Anemochorie je způsob šíření propagulí pomocí větru. Tento typ pasivního šíření je typický především pro rostliny. Například semena javorů nebo borovic mají tenká tvrdá křidélka spojená s osemením. Podobně semena smetánky lékařské (Taraxacum officinale) jsou opatřena chmýřím, díky němuž mohou být dobře unášena větrem. Zajímavou formu anemochorie představují rostliny, které nazýváme stepní běžci, např. katrán tatarský (Crambe tataria). Při tomto typu šíření dospělé rostliny odumřou, odlomí se a jsou unášené větrem, přičemž se z nich vysypávají semena a šíří se tím do okolí. Mezi anemochory však nepatří jen rostliny, ale můžeme sem řadit i některé druhy pavouků. Například mladé černé vdovy (Latrodectus mactans) si tkají dlouhé pavučiny, na kterých jsou schopny pomocí větru urazit i mnoho kilometrů.

Hydrochorie je způsob šíření organismů za pomoci vody. Jednou z nejpozoruhodnějších hydrochoricky se rozšiřujících rostlin je kokosovník ořechoplodý (Cocos nucifera). Silná dužnatá slupka a skořápka kokosového ořechu drží semeno na hladině a chrání ho před mořskou vodou. Kokosové ořechy tak mohou být mořskými proudy unášeny na obrovské vzdálenosti, než jsou vyvrženy na vhodné pláže, kde následně vyklíčí a vyrostou. Pro semena mnohých rostlin znamená kontakt se slanou vodou uhynutí, avšak jiné, jako právě kokosový ořech, mohou kontakt s mořskou vodou tolerovat během relativně dlouhého období. Propagule organismů, které jsou schopny odolat slané vodě, proto také někdy nazýváme speciálním názvem thalassochory.

Obr. 62: Kokosové ořechy (Cocos nucifera) vyvržené na tropické pláži (fotografie převzata z: http://www.tropik.cz)

Anemohydrochorie je způsob šíření pomocí větru nebo vody. Například malá ochmýřená semena topolu osiky (Populus tremula) mohou být šířená jak větrem, tak vodou. Tato schopnost je užitečná zejména pro rostliny žijící v záplavových oblastech nebo na ostrovech.

Zoochorie je způsob šíření semen, plodů, celých drobných rostlin či lepivých vajíček drobných živočichů pomocí živočichů. Pokud se propagule (semeno, plod, vajíčko) přichycují na povrch živočichů, nazýváme tento způsob transportu epizoochorie (exo-zoochory). Tento způsob šíření však vyžaduje speciální adaptace. Například svízel přítula (Galium aparine) produkuje plody s malými ostny, které se zachytí za srst nebo na oblečení. Jinou formou zoochorie je šíření semen a plodů rostlin prostřednictvím stravovacích návyků živočichů. Například ptáci nebo veverky se živí ořechy a žaludy, které často skladují v zemi pro pozdější použití. Některé plody tam zůstávají a časem vyrostou v nové stromy. Jiné rostliny, jako třeba jeřáby, produkují výživné plody se semínky. Po pozření plodů ptáky nebo jinými zvířaty jsou některá semínka vyloučena v exkrementech a mohou vyklíčit a vyrůst. Tato forma transportu se nazývá endozoochorie.

Antropochorie je specifickým případem zoochorie, propagule organismu však rozšiřuje člověk. Kromě zemědělských plodin, které byly speciálně vyšlechtěny a nedokážou se efektivně šířit bez lidského zásahu (např. kukuřice), je většina antropochorických rostlin šířená i různými živočichy. Dobrým příkladem je jitrocel větší (Plantago major), který pochází původně z Eurasie a dnes roste po celém světě. Jitrocel má malá hnědá lepkavá semena, která se snadno uchytí na oblečení nebo na srst pasených zvířat. Při objevování Ameriky jej Evropané roznesli všude, kde se usadili, a proto ho domorodí Američané někdy nazývají „stopa bílého muže“.

