Website Builder Free Web Templates Website Templates Web Design

4.8.1 Příklady nejznámějších invazí

Mandelinka bramborová

Mandelinka bramborová (Leptinotarsa decemlineata) je brouk z čeledi mandelinkovitých (Chrysomelidae) s původním rozšířením pravděpodobně v oblasti Mexika, Taxasu a Arizony. Larvy tohoto druhu se živí především na bramborách (Solanum tuberosum), ale také na dalších lilkovitých rostlinách jako je např. rajče (Solanum lycopersicum) nebo paprika (Solanum lycopersicum). Ve druhé polovině 19. století se, v souvislosti s pěstováním brambor, mandelinka masivně rozšířila v Severní Americe. Roku 1921 pak byla náhodně zavlečena i do Evropy, kde se po druhé světové válce začala invazivně šířit a způsobovala značné škody na výnosech brambor. Na našem území se poprvé objevila roku 1945 v okolí Chebu a její šíření pokračovalo dále na východ. Dnes je tento druh rozšířen téměř v celé palearktické oblasti (kromě severní části) od západní Evropy až k pobřeží Tichého oceánu ve východní Asii. Boj s tímto druhem spočívá aplikaci insekticidů, střídání plodin a likvidaci posklizňových zbytků.

Obr. 71: Šíření mandelinky bramborové (Leptinotarsa decemlineata) v Evropě v průběhu 20. století (fotografie převzata z http://commons.wikimedia.org/).

Králík divoký

Králík divoký (Oryctolagus cuniculus) pocházející z jižní Evropy byl do Austrálie poprvé dovezen údajně již v roce 1788. Rapidní šíření tohoto druhu však nastalo až po roce 1859. Z jižní Viktorie, kde byli králíci původně vypuštěni, se během dvaceti let rozšířili po celé jihovýchodní Austrálii a roku 1920 se již vyskytovali po celém kontinentu. Populace králíků velmi rychle dosáhly v některých oblastech natolik kritického počtu, že škody jimi způsobené začaly dosahovat obrovských rozměrů. Početné populace králíků hromadně spásaly místní vegetaci, čímž konkurovaly jednak původním býložravcům, ale i hospodářským zvířatům, které připravily o potravu. Masivní spásání vegetace králíky vedlo též k rozsáhlé erozi a splachu úrodné půdy a byl jím také urychlen proces desertifikace. Obrovské způsobené škody vedly k tomu, že bylo třeba proti králíkům zakročit. Po neúspěšných pokusech s jedy, pastmi a cíleným lovem bylo rozhodnuto o biologickém boji prostřednictvím introdukce přirozených predátorů jako např. liška. Tento pokus zastavit invazi králíků však vedl jen k další invazi, neboť dovezené lišky začaly více než králíky decimovat populace původních druhů, které pro ně představovaly snazší kořist. Lišky se tak do roku 1930 rozšířily v celé jižní polovině Austrálie a dnes je tento neúspěšný pokus o introdukci přirozeného predátora pokládán za jeden z nejvíce varovných příkladů biologického boje proti invaznímu druhu. Od 50. let 20. století probíhají v Austrálii pokusy o snížení populací králíků pomocí viru mixomatózy nebo parazitů (blech).

Obr. 72: Šíření králíka divokého (Oryctolagus cuniculus) v Austrálii (podle Stodart & Parer 1988; fotografie převzata z: http://commons.wikimedia.org/).

Opuntia stricta

V roce 1893 byla z USA do Austrálie přivezena rostlina z rodu opuncií – Opuntia stricta. Tato rostlina však rychle zplaněla a postupně začala tvořit neprostupné porosty až metr vysoké, čímž ničila pastviny a vytlačovala původní druhy místní flóry. V roce 1900 se již opuncie vyskytovala na území velkém 40 000 km2, o 25 let později to bylo již 243 000 km2. Invaze tohoto druhu tak způsobila značné ekonomické škody a navíc nebylo možné rostlinu efektivně ničit, neboť finanční náklady byly až příliš vysoké. Při vytržení ze země je rostlina schopna znovu obrazit ze zbytků kořenů a její semena mohou vyklíčit i po 15 letech. Naštěstí australští entomologové zjistili, že Argentinský druh mola Cactoblastis cactorum má ve svém životním cyklu larvy, které se živí výhradně kaktusy a tím zároveň usnadňují proniknutí houbových a jiných patogenů dovnitř rostliny. Druh Cactoblastis cactorum byl tedy introdukován do oblasti výskytu opuncií a dnes v Austrálii přežívají jen roztroušení jedinci této rostliny.

Obr. 73: Opuntia stricta (fotografie převzata z: http://commons.wikimedia.org/).

