Otázkou ochrany ohrožených i potenciálně ohrožených druhů flóry i fauny se zabývají především ochranářská biologie (conservation biology), krajinná ekologie a biogeografie. Ochranářská biologie se zaměřuje hlavně na biologickou stránku věci a aplikuje principy biologie k ochraně biologické rozmanitosti. Krajinná ekologie se zabývá především tím, jak prostorová struktura krajiny ovlivňuje distribuci a abundance organismů na krajinné úrovni, stejně tak jako fungováním krajiny jako celku. Oproti tomu ochranářská biogeografie (conservation biogeography) bývá definována jako:

"the application of biogeographical principles, theories, and analyses to problems regarding biodiversity conservation"

Základními pojmy, které jsou používány v ochranářské biologii a biogeografii, jsou ohrožený (endangered) a zranitelný (threatened) druh. Zatímco ohrožený druh je popisován jako druh, jemuž hrozí bezprostřední zánik (jsou ničena jeho přirozená stanoviště, populace je již natolik malá, že není schopna plnohodnotné reprodukce nebo přežít následky disturbance, zranitelný druh je popisován jako druh, který se může v dohledné době stát ohroženým (řádově desítky let).

Ochranářská opatření můžeme dělit na dvě základní skupiny. Ochrana druhů v ex situ znamená ochranu druhů rostlin nebo živočichů na náhradních stanovištích mimo místa jejich přirozeného výskytu. Využívá se především u kriticky ohrožených druhů, kterým hrozí reálné nebezpečí vyhubení (např. kvůli pytláctví nebo zničení přirozeného biotopu). V případech, kdy je nemožné zajistit přežití druhů v divočině, probíhá tato ochrana v podmínkách botanických a zoologických zahrad, kde dochází k uchování buď samotných organismů, nebo alespoň rozmnožovacích buněk v genetických bankách. K tomu se váže i ochranářská genetika zkoumající např. vztahy mezi jednotlivci vysazovanými z umělých podmínek do přírody, aby nedocházelo k nežádoucím mutacím či deformacím ohrožujícím další existenci druhu. Oproti tomu, ochrana v in situ spočívá v ochraně druhu v místě jeho přirozeného výskytu. Z tohoto pohledu je tedy důležité chránit hlavně prostředí (habitat) výskytu druhu, aby byl druh schopen si přirozenou reprodukcí udržet životaschopnou populaci.

Aby bylo možné co nejlépe naplánovat ochranářská opatření na určitém území, je nutné vědět vše o požadavcích na zdroje, znát populační znaky a vzájemné biologické vazby důležité pro druhy, které chceme chránit. Většinou však nelze zachovat všechny habitaty, které ohrožený druh obýval, proto biogeografie může pomoci najít odpověď na otázky jako např.: „Jaká je minimální rozloha území, které bychom měli vyčlenit k ochraně druhu?“ nebo „Jaké je nejlepší prostorové uspořádání tohoto vyčleněného území?“

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

Zdroje:

LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0

MACDONALD, G. M. (2003): Biogeography – Space, Time and Life. John Wiley & Sons, Inc. New York. ISBN 0-471-24193-8

WHITTAKER, R. J. & FERNÁNDEZ-PALACIOS, J. M. (2007): Island Biogeography: Ecology, Evolution, and Conservation, 2nd ed. Oxford University Press, Oxford. ISBN 9780198566120