Tajga tvoří málo narušený pás jehličnatých lesů obepínající Severní Ameriku a Eurasii. Dominantními rody dřevin jsou zde smrk (Picea), borovice (Pinus), jedle (Abies) a v některých oblastech (např. východní Sibiř) také modřín (Larix). Velké plochy zde zaujímají rovněž rašeliniště. Na severu místy vzniká přechodné pásmo mezi lesy tajgy a bezlesou tundrou označované jako lesotundra. Zde se výrazněji uplatňují zejména břízy (Betula) a zakrslé dřeviny. Jižní hranici tajgy tvoří méně jednoznačný přechod k lesostepím s opadavými stromy. Jehličnaté lesy v horách nižších zeměpisných šířek bývjí někdy nevhodně označována jako „horská tajga“. Pro klima tajgy jsou charakteristické dlouhé chladné zimy a krátká, většinou mírně teplá léta. Průměrné roční teploty v tajze jsou -5 až 3 °C (1–4 měsíce mají průměrnou teplotu vyšší než 10 °C) a srážky 350 až 750 mm. Půda je v zimě většinou zamrzlá do hloubky kolem 2 m. V tajze dominují stálezelené jehličnany, které jsou schopny fotosyntetizovat po celý rok a jsou odolné i vůči suchu (častý nedostatek vláhy vlivem extrémního chladu a silných větrů).

Obr. 98: Modřínová tajga v pohoří Altaj.

Živočichové tajgy jsou limitováni zejména velmi nízkými zimními teplotami a značnou stanovištní homogenitou. Býložravce reprezentuje množství druhů vysoké zvěře a rovněž hlodavci. K významným masožravcům patří vlci, rysi, rosomáci, medvědi, norek či kuna. Některé druhy ptáků jsou na podmínky tajgy adaptovány a vyskytují se zde celoročně (např. křivka), jiné sem migrují v letním období.

Člověk se v tajze vždy soustředil především na těžbu dřeva. Již v 17. století započala rozsáhlá těžba ve Skandinávii, kde bylo zapotřebí množství paliva pro zpracování železné rudy. Dnes tak ve Skandinávii najdeme pouze velmi malé lokality původního lesa. Podobná situace nastala později v Severní Americe, kde se velmi rozvinulo komerční lesnictví. Díky velkým rozlohám lesů jsou zde však i v současnosti, podobně jako na Sibiři, zachovány značné plochy relativně nenarušených tajgových lesů. Někteří živočichové tajgy (bobr, norek, liška) byli tradičně loveni pro svou kožešinu a v mnohých oblastech došlo až k jejich vyhubení. Dalším velkým problémem jehličnatých lesů v různých částech světa se v druhé polovině 20. století staly kyselé deště, které způsobují opad jehličí, acidifikaci půdy i vodních toků a úhyn mnoha rostlinných i živočišných druhů.

Boreální lesy jsou velmi významné také z hlediska regulace množství oxidu uhličitého v atmosféře.

Obr. 99: Přibližné rozšíření tajgy na Zemi (podle Strahlera 2011 a Lomolina et al. 2010).

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

Zdroje:

JENÍK, J. & PAVLIŠ, J. (2011): Terestrické biomy. Mendelova univerzita v Brně. 238 s.

LAŠTŮVKA, Z. & KREJČOVÁ, P. (2000): Ekologie. 1. vyd. Brno: Konvoj. 184 s. ISBN 8085615932.

LOMOLINO, M. V., RIDDLE, B. R., WHITTAKER, R. J. & BROWN, J. H. (2010) Biogeography, Fourth Edition. Sinauer Associates, Inc. ISBN 9780878934942

MACDONALD, G.M. (2003): Biogeography – Space, Time and Life. John Wiley & Sons, Inc. New York. ISBN 0-471-24193-8

STRAHLER, A. H. (2011): Introducing physical geography, 5th ed. John Wiley & Sons, Hoboken, N.J.