Zdravotní tělesná výchova
Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity
Mgr. Lenka Beránková, Ph.D.; Mgr. Roman Grmela, Ph.D.; doc. PaedDr. Jitka Kopřivová, CSc.; Mgr. Martin Sebera, Ph.D.

Oslabení kardiovaskulárního systému

Kardiovaskulární onemocnění řadíme mezi civilizační choroby. Dle WHO jsou nejčastější příčinou úmrtí v tzv. západní civilizaci. Většina onemocnění srdečně cévního systému, s výjimkou vrozených vad, se vyskytuje spíše v dospělém věku. Po 50. roce života počet případů oběhových onemocnění narůstá. Častěji jsou postiženi muži. Ženy jsou totiž v produktivním věku chráněny ženskými pohlavními hormony (estrogeny). V klimakteriu tento ochranný efekt mizí.

Mezi kardiovaskulární onemocnění patří

• Ischemická choroba srdeční
  • Angina pectoris
  • Infarkt myokardu
• Vrozené srdeční vady
• Získané srdeční vady
• Kardiomyopatie (porušena činnost myokardu bez poruchy chlopní)
• Hypertenze
• Cévní mozkové příhody
• Ischemická choroba cév DK
• Záněty žil
• Chronická žilní nedostatečnost (městky • varixy)

Příznaky srdečních onemocnění

• bolest na hrudníku

  u chronické formy (anginy pectoris) se objevují bolesti, tzv. stenokardie, po námaze (jinou provokací je chlad, emoce, přejedení) lokalizované na hrudní kosti, hrudníku, rameni a horní končetině (nejčastěji levé). U akutní formy (srdečního infarktu) silná, déletrvající bolest se stejnou lokalizací jako u chronické formy.

• poruchy rytmu

  vznikají v různých částech převodního systému srdečního a projevují se: zpomalením (bradykardií), zrychlením (tachykardií), nepravidelnostmi rytmu. Příčinou je:
  • porucha tvorby vzruchu
  • poruchy vedení vzruchu

• dušnost

  zprvu pouze při větší zátěži, postupně i při minimální zátěži, nakonec i klidová (u ICHS, zánětů srdce)

• otoky (edémy)

  při selhávání srdce pravého – otoky na dolních končetinách, levého – plicní otok

• cyanóza

  namodralá kůže a sliznice vzniklá při nedostatečném sycení krve v plicích, při míšení tepenné a žilní krve, při městnání v žilním oběhu (u některých srdečních vad, při selhávání pravého srdce)

• kašel

  spojený s plicním edémem a s vykašláváním růžové pěny

Příznaky cévních onemocnění

• snížený krevní tlak (šok, mdloba)
• zvýšený krevní tlak
• bolest a poruchy citlivosti (uzávěr cévy, neprůchodnost cévy)
• otoky (různé příčiny)
• barevné a tepelné změny kůže (záněty, tepenné uzávěry)
• poruchy výživy tkáně (nedostatečné prokrvení z různých příčin) vedoucí např. k bércovému vředu či ke gangréně části končetiny a při komplikacích až k amputaci

Při léčbě i prevenci těchto onemocnění hrají velmi významnou roli rizikové faktory sedavého životního stylu:

• ateroskleróza
• obezita
• diabetes mellitus II.
• hypercholesterolemie
• zvýšená hladina kyseliny močové v krvi
• nedostatečná pohybová aktivita
• dědičnost
• stres
• věk
• kouření
• dlouhodobě užívaná antikoncepce u žen

Ischemická choroba srdeční

ICHS je onemocněním srdce, ke kterému dochází tehdy, jestliže věnčité (koronární) tepny nejsou v důsledku zúžení nebo uzávěry schopny dodat srdečnímu svalu tolik krve, kolik jí (zejména při zvýšené námaze nebo psychickém vypětí) potřebujeme. Ischemickou chorobu srdeční rozdělujeme na chronickou formu – anginu pectoris a akutní formu – infarkt myokardu.

Angína pektoris

Srdeční sval potřebuje pro svoji práci nutně kyslík. Bez přiměřené dodávky kyslíku se není srdeční sval schopen v dostatečné míře stahovat a pumpovat krev do celého těla. Při částečném zúžení koronárních artérií (věnčitých tepen) podmíněném jejich aterosklerotickými změnami (přítomností ateromových nebo fibroateromových plátů ve stěnách) nepřitéká do srdce dostatečné množství krve a srdeční sval není dostatečně zásoben kyslíkem. Zejména při námaze tak dochází k situaci, kdy vzniká nepoměr mezi zvýšeným požadavkem srdečního svalu na přívod krve a kyslíku a relativně nedostatečným přívodem krve a kyslíku přes zúženou koronární tepnu. Tento nepoměr mezi potřebou a dodávkou se projeví jako ostrá bolest – nejčastěji za hrudní kostí – angina pectoris.

