Obsah kapitoly

---

8.5 Waldorfská pedagogika

Zakladatelem Waldorfské pedagogiky byl Rudolf Steiner (1861 – 1925) filosof, myslitel a pedagog, který se narodil v obci Kraljevec na území dnešního Chorvatska, tehdejšího Rakousko-Uherska. Vystudoval ve Vídni reálku a poté polytechniku. V rámci své odborné činnosti se zaměřoval na matematiku a přírodní vědy, ale zabýval se také filozofií, psychologií, malířstvím a sochařstvím. Od roku 1890 pracoval ve Výmaru. Od roku 1902 působil a přednášel v rámci Teosofické společnosti a studoval východní nauky, křesťanství a mystiku. To významným způsobem ovlivnilo i založení vlastního filosofického směru antroposofie. Zásadním pro jeho pedagogickou činnost byl nástup na univerzitu v Berlíně a následně založení první pokusné školy ve Stuttgartu v roce 1919. Na základě požadavku majitele tabákové firmy Waldorf-Astoria Emila Moltse zakládá školu pro děti dělníků v této firmě (odtud pojmenování celé pedagogické koncepce). Jeho myšlenky se postupně stávají známými v celosvětovém měřítku a rozšiřují se mimo domovské Německo. V rámci jeho pozůstalosti po roce 1925 můžeme najít na 6000 přednášek a 300 děl, zaměřených na přírodní vědy, filozofii, pedagogiku, literaturu, duchovní a lékařské vědy. K nejznámějším titulům patří např. Theosofie, Výchova dítěte z hlediska duchovědy a Filosofie svobody.

Antroposofie

Základním myšlenkovým směrem, na kterém stojí Waldorfská škola, je nauka o člověku a humanitně založené učení jako základ pedagogiky. Tento myšlenkový, filosoficko-náboženský koncept nese název „anthroposofie“ a je využíván jak v didaktických metodách, způsobech vyučování a výchovy, tak v jednotlivých fázích výchovy. Samotný pojem pochází řeckých slov „anthropos“ (člověk) a „sofia“ (moudrost). Orientován je na hledání základu lidské existence a uvědomění si pravé podstaty člověka. Člověk je v rámci antroposofie považován za trojjedinou bytost se třemi složkami, tělesnou (uspokojení pudů a způsob projevení věcí v okolí v člověku), duševní (uvědomění si sebe sama – Já a prožívání emocí) a duchovní (zaměřený na střet tělesné a duchovní složky).

Co je základní myšlenkou antroposofie?

Cíle waldorfské pedagogiky a fáze rozvoje

Obecně můžeme ve Waldorfských školách nalézt tři hlavní skupiny cílů:

1. rozvoj schopnosti jasně, logicky a tvořivě myslet a vést děti k sebepoznání
2. rozvoj schopnosti objevovat a rozvíjet schopnosti cítění, senzitivity ke krásnu, k druhým lidem i k radostem a smutkům tohoto světa
3. rozvoj schopnosti kultivovat ochotu a sílu dělat to, co má být učiněno, tedy pro užitek lidstva, nejen pro svůj vlastní

Z těchto obecných cílů pak vychází cíle pracovní a kulturní:

1. výcvik v intelektuálních a manipulativních dovednostech
2. probuzení sociálního vědomí
3. kultivace sebevyjádření
4. spirituální rozvoj

Tyto cíle se následně odráží do samotných stupňů (fází) rozvoje jedince:

• 0–7 let – základ pro život, dítě se učí vyrovnat se s vlastním tělem, se sebou samým, naučit se funkčnímu myšlení
• 7–14 let – rozvíjí se emocionální rovnováha a schopnosti pro myšlení, prožívání a rozvinutí cítění
• 14–20 let – rozvíjí se jedinečná individualita, zdokonalují se kritické a analytické schopnosti, sebedisciplina, nezávislost

Pokud se na jednotlivé fáze podíváme podrobněji, v období věku dítěte 0–7 let je zásadní soustředit se na péči o fyzické tělo, rozvíjející se postupně v etapách – hlava (smyslově nervové organizace), hrudník (centrum dechu a oběhové soustavy) a údy (proces látkové výměny). Zásadní roli má fantazie, nápodoba a vzor.

