3.5.3 Disjunktní rozšíření
Termín disjunktní rozšíření se používá pro geografické areály, které jsou rozdělené na dvě nebo více nesouvisejících částí. Mezi disjunktní typ rozšíření spadá i tzv. amfiregionální rozšíření, které nastane, pokud se areál rozpadá do dvou subareálů široce oddělených biogeografickou překážkou. Kořen „amphi“ pochází z řečtiny a muže být přeložen jako „na dvě strany“. Např. areály amfitropických taxonů se nacházejí severně a jižně od tropů, ale nikoliv v tropickém pásmu, kde je vysoká teplota a konkurence tropických druhů. Takovýto typ rozšíření není ničím neobvyklým, neboť např. v Severní a Jižní Americe se vyskytuje na 160 různých druhů temperátních rostlin, které mají amfitropické disjunktní rozšíření. Amfitropické rozšíření má například čeleď merlíkovitých (Chenopodiaceae).
Analogicky může vymezit také amfioceánické taxony, které se vyskytují na opačných stranách oceánu. Amfiatlantické a amfipacifické taxony se vyskytují podél západního a východního pobřeží Atlantského a Tichého oceánu. Příkladem jižního amfipacifického rodu může být pabuk (Nothofagus), jehož druhy se nachází ve východní Austrálii, na Novém Zélandě, na západě Jižní Ameriky. Mnoho pobřežních rostlin (např. mangrove) a živočichů, ale i mořských druhů žijících v mělké vodě má amfipacifické nebo amfiatlantické rozšíření. Patří k nim např. sardinky, které můžeme označit jako příbřežní mořské druhy s amfiatlantickým rozšířením.
Některé suchozemské nebo mořské druhy se vyskytují v chladných polárních oblastech, ale nenalezneme je v teplejších středních a nízkých zeměpisných šířkách. Takovéto organismy se označují jako bipolární. Bipolární rozšíření je charakteristické např. pro velryby čeledě Balaenidae a sladkovodní čeleď Petromyzonidae.
Častým typem rozšíření je také tzv. polydisjunktní rozšíření. Tento typ rozšíření je typický například pro horské druhy, které se vyskytují pouze ve vyších horských polohách a jejich areál se tedy rozpadá do více nesouvisejících jednotek. Polydisjunktním typem rozšíření je např. hnízdní areál kosa horského (Turdus torquatus).
Obr. 56: Polydisjunktní hnízdní areál kosa horského (Turdus torquatus; podle BirdLife International and Natureserve 2012, fotografie převzata z http://commons.wikimedia.org/).
Mezi nejobvyklejší typy disjunkcí v Evropě patří:
• Arkto-alpínská disjunkce – lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis), dryádka osmiplátečná (Dryas octopetala), šícha oboupohlavná (Empetrum hermaphroditum), bělokur horský (Lagopus mutus)
• Boreo-montánní disjunkce – datlík tříprstý (Picoides tridactylus), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes)
• Evropsko-altajská – kopytník evropský (Asarum europaeum), žindava evropská (Sanicula europaea), svízel vonný (Galium odoratum), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum)
• Evropsko-východoasijská – jmelí bílé (Viscum album), jaterník podléška (Hepatica nobilis), konvalinka vonná (Convallaria majalis), straka modrá (Cyanopica cyanus)
• Středoevropsko-kavkazská – koniklec alpinský (Pulsatilla alpina), šťovík alpský (Rumex alpinus)
• Mediteránní – dub cesmínovitý (Quercus ilex), cedr (Cedrus sp.)
<< Předchozí | Nahoru | Následující >>
Zdroje:
BIRDLIFE INTERNATIONAL & NATURESERVE (2012): Bird species distribution maps of the world. BirdLife International, Cambridge, UK and NatureServe, Arlington, USA.
LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0.
MACDONALD, G. M. (2003): Biogeography – Space, Time and Life. John Wiley & Sons, Inc. New York. ISBN 0-471-24193-8