Typy angíny pektoris

• Chronická stabilní angina pectoris

  Je charakterizována tím, že frekvence záchvatu angíny pectoris je relativně stabilní (např. 1 x týdně), vyvolávající faktor je stejný (přibližně stejný stupeň námahy), má stejné trvání (např. 2–3 minuty), odstranění vyvolávajícího faktoru (např. námahy) vede k zmírnění těžkostí. Záchvaty chronické stabilní angíny pectoris by neměly trvat déle než 5 minut.

• Nestabilní angina pectoris

  Představuje závažnější formu ischemické choroby srdeční. Hovoříme o ní v případech, kdy se na jejím charakteru cokoli změní, např. se zvýší frekvence záchvatu, prodlouží se jejich trvání, změní se vyvolávající faktor (dříve námaha, nyní se bolest objevuje i v klidu). Vznikne-li u pacienta podezření na nestabilní angínu pectoris, je nutné okamžité lékařské vyšetření a hospitalizace.

• Vazospastická angina pectoris (Prinzmetalova angina pectoris)

  Je typ anginy pectoris způsobený stažením (spazmem) koronární tepny. Je poměrně vzácná a vyskytuje se většinou v klidu.

Angina pectoris se projevuje jako pálivá nebo svíravá bolest za hrudní kostí. Bolest se často šíří do levého ramene a 4–5. prstu levé ruky. U některých jedinců se muže šířit do krku a do dolní čelisti. Méně často ji pacienti lokalizují do oblasti pod mečovitým výběžkem hrudní kosti, kde se někdy mylně interpretuje jako projev žaludečních nebo žlučníkových těžkostí. Nejčastější příčinou anginy pectoris je ateroskleróza, kardiovaskulární onemocnění, při kterém se hromadí ve stěnách tepen tuk s obsahem cholesterolu.

Infarkt myoardu

Jedná se o akutní formu anginy pectoris. Příznaky infarktu jsou podobné jako u anginy pectoris (bolest na hrudníku), jen bolest je pronikavější, trvá déle a nezávisí na pohybu či dýchání. Také pocit strachu je tíživější, často se přidává i nevolnost, zvracení a intenzivní pocení. Infarkt vznikne v situaci, kdy je průchod krve ztížen nebo znemožněn aterosklerotickým plátem, a krev pak vytvoří sraženinu. Ta částečně nebo úplně ucpe koronární artérii. Tento stav prakticky zastaví anebo velmi významně sníží přívod krve a kyslíku do některé části srdečního svalu. Při závažnějším nedostatku kyslíku dochází k poškození buněk srdce a mnohé z nich začínají odumírat. Toto odumírání srdeční tkáně se nazývá srdeční infarkt neboli infarkt myokardu. Výsledné poškození srdečního svalu závisí na tom, která a jak velká část koronárního řečiště byla vyřazena. Ucpání hlavní tepny zásobující levou srdeční komoru je daleko závažnější než postižení drobné periferní větve. Pokud se po srdečním infarktu obnoví normální přítok krve, poškozená srdeční tkán se začne hojit. Odumřelé svalové buňky jsou nahrazeny vazivovými, které vytvoří na srdci jizvu. Nevýhodou je, že vazivové buňky nejsou schopny se stahovat jako původní srdeční svalové buňky, a výkonnost srdce klesá. Velmi důležitá je proto v období po překonání akutního infarktu myokardu nejen optimální medikamentózní léčba, ale také odborně vedený dietní a pohybový režim pacienta (rehabilitace). Samotná rehabilitace trvá několik měsíců a v prvním roce po akutním infarktu myokardu je doplněna i lázeňskou léčbou. Ta má přispět k optimálnímu doléčení pacienta, k vytvoření nových dietních a režimových návyků a doporučení rozsahu možné fyzické zátěže pacienta v budoucnosti.

Hypertenze

Je onemocnění charakterizované u dospělých při opakovaném měření vyšším tlakem (TK) než 140/90 torů.