Na začátku druhého období věku dítěte 7–14 let vzniká tzv. éterické tělo. To působí jako zdroj síly pro tělo fyzické. Zásadní roli zde hraje následování a do jisté míry i poslušnost. Dítě má respektovat autoritu vychovatele a chovat k němu určitou lásku. Zároveň se tvoří charakter a vůle a rozvíjí se paměť.

V rámci třetího období věku dítěte 14–20 let je typickým znakem pohlavní dospívání a vstup lásky do života dítěte. Děti mají mít možnost najít cestu k odpovědím na své otázky, není správné jim vnucovat své názory. Důraz je zároveň kladen na estetické, mravní a náboženské složky.

Uvedené dělení cílů a fází se výrazně projevuje do organizační stavby samotného waldorfského vzdělávání.

• předškolní stupeň (první období, zaměřené na nejrannější období dítěte)
• nižší a střední stupeň základní školy (druhé období, 1. – 4. třída a 4. – 8. třída ZŠ)
• vyšší stupeň (třetí období, 9. – 12. třída)

Vyšší stupeň pak bývá doplněn možností absolvovat 13. ročník a složit maturitní zkoušku.

Jaké cíle rozlišuje Waldorfská pedagogika?

Jak se tyto cíle odráží do fází rozvoje jedince?

Základní charakteristika školy

Waldorfská škola je prezentována jako svobodná (volná, uvolněná od požadavků státu), jednotná a koedukovaná, zaměřená na podporu individuálního nadání a tvořivého duchovního života dítěte. Tím se snaží o maximální rozvoj aktivity žáků. Významnou složkou jsou esteticko-výchovné předměty, pracovní výchova i výchovu jazyková. Vyučování probíhá v časových blocích, tzv. „epochách“. O obsahu vyučování rozhodují učitel a žáci společně a nahrazuje to tak standardní užití osnov. Stejně tak se nevyužívá známkování, nahrazuje jej slovní hodnocení v podobě charakteristiky žáka s doporučením pro další rozvoj.

Významný vliv má i architektura budovy školy. Typická waldorfská školou je budovou s mnohoúhelníkovým tvarem, s velkými okny a specifickým interiérem. Ten zahrnuje knihovny, speciální pracovny, ateliéry a různé dílny. Centrem celé budovy je poté divadelní sál. Samo vybavení je pak tvořeno přírodními materiály (dřevěný nábytek, textilní doplňky z lnu, vlny nebo hedvábí), což odráží snahu pracovat s přírodními materiály. Samotný nábytek má zaoblený tvar, neboť oblost pomáhá dětem uvolňovat myšlení do prostoru bez ohraničení, čímž se zvětšuje možnost se projevovat a jednat svobodně. Využívá se také systému barev, ať už u nábytku, drobných pomůcek nebo výmalby. Pokud vezmeme v potaz soupis těchto požadavků, není z finančního hlediska možné, aby všechny školy (zejména v českém prostředí) plně respektovaly výše uvedené.

Škola je přístupná všem, bez ohledu na sociální původ a typickým znakem je také společné vzdělávání chlapců a dívek ve všech dovednostem a činnostech. Neexistuje zde tedy standardní preference některých činností spíše pro dívky a jiných pro chlapce. Waldorfská pedagogika zavádí nový vyučovací předmět, eurytmii. Jedná se o pohybové umění, speciální rytmický tanec, vyjadřující hlásky za pomocí gest a pohybu. Hovoří se o tzv. esteticko-rytmickém vyučování.

