Pro posouzení patologických změn sliznice dutiny ústní je nutná znalost makro- i mikroskopické struktury tkání za fyziologického stavu. Struktura jednotlivých úseků ústní sliznice při vzájemném porovnání a při srovnání s kůží je přehledně ukázána na obr. 1.

Hlavní znaky, kterými se odlišuje sliznice od kůže, jsou:

1. barva – v místech s keratinizací epitelu je sliznice růžová (je to způsobeno jak užší vrstvou stratum corneum, tak i vyšším stupněm prokrvení), zatímco v místech s neúplným rohovatěním je barva sliznice červenější.

2. vlhkost – je dána sekrecí slin.

3. chybění kožních adnex

Z topografického hlediska můžeme sliznici dutiny ústní rozdělit na několik oblastí, které korespondují s anatomickým uspořádáním čelistí a připojeného svalstva. Rozeznáváme sliznici tvářovou (bukální), retní (labiální), alveolární, patrovou včetně uvuly a předních patrových oblouků, sliznici ústní spodiny a jazyka.

Sliznice ústní dutiny je tvořena epitelem vrstevnatým dlaždicobuněčným, jehož vlastnosti se liší podle funkce, tzn. podle toho, jaké zátěži je vystaven (rozdíl je v přítomnosti či absenci keratinizující vrstvy na povrchu slizničního epitelu):

1. epitel orto-keratinizující, který nalézáme na tvrdém patře, alveolární sliznici bezzubého alveolu a na připojené gingivě, má 4 vrstvy – stratum basale, spinosum, granulosum a corneum. Vrstvy se podobají epidermis kůže, jsou však podstatně tenčí a není přítomno stratum lucidum (obr. 2).

2. epitel para-keratinizující kryje ostatní úseky ústní sliznice (sliznici vestibulární, tvářovou, měkkého patra, krajiny podjazykové). Má 2 vrstvy – stratum basale a stratum spinosum

Zvláštní postavení na rozhraní mezi kůží a sliznicí má retní červeň, která má klinicky vzhled spíše ústní sliznice, histologicky charakter epidermis s rohovatěním, ovšem bez přítomnosti jak většiny kožních adnex (vlasových folikulů, kožních žlázek), tak i bez malých slinných žlázek.

Mezi epitelovými buňkami (keratinocyty) jsou v bazálních vrstvách slizničního epitelu roztroušeny další typy buněk – melanocyty (které tvoří a skladují pigment melanin), Langerhansovy a dendritické buňky (antigen-prezentující buňky), jež se účastní imunitních reakcí. Na hřbetu jazyka vytváří epitel duplikatury – tzv. papily, přičemž rozeznáváme papily nitkovité (papillae filiformes), houbovité (p. fungiformes), hrazené (p. circumvalatae) a listovité (p. foliatae). Papily nitkovité a houbovité jsou podkladem tzv. fyziologického povlaku jazyka, listovité papily jsou rozmístěny převážně po stranách jazyka a papily hrazené, které jsou lokalizovány na rozhraní těla a kořene jazyka, jsou hlavním sídlem receptorů pro vnímání chuti.

Buňky stratum basale nasedají na bazální membránu, kterou samy vytvářejí (obr. 3). Tato vazivová blána je rozhraním mezi epitelem a lamina propria mucosae. Je různě zvlněna – podle výšky papil lamina propria a podle hloubky epiteliálních čepů. Hustotou těchto interdigitací (vzájemného prolínání epiteliální a vazivové části) je pak dána mechanická odolnost sliznice. Lamina propria mucosae je tvořena řídkým kolagenním vazivem, prostoupeným elastickými vlákny, buněčnými elementy (fibroblasty, fibrocyty, histiocyty, heparinocyty), krevními, lymfatickými cévami a nervovými zakončeními a přechází plynule v podslizniční vazivo (s výjimkou hřbetu jazyka, kde je pevně spojena s aponeurosis linguae) nebo ve vazivo periostální (alveolární výběžek, tvrdé patro). V podslizničním vazivu se nalézají prakticky v celém rozsahu sliznice ústní dutiny drobné slinné žlázky (serózní, mucinózní či smíšené), které produkují trvale malé množství slin, a tak udržují ústní sliznici vlhkou a kluzkou.

Obecně můžeme ústní sliznici dle funkčnosti jednotlivých úseků rozdělit do 3 základních typů:

1. sliznice specializovaná: dorzum jazyka

2. sliznice „funkční“ – mastikační: patro, připojená gingiva

3. sliznice „nefunkční“ – vystýlající: ostatní části ústní dutiny