• normální TK – 120/80
• zvýšený TK – nad 140/90
• snížený TK – pod 100/60

Hypertenze se řadí mezi hlavní rizikový faktor ischemické choroby srdeční. U dětí a mladistvých jsou patologické hodnoty nižší. Hypertenzi rozeznáváme primární (95 %) a sekundární (při onemocnění srdce, ledvin, žláz s vnitřní sekrecí). Dále pak rozlišujeme hypertenzi labilní, s přechodnou dobou zvýšení tlaku a fixní. Hypertenze se projevuje bolestmi hlavy, bolestmi v hrudníku nebo úzkostí, objevuje se časté krvácení z nosu. Při dlouhodobě neléčeném vysokém krevním tlaku jsou vnitřní stěny tepen velmi namáhané. Ve svalové vrstvě jejich stěn se množí svalové buňky, ta se tak stává hrubší. Tepny ztrácejí elasticitu, jejich vnitřní průměr se zužuje. To má za následek, že srdce musí vynaložit více úsilí k přečerpávání krve, což vede k jeho pozdějšímu poškození.

Hypertenzi dělíme do 3 stádií

• 1. stádium – pouze zvýšený krevní tlak
• 2. stádium – navíc změny na srdci (zvětšení levé komory), na ledvinách (výskyt bílkoviny v moči), na očním pozadí (zúžení cév)
• 3. stádium – přidružují se orgánová onemocnění
  • srdce (levostranné selhání)
  • mozku (krvácení)
  • očního pozadí (krvácení do sítnice, otok papily)

Léčba hypertenze spočívá jak v léčbě farmakologické, tj. léky snižujícími krevní tlak, tak i v léčbě nefarmakologické, tj. snížení příjmu soli, kontrola hmotnosti, omezení alkoholu, omezení tuků a sacharidů. Dále se pak doporučuje pohybová aktivita.

Hlavní zásady cvičení hypertoniků

Pohybová aktivita je vhodná pouze pro 1. a 2. stádium!

• pro hypertoniky není v žádném případě vhodná statická silová svalová činnost (nošení břemen, zvedání těžkých břemen, práce s rukama nad hlavou, posilování, úpolové sporty apod.);
• nedoporučují se ani aktivity, při nichž dochází k psychickému vzrušení (činnosti závodního charakteru);
• doporučená cvičení by měla být vytrvalostního charakteru, např. rychlá chůze, cyklistika, lyžování, plavání;
• intenzita cvičení by měla dosáhnout 60–80 % maximální tepové frekvence;
• doporučená frekvence cvičení je 3–5x týdně po dobu 30 min;
• nezbytné jsou pravidelné kontroly krevního tlaku, a to nejen u lékaře, ale i při cvičení.

Vytrvalostní cvičení krevní tlak krátkodobě zvyšuje, ale dlouhodobě snižuje.

Cévní mozková příhoda

Může být způsobena krevní sraženinou, která se vytvoří přímo v mozkových cévách nebo v cévách vedoucích do mozku. Stejně jako u onemocnění věnčitých tepen je i u mrtvice nejčastější příčinou zúžení cév pláty nebo prasknutí zesláblé cévy, kdy krev začne prosakovat do mozku.

Ischemická choroba cév HK a DK

Je způsobena zúžením cév v horních nebo dolních končetinách. Jestliže se neléčí, muže dojít ke gangréně a ztrátě končetiny, ve většině případů dolní končetiny. Je-li podezření na zúžení tepen HK či DK, doporučuje se dieta, změna životního stylu a medikace ke snížení vysoké hladiny cholesterolu nebo vysokého krevního tlaku. Někdy je možné zablokované tepny uvolnit tzv. balónkovou angioplastikou nebo chirurgicky voperováním by-passu (přemostění náhradní cévou).

Ateroskleróza

Jsou to patofyziologické změny postihující tepenný systém. Dochází při nich k vytváření ateromových plátů obsahujících tukové látky (zejm. cholesterol), komplexy sacharidů, vápníku, odumřelé buňky, krevní produkty a kolagenní vlákna. Ve stěně se však mohou objevit i defekty (ulcerace) umožňující snadnější vznik trombu. Tyto tromby spolu s ateromovými pláty mohou zmenšovat průsvit cévy nebo ji zcela uzavřít. Tento proces je dlouhodobý.