Obecně lze specifika waldorfské školy shrnout tímto výčtem:

• sedmiletá období pro nižší, střední a vyšší stupeň, dvanáctiletý program školní docházky (s možností třináctého maturitního ročníku)
• výuka v epochách dle rámcových plánů
• předmět eurytmie, zaměřený na skloubení pohybu, rytmu a taktu
• nevyužívání standardních učebnic a učebních textů (učitelem
  připravené materiály, žákovské pracovní a epochové sešity, knihy jsou pouze doplňkem)
• velký podíl rodičů na práci školy (aktivní i pasivní)
• žákovské fórum (možnost žáků podílet se na chodu školy
• odlišné postavení učitele ve třídě oproti tradičním školám (spíše pomocník nebo průvodce než přímý předavatel znalostí)
• vlastní systém vzdělávání učitelů (vzdělávací semináře pro budoucí učitele, bez ohledu na jejich předchozí absolvované pedagogické vzdělání, potřebné k pochopení systému Waldorfské pedagogiky)
• řízení školy kolegiem učitelů (sami učitelé si ze svého středu volí vedoucího učitele zastupujícího pozici ředitele školy)

Jak lze stručně charakterizovat Waldorfskou školu?

Který specifický předmět zavádí Rudolf Steiner do své koncepce alternativní školy?

Které znaky jsou specifické pro Waldorfské školy?

Podoba výuky ve Waldorfských školách

Jelikož jedním ze specifických prvků waldorfské pedagogiky je pohyb a jeho spojení s prožitkem, patří mezi základní zásady výuky zařazování dramatické výchovy, výtvarné výchovy, ručních a umělecko-řemeslných prací. Tyto činnosti doplňuje také výuka cizích jazyků, náboženství a využívání tzv. slavností.

Učební plán je koncipován jako komplex všech vyučovaných předmětů. Předměty se dělí na tři skupiny – teoretické (přírodní vědy, mateřský jazyk, dějepis, zeměpis, matematika), umělecké (cizí jazyky) a praktické předměty (umění, řemesla, ruční práce, tělocvik). Samotná výuka v rámci Waldorfských škol probíhá v tzv. epochách. Jedná se o bloky, ve kterých se žáci věnují pouze jednomu z hlavních předmětů. Délka bloku jsou dvě a více hodiny a v rozvrhu jsou obsaženy každý den. Každému předmětu je věnováno několik týdnů, zpravidla tři až šest. Užití epoch se přitom řídí pravidlem, že stejná epocha se během školního roku dvakrát zopakuje. Předměty, které jsou do epochového vyučování zařazeny, jsou mateřský jazyk, matematika a deskriptivní geometrie, zeměpis, dějepis, přírodopis, fyzika, chemie a umění.

Denní rozvrh práce ve škole je zahájen ranním vstupem o délce 30 minut, v podobě ranního pozdravu a uměleckých aktivit. Následuje dvou až tří hodinová výuka v rámci epochy a po ní jsou již řazeny klasické pětačtyřicetiminutové hodiny, standardně dvě, určené pro cizí jazyk, eurytmii, pracovní vyučování či náboženství. V odpoledních hodinách typických vyšší mírou únavy žáků a klesající pozorností, jsou zařazeny předměty praktické, umělecké a tělesné. Waldorfská pedagogika nevyužívá klasické učebnice, žáci místo nich pracují s encyklopediemi nebo odbornou literaturou, na základě které, si vytváří vlastní epochový sešit. Ten slouží jako náhrada tradiční učebnice a skládá se z části připravené učitelem a z vlastních žákových záznamů, poznámek a výtvorů.

Typická pro Waldorfskou pedagogiku je rovněž orientace na praktický život zahrnující ruční práce a řemesla. Žáci se tak učí praktickým dovednostem užitečným pro péči o sebe i o celou domácnost. To posiluje žákovu vůli a zručnost. Neuplatňuje se přitom rozdělení žáků podle pohlaví, tedy např. dívky pracují i se dřevem a kovem, a naopak chlapci se učí plést a háčkovat nebo vařit.

