Teorii kapitálu rozpracovává Böhm-Bawerk na principu dělení statků podle pořadí, přičemž platí, že kapitálem rozumí statky vyššího pořadí, které se postupně ve výrobě proměňují ve statky prvního pořadí. Navazuje na tradiční chápání kapitálu jako produktu užití výrobních faktorů, kapitál jako vyráběný výrobní faktor, který činí prvotní výrobní faktory produktivnější.

Úrok odvozoval z toho, že lidé preferují přítomné statky před statky budoucími, což je způsobeno několika vlivy:

Rozdíl mezi hodnotou přítomných a budoucích statků tvoří ážio, které je úrokem.

Böhm-Bawerk zastával názor, že tyto okolnosti mohou působit nezávisle a samostatně, což bylo v dalším vývoji odmítnuto. Vedle obou subjektivních vlivů je třetí vliv technický a vysvětluje pouze poptávku po kapitálu a kdyby pouze tento vliv měl působit, pak by došlo k takové preferenci investování spotřebních statků, která by stlačila ážio na nulovou hodnotu.

Na půdě rakouské školy byla Wieserem rozpracována teorie nákladů obětované příležitosti, která se stala nedílnou součástí moderní ekonomie. Podle Wieserova přístupu jsou náklady na daný statek (A) dány mezní užitečností statků, které se nevyrobily, protože byly výrobní zdroje upřednostněny na výrobu statku A.

Nevyprodukované statky jsou obětovanou příležitostí, přičemž rozhodující z hlediska určení nákladů je tzv. druhá nejlepší příležitost, tedy to užití, z něhož by pocházely statky, kterých si spotřebitel mezi nevyrobenými cení nejvíce.

Wieserův výklad představuje podstatnou změnu v tom, že náklady nejsou chápány jako výdaj spojený s výrobou (tradiční přístup), ale představuje rovněž přístup, ve kterém jsou náklady posuzovány v rozměru užitečnosti. Dosažení jedné užitečnosti je podmíněno obětováním užitečnosti jiné. Nejedná se o újmu (hédonistickou strast), ale obětovanou užitečnost v důsledku preferencí. Proto i u Wiesera je zachován užitečnostní přístup jak k poptávkové tak nabídkové straně.