyle W, McAllister M, King C, Gallagher F. Life stories and biography: a means of connecting family and staff to people with dementia. J Clin Nurs. 2010;19(11-12):1707-1715. doi:10.1111/j.1365-2702.2009.03116.x

↑ 43. Morgan DL. Ohniskové skupiny jako metoda kvalitativního výzkumu. 1st ed. Tišnov, Czechia: Sdružení SCAN; 2001.

↑ 44. Reichel J. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. 1st ed. Praha, Czechia: Grada; 2009.

↑ 45. Flick U. An Introduction to Qualitative Research. 5th ed. Los Angeles, CA: Sage; 2014.

↑ 46. Ritchie J, Lewis J, Nicholls CM, Ormston R. Qualitative Research Practice: A Guide for Social Science Students and Researchers. 2nd ed. Los Angeles, CA: SAGE Publications; 2014.

↑ 47. Gavora P. Obsahová analýza v pedagogickom výskume: pohľad na jej súčasné podoby. Pedagog orientace. 2015;25(3):345-371.

↑ 48. Schreier M. Qualitative Content Analysis in Practice. London, England: Sage; 2012.

↑ 49. Tůma F. Konverzační analýza a interakce ve třídě: východiska a metodologické aspekty. Pedagog orientace. 2016;26(3):415-441.

↑ 50. Šeďová K, Švaříček R. Jak psát kvalitativně orientované výzkumné studie: kvalita v kvalitativním výzkumu. Pedagog orientace. 2013;23(4):478-510.

↑ 51. Mareš J. Přehledové studie: jejich typologie, funkce a způsob vytváření. Pedagog orientace. 2013;23(4):427-454. doi:10.5817/PedOr2013-4-427