Škola je řízena kolegiem učitelů. To rozhoduje o všech otázkách týkajících se chodu školy v rámci pravidelných týdenních konferencí, kde se řeší vše podstatné. Žáci mají obdobu tohoto kolegia v žákovském fóru, fungujícím jako orgán, který pomáhá řešit problémy ve škole a spolupráci žáků s učiteli. Součástí školy je i rada rodičů s možností podílet se na fungování a směřování školy. Poměrně často však musí rodiče z důvodu finanční náročnosti platit školné nebo alespoň finančně přispívat na chod školy.

Metody klasického hodnocení, zejména zkoušení, nejsou využívány. O pokrocích ve studiu se učitelé přesvědčují pozorováním, rozhovory s žáky a kontrolou epochových sešitů žáků v každodenních činnostech. Na konci každého školního roku dostávají žáci komplexní písemné vyjádření s celkovým shrnutím dosažených výsledků. To je sestaveno tak, aby upozornilo na slabá místa a identifikovalo jejich příčiny, zhodnotilo práci žáka, vyzvedlo vynikající výkony. Za jistých okolností je možné toto hodnocení převést do podoby klasického hodnocení žáka známkami, využívá se však pouze na žádost rodiče a z relevantního důvodu.

Jak lze charakterizovat výukou v epochách a práci s epochovými sešity?

Učitel a rodič ve Waldorfské škole

Jak již bylo řečeno, učitel v tomto typu alternativní školy musí projít speciálním učitelským výcvikem zaměřeným zejména na důkladné seznámením se s antroposofií a metodami práce ve Waldorfské škole. Nabízeny jsou dva typy kurzů odlišujících se délkou:

• jednoroční kurz pro absolventy pedagogických fakult (po jeho absolvování mohou učit na nižším stupni)
• jeden a půl roční až dvouletý kurz (pro práci s dětmi vyššího stupně).

V nabídce jsou však i kurzy delší, určené zejména zájemcům o učitelskou pozici bez jakéhokoliv pedagogického vzdělání.

Specifikem práce učitele je také skutečnost, že provází danou skupinu dětí jako třídní učitel všemi epochami základních předmětů a po celou dobu studia na škole, což klade výrazné nároky na jeho osobnost i vzdělání, ať už pedagogické nebo odborné. Pozice učitele je však spíše manažerská nebo průvodcovská.

Specifická je také role rodičů ve Waldorfských školách. Sama škola totiž vnímá rodinu jako pevnou součást života a školní vzdělávání jako proces trvající od rána do večera. Rodiče se tak mohou zapojovat do života školy, pomáhají s materiálním zabezpečením chodu školy, organizují a účastní se společných akcí pořádaných školou.

Jaké je postavení učitele ve Waldorfské škole?

Rozšíření Waldorfské pedagogiky ve světě a u nás

Školy Waldorfského typu zaznamenaly celosvětově velký úspěch systémem svého vzdělávání. Postupně se z Německa začaly rozšiřovat i za jeho hranice. První školou založenou v zahraničí byla v roce 1923 škola v Holandsku. Následovaly jí školy ve Velké Británii, Švýcarsku, Portugalsku, Norsku a Maďarsku. První Waldorfská škola v USA byla založena v roce 1928 v New Yorku. V průběhu druhé světové války byly Waldorfské školy v Německu a všech nacisty obsazených zemích zakázány. K jejich obnově pak došlo po roce 1945. V současnosti existuje přes 1 000 Waldorfských škol celosvětově, přičemž některé jsou i v ČR (Praha, Příbram, Ostrava, Praha, Semily ad.). Zastřešuje je Asociace Waldorfských škol ČR. Tyto školy jsou nejen vzdělávacími institucemi, ale často zastávají i funkci výchovného a kulturně-osvětového centra. Samozřejmostí je pak vzájemná spolupráce jednotlivých škol.

Jaké místo zaujímá Waldorfská pedagogika v současném vzdělávacím systému?

Jak je přijímána Waldorfská pedagogika v České republice?

Lze zakomponovat některé postupy či formy práce Waldorfské pedagogiky do Vaší budoucí odborné kvalifikace?