Pakliže se trombus utrhne, může být zanesen do vzdálené oblasti. Nejčastější cesta trombů z dolních končetin končí v plicích. Následkem je plicní embolie. Naopak ze srdečních síní je trombus zanesen do mozku, kde dochází k mozkově cévní příhodě nebo se dostává do dolních končetin a vzniká uzávěr cévy se vznikem gangrény. Všechny uvedené případy mají dramatický obraz.

Poruchy srdečního rytmu

Nazývané odborně arytmie patří mezi častá srdeční onemocnění. Vznikají jako důsledek odlišného vytváření nebo vedení elektrických vzruchů v srdci. Mimo to existuje celá řada záchvatovitých nebo setrvalých poruch srdečního rytmu ať ve smyslu plus (rytmus rychlejší než normálně), nebo minus (pomalý rytmus nebo dlouhé pauzy v srdeční činnosti), které mohou působit člověku celou řadu obtíží. Zatímco u jinak zdravých lidí nepředstavují tyto arytmie až na výjimky bezprostřední ohrožení života, u nemocných s postižením srdce (například po infarktu myokardu) mohou být některé arytmie životu nebezpečné.

Příznaky arytmií

Příznaky pomalého srdečního rytmu – bradyaritmie se liší podle toho, o jakou poruchu jde, a jak rychle vzniká. Projevuje se závratěmi, točením hlavy nebo zvýšeným zadýcháváním a únavností při zátěži. Pokud je srdeční akce velmi pomalá, může dojít i ke krátkodobé ztrátě vědomí. Příznakem zrychleného srdečního rytmu – tachyarytmie jsou nejčastěji palpitace. Jde o nepříjemně vnímaný pocit rychlého nebo usilovného bušení srdce. Díky nepravidelnému a rychlému převodu vzruchů na komory je arytmie pociťována jako různě rychlé a nepravidelné bušení srdce, provázené někdy i zvýšenou únavností nebo dušností. Dalšími projevy tachyarytmií jsou: pocit pálivé bolesti na hrudi, pocit točení hlavy nebo závratě, krátkodobé ztráty vědomí.

Fyziologická srdeční frekvence

Srdeční (tepová) frekvence je počet stahů srdce za jednu minutu. Můžeme ji měřit na pa1cové straně zápěstí, na krku, nejvýrazněji a nejlépe však změříme TF v oblasti srdce, tzn. na levé straně hrudníku. Srdeční frekvence stoupá s fyzickou zátěží. Čím je jedinec zdatnější, tím je jeho reakce TF ekonomičtější. Maximální hodnota TF je individuální, je však výrazně závislá na věku. V praxi se užívá orientačního vzorce pro výpočet maximální TF:

TFmax = 220 − věk

• normotonik – 70/min
• vagotonik – 60/min
• sympatiokotonik – 80/min
• sportovec – 40–60/min

Vyšetření srdeční funkce

Jedná se o zkoušky, které hodnotí oběhovou zdatnost. Sleduje se reakce srdeční frekvence (SF) nebo i krevního tlaku na různé typy zatížení s měřením v různých fázích změn. Testy je třeba provádět přesně dle stanoveného protokolu.

• Test W 170

  Provádí se na bicyklovém ergometru při stupňovaném zatížení (dvě až tři 5 minutové zátěže – 1 | 1,5 | 2 W/kg hmotnosti), měří se srdeční frekvence. Výkon se vyhodnocuje ve watech, kterého by vyšetřovaný dosáhl při SF 170 úderů za minutu. Zdatnější jedinec může dosáhnout vyšší výkon. Srovnáváme dle tabulkové hodnoty pro českou populaci různého věku a pohlaví, sportovního odvětví.

• Step test

  Vystupování na různě vysoký stupeň po dobu 5 min (podle výšky a pohlaví). SF se měří 3 krát v 30 sekundových intervalech v zotavovací fázi. Vypočítává se index a stupeň tělesné zdatnosti se vyhodnocuje podle tabulek s ohledem na pohlaví, věk a trénovanost.

• Ruffierova zkouška

  Provádí se 30 dřepů provedených v 45 sekundách. SF se měří v 15 sekundových intervalech, a to v klidu, při zatížení a v zotavení. Před začátkem testu je třeba dodržet 10–15 minutové uklidnění. Vypočítává se index, který se porovná s tabulkovou hodnotou.

Pohybová aktivita u kardiovaskulárních onemocnění

Pravidelná systematická pohybová aktivita vede k ekonomizaci srdeční práce, projevující se nižší hodnotou srdeční frekvence a krevního tlaku při zatížení. Jsou nižší nároky myokardu na kyslík, lepší stažlivost myokardu, ekonomičtější distribuce krve, lepší využití kyslíku, snížení LDL cholesterolu v krvi, tonu sympatiku (oslabuje sklon k intenzivním stresovým reakcím).