Anemochorie a zoochorie jsou dvě hlavní strategie disperze rostlin, obě však mají své výhody, ale i nevýhody. Semena šířená větrem jsou lehká, ale mají velmi málo endospermu a proto jsou oproti velkým semenům (např. dubů nebo kaštanů) méně rezistentní vůči uhynutí v důsledku vysychání nebo zastínění při klíčení. Navíc distribuce anemochorních semen je poměrně náhodným procesem, který závisí na směru a síle větru. Semena mohou být tedy uložena jak na příznivých, tak i velmi nepříznivých stanovištích. Oproti tomu mnohá zoochorní semena jsou často od mateřské rostliny transportována na podobná vhodná stanoviště. Na druhou stranu, produkce větších semen znamená pro rostlinu větší spotřebu zdrojů. Jedním z důsledků je pak menší počet semen pro disperzi. Šíření zoochorních druhů je závislé rovněž na živočichovi, který semena transportuje. Předpokládá se, že disperze semen amerického buku velkolistého (Fagus grandifolia) byla částečně závislá na holubovi stěhovavém (Ectopistes migratorius). S vyhynutím tohoto ptáka na začátku 20. století se další šíření buku zastavilo.

Co se týče transportních vzdáleností, rozdíly mezi anemochorním a zoochorním šířením někdy nejsou tak velké, jak by se dalo očekávat. V obou případech většina semen zůstane blízko mateřské rostliny a jen pár se jich dostane do vzdálenosti stovek metrů až desítek kilometrů.

Obr. 63: Vztah mezi vzdáleností a množstvím semen šířených anemochorně v případě blahovičníku (Eucalyptus) a zoochorně za pomoci sojky obecné (Garrulus glandarius) v případě dubu (Quercus; Cremer 1965, Begon et al. 1996, MacDonald 2003).

Jak již bylo zmíněno výše, disperze je pro organismy důležitá, aby unikly před nepříznivými podmínkami a osídlily nové lokality. Tendence k disperzi na velkou vzdálenost však může být někdy nevýhodná. Například anemochorní semena rostlin obývajících ostrovy budou pravděpodobně odváta do oceánu, kde uhynou. Podobně létající hmyz nebo ptáci se mohou dostat příliš daleko od ostrova, kde se ztratí a uhynou. Zajímavostí proto je, že některé druhy rostlin, které se vyvinuly na ostrovech, postrádají ochmýřená nebo okřídlená semena, která jsou typická pro příbuzné druhy žijící na pevnině. Podobně některé druhy ostrovních ptáků, much či brouků ztratily schopnost létat, např. dnes vyhynulý pták dronte mauricijský (Raphus cucullatus). Omezení disperzních schopností ostrovních forem organismů tak můžeme považovat za jakousi adaptaci na obývané prostředí.

Obecně platí, že schopnost šířit propagule na velké vzdálenosti je upřednostňována organismy, které žijí v často narušovaném prostředí. Oproti tomu je tato schopnost vzácná u druhů žijících ve velmi stabilních prostředích nebo ve vnitrozemí ostrovů.

Organismy, které se obzvlášť rychle šíří a úspěšně kolonizují nové oblasti, označujeme termínem expanzivní nebo někdy také supertrampové. Mezi jejich vlastnosti patří velmi dobré šíření propagulí, rychlé tempo populačního růstu a široká ekologická amplituda. Propagule supertrampů jsou šířeny spíše pasivně než aktivně. Typickým supertrampem je smetánka lékařská (Taraxacum officinale). Tento druh má širokou toleranci z hlediska podnebí a půd a snadno se šíří pomocí ochmýřených semen, která jsou unášená větrem, nebo se přichytí na oblečení nebo srst zvířat. Často je neúmyslně přenášená člověkem, díky čemu se dnes nachází na všech kontinentech kromě Antarktidy.

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

Zdroje:

BEGON, M., HARPER, J.L.& TOWNSEND, C.R. (1997): Ekologie: jedinci, populace a společenstva. 1. vyd. Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc. 949 s. ISBN 8070676957

CREMER, K. W. (1965): Dissemination of seed from Eucalyptus regnans. Australian Forestry, 33-37.

LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0.

MACDONALD, G. M. (2003): Biogeography – Space, Time and Life. John Wiley & Sons, Inc. New York. ISBN 0-471-24193-8

http://www.tropik.cz