Obsah kapitoly

---

8.4 Montessori pedagogika

Zakladatelkou této alternativní školy byla Maria Montessori (1870 – 1952) italská lékařka a pedagožka. Narodila se v italském městečku Chiaravalle, dětství a studia však strávila v Římě. Získala matematické a technické vzdělání následované medicínou, čímž se stala první lékařkou v Itálii. V rámci své práce na psychiatrické klinice v Římě získala zkušenosti s výchovou a vzděláváním mentálně postižených dětí. V roce 1907 založila v římské čtvrti San Lorenzo Casa dei bambini (Dům dětí) určený pro předškolní děti ve věku od 3 do 7 let. Zde rozvíjela materiál pro smyslovou výchovu, vytvořený původně pro děti mentálně retardované, a také jednoduché pomůcky k nácviku čtení, psaní a počítání. Své myšlenky shrnula v několika knihách, přičemž nejčastěji vydáván i překládán je titul Metoda vědecké pedagogiky užitá ve výchově v dětských domovech. V roce 1929 založila Mezinárodní asociaci Montessori (AMI) s cílem podporovat svoji životní práci. Sama také o své metodě přednášela v rámci svých zahraničních návštěv. Druhá světová válka rozvoj Montessori pedagogiky přibrzdila, po jejím konci se však podařilo znovu založit a otevřít předškolní zařízení i základní školy. V roce 1950 byla nominována na Nobelovu cenu míru za celoživotní humanistickou činnost.

Základní charakteristika školy

Montessori pedagogika považuje dítě za individuum, které se chce samo od sebe učit, je tedy tvůrcem sebe sama. Vychovávající má být dítěti k dispozici k přiměřené pomoci („pomoz mi, abych to dokázal“). Pokud má dítě možnost manipulovat s věcmi, samo se dobírá poznání („ruka je nástrojem ducha“). Pro Montessori školy je také charakteristický pedocentrismus spojený se svobodou a odpovědností, tedy myšlenkou svobodné volby činnosti, s předpokladem že tato činnost musí být následně dokončena. Velký důraz je kladen na výchovu smyslů – senzomotorickou (smyslově pohybovou) výchovu. K tomu napomáhá specifický didaktický materiál, který Maria Montessori vyvinula, a pedagogicky upravené prostředí. V rámci práce jsou využívány rozličné didaktické pomůcky a také zaměstnávání dětí jednoduchými praktickými činnostmi, např. utírání a zametání, mytí nádobí, příprava svačin, zalévání květin, utírání prachu ad. Děti si díky tomu rozvíjí schopnost práce i sebeobsluhy. Učitel má dítěti pomoci těmito činnostmi rozvíjet samostatnost, ukázat jim směr a při jejich cestě je podporovat. Cílem výchovy a vzdělávání je tedy tvorba silné dětské osobnosti, která bude iniciativní, aktivní, samostatná, ale zároveň schopná pracovat a být součástí kolektivu. Vyučování není organizováno podle věkových skupin, pracuje se v heterogenních třídách, kde se setkávají vždy žáci chronologicky odlišného věku. Základem výuky je práce v pedagogicky připraveném prostředí. Dítě si v rámci tohoto prostředí volí jak činnost, tak i tempo práce podle vlastních představ. Postupuje se tak od konkrétního k abstraktnímu, se zaměřením na lidskou bytost a samostatný rozvoj.

Co je typické pro Montessori školu z hlediska její základní charakteristiky?

Principy Montessori pedagogiky

Montessori pedagogika pracuje s osmi základními principy. Jsou to:

1. Princip pohybu – pohyb je přirozená součást vývoje dětí a výuky, slouží k postupnému zdokonalování jemné i hrubé motoriky
2. Princip svobody a samostatnosti – svoboda ve volbě i délce činnosti společně s dostupností didaktických pomůcek vede k samostatnosti a osobnímu seberozvoji
3. Princip ticha a klidu – ticho a klid, možnost soustředit se utřídit si vlastní myšlenky, je základním předpokladem úspěšného učení dítěte
4. Princip vedení – učitel je pomocníkem, organizátorem, spolupracovníkem dítěte, podněcuje dětské volby a pozoruje
5. Práce s chybou – dělat chyby je přirozené, dítě musí na chybu přijít samo, což je chápáno jako prostředek k rozvoji učení
6. Princip sociální výchovy – děti jsou vedeny k potřebě vzájemně komunikovat, učí se trpělivosti a schopnosti pomáhat si
7. Princip normalizace – je návratem k „normálu“, normalizované dítě je psychicky zdravé a může se harmonicky rozvíjet přiměřeně svým schopnostem
8. Princip věkové heterogenity – v Montessori škole jsou děti spojovány do tříd složených z žáků různého věku (6–8 let, 9–11 let, 12–14 let), kde se mladší učí od starších a starší děti se starají o mladší a předávají jim to, čemu se samy naučily

S jakými principy pracuje Montessori pedagogika?