Vodní hyacint

Invazivní vodní rostliny způsobují značné problémy v mnoha částech světa. Amazonský vodní hyacint – tokozelka nadmutá (Eichhornia crassipes) byl dovezen do Afriky jako okrasná rostlina v 19. století. V roce 1990 byli však jedinci tohoto duhu objeveni ve Viktoriině jezeře, které představuje obživu pro miliony lidí. V roce 1996 vodní hyacint obsadil 90 % pobřeží jezera a zničil důležité rozmnožovací oblasti ryb. Navíc, porosty této rostliny jsou na tolik silné, aby zabránily rybářským lodím vplout do přístavu. Zhroucení rybolovu by tak znamenalo obrovský hladomor a proto je veškeré úsilí věnováno boji proti této invazní rostlině.

Obr. 74: Tokozelka nadmutá (Eichhornia crassipes; fotografie převzata z: http://commons.wikimedia.org/).

Afrikanizované včely

Evropská včela medonosná italská (Apis mellifera ligustica) byla introdukována do Severní a Jižní Ameriky prvními evropskými kolonisty. Později byl do Jižní Ameriky introdukován také africký poddruh včely medonosné středoafrické (Apis mellifera scutellata), který je evropským včelám velmi podobný svým vzhledem, ale tyto včely jsou extrémně agresivní při ochraně svých úlů. Vetřelci dostávají často smrtící počet žihadel. V letech 1956 –1957 africké včely unikly při chovných experimentech v Brazílii a založily zde životaschopnou populaci. I když by africké včely mohly snadno agresivně vyhnat evropské včely, často se stává, že se africké a evropské včely zkříží a vzniknou tak hybridi. A právě hybridní včely, nazývané také afrikanizované včely, mají agresivní chování zděděné od afrického poddruhu. Afrikanizované včely se dnes nachází ve většině Jižní a Střední Ameriky a v celé jihozápadní části USA. V roce 1999 se rozšířily až na pacifické pobřeží Kalifornie a způsobily první lidské úmrtí.

Bojga hnědá

Invaze bojgy hnědé (Boiga irregularis) na ostrově Guam, která započala někdy v 50. letech 20. století, představuje jednu z nejagresivnějších ekologických invazí, jaká byla zaznamenána. Tento druh pochází ze Šalamounových ostrovů a na Guam byl náhodně zavlečen někdy ve čtyřicátých letech. Zhruba v polovině 60. let byla bojga hnědá rozšířena již na polovině ostrova a v roce 1968 prokazatelně žila na celém jeho území. V dnešních dnech má populace tohoto druhu hustotu 13 000 jedinců na čtvereční míli, přičemž ale větší a starší jedinci už zjevně trpí stresem z nedostatku potravy. Důsledkem tohoto přemnožení je vyhubení 10 z 12 ptačích druhů žijících na ostrově před invazí, zbylé druhy jen stěží přežívají, zpravidla na lokalitách, kde jsou před hady chráněni. Těžce decimováni jsou též pozemní a stromoví obratlovci a naopak se zde přemnožili pavouci. Had škodí i lidským obyvatelům ostrova. Na denním pořádku jsou uštknutí lidí či výpadky proudu - od roku 1978 bylo zaznamenáno 1 200 velkých výpadků elektrického proudu vzniklých zkratováním elektrického vedení hady, kteří vylezli na stožáry nebo vnikli do transformátorů.

Obr. 75: Bojga hnědá (Boiga irregularis; fotografie převzata z: http://commons.wikimedia.org/).

 

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

 

Zdroje:

ALYOKHIN, A., BAKER, M., MOTA-SANCHEZ, D., DIVELY, G. & GRAFIUS, E. (2008): Colorado Potato Beetle Resistance to Insecticides. American Journal of Potato Research 6:395–413

GRAPPUTO, A., BOMAN, S., LINDSTRӧM, L., LYYTINEN, A. & MAPPES, J. (2005): The voyage of an invasive species across continents: genetic diversity of North American and European Colorado potato beetle populations. Molecular Ecology 14: 4207–4219

HITCHNER, E., KUHAR, T., DICKENS, J., YOUNGMAN, R., SCHULTZ, P. & PFEIFFER, D. (2008): Host Plant Choice Experiments of Colorado Potato Beetle (Coleoptera: Chrysomelidae) in Virginia. Journal of Economic Entomology 3: 859–865

LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0.

MACDONALD, G. M. (2003): Biogeography – Space, Time and Life. John Wiley & Sons, Inc. New York. ISBN 0-471-24193-8.

STODART, E. & PARER, I. (1988): Colonization of Australia by the rabbit, Oryctolagus cuniculus. Project Report no. 6, CSIRO Division of Wildlife and Ecology.

http://commons.wikimedia.org/wiki/Opuntia_stricta

http://commons.wikimedia.org/wiki/Oryctolagus_cuniculus

http://commons.wikimedia.org/wiki/Eichhornia_crassipes

http://commons.wikimedia.org/wiki/Boiga_irregularis

http://commons.wikimedia.org/wiki/Leptinotarsa_decemlineata

http://www.europe-aliens.org/speciesFactsheet.do?speciesId=51120#

http://www.eppo.org/QUARANTINE/insects/Leptinotarsa_decemlineata/LPTNDE_ds.pdf