Vhodně zvolená pohybová aktivita snižuje výskyt rizikových faktorů metabolického syndromu, které mají úzkou souvislost s rozvojem kardiovaskulárních onemocnění.

Rozdělení kardiaků do funkčních skupin dle WHO a cíle pohybové aktivity

• I. funkční skupina kardiaků

  Nemocní bez zřetelného omezení fyzické aktivity dušnosti nebo stenokardiemi. Těmto kardiakům lékař může dovolit rekreačně sportovat. Cíl: zvýšení nebo udržení fyzické zdatnosti.

• II. funkční skupina kardiaků

  Nemocní s lehkým omezením fyzické aktivity, u nichž nastávají obtíže při zvýšené fyzické námaze denního života (běh, nošení břemen, chůzi do 2. a vyššího poschodí). Cíl: udržovat a pokud možno zvyšovat adaptaci organismu na tělesné i psychické zatížení.

• III. funkční skupina kardiaků

  Kardiaci se zjevným omezením fyzické aktivity. Mají srdeční nebo dechové obtíže při krátké i pomalé chůzi po rovině a základní denní činnosti musí provádět pomaleji. Mnozí jsou v částečném invalidním důchodu. Cíl: přiměřeným fyzickým zatížením zlepšit nebo alespoň udržet funkční stav nemocného – přispět ke zlepšení jeho psychického stavu.

• IV. funkční skupina kardiaků

  Srdečně nemocní, kteří nejsou schopni tělesné aktivity bez potíží. Obtíže se u nich objevují i v klidu. LTV je pro tuto skupinu kontraindikována.

V rámci zdravotní tělesné výchovy pracujeme pouze s kardiaky I. a II. skupiny, jsou-li kompenzovaní.

Specifickým cílem zdravotní TV při oslabení kardiovaskulárního systému je dosáhnout optimální výkonnosti tohoto systému a psychické vyrovnanosti jedince s tímto oslabením.

Specifické zásady

• Hlavní zásadou je přiměřené zatížení. Příliš malá zátěž nemá potřebný účinek na srdečně cévní systém, příliš velká jej může poškodit. Je třeba stanovit a dodržovat optimální zatížení. Intenzita zatížení by měla odpovídat 60–70 % TF_max.
• Cvičitel by měl propojit doporučení lékaře na zatěžování kardiaka, objektivní příznaky zatížení a subjektivní pocity. Přitom mít na paměti, že subjektivní pocity se mohou lišit od objektivních projevů.
• Cvičitel by měl naučit kardiaka co nejpřesněji měřit TF, rozumět objektivním příznakům zatížení a subjektivním pocitům.
• Odlišit je třeba přístup k cvičencům s funkčními poruchami, které je zpravidla možné zatěžovat více. Přitom např. cvičence s hypertenzí je třeba kontrolovat a jejich aktivitu tlumit. U všech kardiaků je nutné odstraňovat stres, vyvolávat optimismus, vytvářet pohodu.
• Cvičit je třeba denně právě se zřetelem na oběhový systém. Vytrvalostní „trénink“ by se měl pohybovat v rozmezí 20–60 min. Střídání kratší a delší doby, větší a menší intenzity zatížení je individuální.
• Měření TF v klidu, během i po cvičení. TF stačí kontrolovat na začátku a po skončení cvičební jednotky. Kontraindikována jsou statická silová cvičení. Rychlostní cvičení se provádí v krátkodobých úsecích.

Formy pohybové aktivity mohou být různorodé, eliminovat by se však měly silové a krátkodobé rychlostní prvky. Pohybová aktivita by měla být především příjemným zážitkem, v žádném případě nesmí působit jako stresor.

Tělovýchovné prostředky vhodné pro kardiaky

Pokud je u kardiaků diagnostikována funkční porucha pohybového aparátu, zařazujeme kompenzační cvičení na odstranění těchto poruch (viz kapitola Vyrovnávací cvičení).

Ukázky cvičebních jednotek

Ukázka cvičební jednotky

Cvičební jednotka č. 1

Cvičební jednotka č. 2 (pro hypertoniky středního věku)

Cvičební jednotka č. 3 (Zaměřená na II. funkční skupinu kardiaků)