Jak pojímá tato škola „chybu“ v činnosti?

Oblasti vzdělávání Montessori pedagogiky

V Montessori pedagogice dochází poměrně často k nahrazení vyučovacích předmětů oblastmi vzdělávání. Ty prezentuje pět základních oblastí:

• Praktický život – dítě manipuluje s předměty běžného života, poznává věci a jejich funkci (učí se např. zavazování tkaniček, mytí rukou, prostírání stolu či kontrolu pohybu). Děti poznávají různé materiály, pracují s odlišnými objemy a tvary nádob, čímž dochází k rozvoji trpělivosti, přesnosti, pořádku a koncentrace. Rozvíjí se péče o okolí a společnost (např. prostírání stolu, péče o květiny, zametání, práce na zahradě). Důraz je kladen také na rozvoj sociálních vztahů – schopnost poprosit, poděkovat, pozdravit, naslouchat, pomoci ostatním. Významnou roli má také trénink kontroly pohybu, rovnovážná cvičení či chůze po čáře nebo elipse.
• Smyslová výchova – prostřednictvím smyslů podstatných pro představivost dítě poznává okolní svět, snaží se jej pochopit a na tomto základě si na něj vytváří vlastní názor. Využívá se pestrý smyslový materiál sloužící jako pomůcka k rozlišování různých předmětů, jejich třídění, srovnání nebo pojmenování.
• Matematika – k pochopení zákonitostí světa a podpoře vynalézavosti dítěte slouží matematické pomůcky. Zařazuje se sem např. vnímání délky, šířky a výšky, vnímání dimenzí, porovnávání velikostí, forem a experimentování.
• Jazyková výchova – dítěti je důležité nabídnout dostatek podnětů ve vývoji jazyka v prostředí, v němž vyrůstá. To podporuje jeho vyjadřovací schopnost, ať už formou čtení nebo psaní. Počátek psaní by měl nastat v době, kdy dítě chce samo psát a jednotlivá písmena by se mělo učit vnímat všemi smysly.
• Kosmická výchova – dítě má zájem poznávat nejen sebe, ale zejména objevovat i celý okolní svět spolu s jeho vztahy – vlastní rodina, město, země, sluneční soustava. Snaží se také pronikat do zákonitostí života rostlin a živočichů. Tradiční rozčlenění předmětů na prvouku, vlastivědu, přírodovědu, zeměpis, přírodopis a dějepis, později i fyziku a chemii tak Montessori pedagogika nahrazuje kosmickou výchovou kterou, chápe jako integrační pro výše uvedené. Děti mají nalézat souvislosti. Informace, které děti získají při kosmické výchově, jim napomohou k pochopení řádu světa a nalezení vlastního místa v něm.

Jakými oblastmi vzdělávání se Montessori pedagogika vyznačuje?

Didaktický materiál

Didaktický materiál využívaný v rámci Montessori pedagogiky prezentují jednoduché pomůcky pro nácvik jednoduchých činností, pro manipulaci, skládání a rozebírání, rozlišování tvarů, barev nebo zvuků, k rozvíjení motorických schopností, pro cvičení smyslů. Montessori didaktické pomůcky jsou členěny do pěti skupin:

1. materiál pro cvičení běžných životních činností a sebeobsluhy
2. smyslový materiál (vliv tvaru, barvy, povrchu, zvuku)
3. jazykový materiál (obrázková abeceda, soubory zvířátek)
4. matematický materiál (soubory geometrických těles)
5. materiál ke kosmické výchově

Senzitivní fáze

Jedním z charakteristických prvků Montessori pedagogiky jsou tzv. senzitivní fáze. Jedná se o časový úsek ve vývoji člověka, kdy je schopen získat nebo si osvojit nějakou dovednost relativně snadněji. Tyto fáze jsou unikátní a je třeba se na ně orientovat, protože případné promeškání může vést k nedokonalému nebo nekvalitnímu získání dovednosti, která je s fází spjata. Právě v průběhu senzitivních jsou využívány konkrétních didaktické pomůcky a postupy práce přizpůsobené věku dětí. Maria Montessori rozlišila tyto fáze:

1. Od narození do 6 let – navazují se první společenské vztahy, tvoří se vztah k dospělým.
2. Od 7 do 12 let – doba relativního klidu, růstu, tělesného vyspívání, rozšiřují se společenské kontakty, dítě se začíná osamostatňovat z domácího vlivu, probouzí se smysl pro morálku, snaha pochopit řád okolního světa.
3. Od 12 do 18 let – sklon k sociálním pocitům, dochází ke kulturnímu vývoji a vnitřní přestavbě, pocitu jáství.
4. Od 18 roku života – pokračuje hledání sama sebe a rozhodování, oddělování se od rodiny.

Jaký základní didaktický materiál využívá Montessori pedagogika?

Co chápe Maria Montessori pod pojmem „senzitivní fáze“ a kolik těchto fází uvádí?

Úloha učitele v Montessori škole

Role učitele v Montessori pedagogice je stejně jako u jiných alternativních škol zásadní, náročná a zejména specifická. Je totiž poměrně odlišná od role učitele v tradiční škole. Učitelovým úkolem je pomoci dítěti, umožnit mu individualizaci učení a nabídnout mu přiměřené podněty a prostředky ke komplexnímu rozvoji. Při této činnosti však nemá tradiční roli předavatale informací a hodnot, ale stojí v pozadí, nepůsobí přímo a snaží se nezasahovat do činnosti dítěte. Mezi základní úkoly učitele patří:

1. Příprava prostředí pro dítě
2. Pozorování činnosti dítěte
3. Zajišťování možnosti svobodné volby v připraveném prostředí

Učitel tak nepreferuje klasický model nadřazenosti ve vztahu s žákem, nýbrž soustředí se na postoj plný pochopení, skromnosti a trpělivosti. Cílem činnosti učitele je podřídit se svobodnému rozhodování dítěte a umožnit dobré možnosti v rámci voleb, před kterými se dítě ocitne.

Jak se odlišuje pozice učitele v Montessori škole od tradiční školy?

Jaké jsou základní úkoly učitele v tomto typu školy?

Shrnutí základních pojmů a myšlenek Montessori pedagogiky

• Dítě je tvůrcem sebe sama – dítě má rozhodující vliv na svůj vývoj a v největší míře se vlastní aktivitou podílí na utváření sebe sama. Děti jsou sice v kontaktu s prostředím, z něhož čerpají podněty a jsou ovlivňovány lidmi v blízkém okolí, ale pouze ony samy si určují ty podněty, které zvoleným způsobem ovlivní jejich jednání.
• „Pomoz mi, abych to dokázal sám“ – úkolem pedagoga je navést dítě k tomu, aby vlastními silami a svým tempem získalo nové dovednosti a vědomosti a stalo se součástí světa, který ho obklopuje. K tomu všemu by mělo dospět samo, bez pomoci, manipulace nebo formování ze strany dospělých.
• Ruka je nástrojem ducha – v rámci každé aktivity spojené s učením je třeba spojovat tělesné a duševní aktivity tak, aby získávání nových poznatků a jejich osvojování vycházelo od konkrétního poznání a manipulace s věcmi.
• Senzitivní období – je dobou, kdy je dítě citlivé a „připravené“ pro získávání určitých dovedností a pedagog musí připravovat podněty a prostředky pro tyto fáze.
• Svobodná volba práce – dítě samo rozhoduje, co bude dělat, s kým bude spolupracovat, jak dlouho bude pracovat, příp. jaké metody práce bude volit. Může si samo zvolit úkol, který je mu nejbližší a úkolem pedagoga je dítě k práci podněcovat, ale také mu vytyčit hranice jeho činnosti
• Připravené prostředí – zahrnuje veškeré pomůcky, předměty k manipulaci i samotné pracovní místo, které je třeba uspořádat tak, aby si mohlo dítě osvojovat nové poznatky samostatně, bez vnější pomoci.
• Polarizace pozornosti – mimořádně silné soustředění se na určitou činnost. Dítě se při tomto soustředění vnitřně rozvíjí a utváří. Uskutečnit se však může pouze ve svobodně zvolené činnosti.
• Absorbující duch – součást senzitivních fází, kdy dítě velmi intenzivně přijímá informace a stávají se jemu vlastními.

Rozšíření Montessori škol ve světě a u nás

Montessori školy jsou v současnosti rozšířené v mnoha zemích světa. Nejvíce jich je v Itálii, dále v Německu, Holandsku, Rusku a Číně. V České republice se tato koncepce využívá zejména v předškolní výchově a na prvním stupni základních škol, nalézt však lze i druhý stupeň základní školy. Existuje také organizace zabývající se vzděláváním učitelů v Montessori pedagogice, které zároveň zastřešuje školy užívající tuto alternativní koncepci. Jedná se o Asociaci Montessori ČR. Ta si klade za cíl přispět k rozvoji alternativního školství v ČR a sdružovat odbornou, laickou i rodičovskou veřejnost se zájmem o rozšiřování vzdělávání metodou Montessori. Organizuje mimo jiné i vzdělávací kurz, který je zásadní pro učitele, jež chtějí v Montessori škole působit. Specifika této alternativy si vyžadují nutnost dalšího vzdělání pro úspěšné zvládnutí zásad a metod samotné alternativní koncepce. Problémem, se kterým se Montessori školy potýkají, je skutečnost že výuka na těchto školách se v současné době plně nevejde do RVP schváleného MŠMT. Školy tak často pracují na základě výjimky v rámci tzv. pokusného ověřování.

Jaké místo zaujímá Montessori pedagogika v současném vzdělávacím systému?

Jak je přijímána Montessori pedagogika v České republice?

Lze zakomponovat některé postupy či formy práce Montessori pedagogiky do Vaší budoucí odborné kvalifikace?