Aplikovat koncept společenstev na globální úroveň je poměrně komplikované. Je to dáno zejména prostorovými vazbami druhů na určité geografické oblasti. Jakýkoli typologický systém globální bioty by se proto měl vyhýbat klasifikaci prováděné na základě přítomnosti konkrétních skupin druhů. Příkladem mohou být rovníkové deštné lesy s cirkumekvatoriálním výskytem od Amazonie, přes střední Afriku po jihovýchodní Asii. Na jednotlivých kontinentech se navzájem v mnohém podobají, avšak druhové složení společenstev je mezi nimi značně odlišné. Podobnost těchto lesů je dána především jejich strukturou, která je charakteristická vysokými dřevinami a výraznou patrovitostí vegetace. Tyto typické znaky se vyvinuly jako výsledek působení specifických klimatických podmínek – konstantně vysokých teplot vzduchu a celoročně vysokých úhrnů atmosférických srážek. Abychom pronikli do problematiky globálních společenstev, je tedy nutné uvažovat především rozdílné klimatické podmínky v různých částech Země.

Klima určité oblasti je určováno množstvím faktorů. V globálním měřítku lze zmínit především zeměpisnou šířku, nadmořskou výšku a míru kontinentality (resp. oceanity). Zeměpisná šířka ovlivňuje klima ve dvou souvisejících rovinách: První spočívá v nerovnoměrné distribuci slunečního záření, která je podmíněna sférickým tvarem Země. Sluneční paprsky tak dopadají na zemský povrch pod úhlem určeným zeměpisnou šířkou. Nejpříhodnějšími oblastmi z hlediska úhrnů slunečního záření jsou oblasti mezi obratníky, kde paprsky dopadají dvakrát během roku zcela kolmo k povrchu a přinášejí největší množství energie. Druhou rovinou je globální cirkulace atmosféry, která je na Zemi hlavním mechanismem redistribuce sluneční energie. Prohřátý vzduch na rovníku stoupá a ve vyšších hladinách atmosféry putuje směrem k pólům. Přitom ztrácí vlhkost a zvolna se ochlazuje. Přibližně na úrovni obratníků vzduchové hmoty opět sestupují k zemskému povrchu a vytvářejí subtropické pásmo vyššího tlaku vzduchu. Velmi suchý vzduch zapříčiňuje vysušování krajiny a vznik aridních oblastí v těchto šířkách. Ze subtropického pásma vysokého tlaku vytéká vzduch jednak směrem k rovníku, a jednak do vyšších zeměpisných šířek, kde se střetává s protisměrným prouděním chladného vzduchu z polárních oblastí. Na kontaktu těchto dvou vzduchových mas vzniká nestabilní pásmo nízkého tlaku vzduchu s proměnlivým počasím.

Obr. 80: Schématická klimatická stratifikace světa (MacDonald 2003).

Tento idealizovaný model v reálu dotváří uchylující síla zemské rotace (Coriolisova síla), která vzduchové masy stáčí na severní polokouli doprava, na jižní doleva. Výsledkem jsou převládající východní větry v pásmu mezi obratníky, které se nad oceány sytí vlhkostí a přinášejí nad východní části kontinentů v nízkých zeměpisných šířkách velké množství vláhy. Ve středních a vyšších šířkách pak převládají západní větry, které přinášejí vláhu převážně nad západní části kontinentů.

Nastíněný model je dále modifikován reálným rozložením pevnin a oceánů. Hlavní principy jsou zde následující: V letním období vznikají nad pevninami, kde se zemský povrch rychle prohřívá, oblasti nízkého tlaku vzduchu. Oceány naopak absorbují teplo výrazně pomaleji, mají větší tepelnou setrvačnost, vzduch je nad nimi v letních měsících chladnější a formují se zde oblasti vysokého tlaku vzduchu. V zimním období je situace opačná – zemský povrch se rychleji prochlazuje a z oceánů se naopak pozvolna uvolňuje akumulované teplo, vzduch je nad nimi teplejší a tím zde vznikají tlakové níže. Klasickým ilustrativním příkladem takto kontrastního sezónního rozložení tlakových útvarů je jižní a východní Asie s přilehlými oceány a letními a zimními monzuny.

Významnou roli v distribuci tepelné energie na Zemi sehrává i nadmořská výška. V průměru klesá teplota o 0,6°C na 100 m nadmořské výšky. Reálný pokles teploty však závisí na lokálních podmínkách – zejména na orientaci a sklonu svahů, větrech a eventuálním vzniku teplotních inverzí. Vlivem nižších teplot ve vyšších nadmořských výškách se například i v pohořích tropických oblastí vyskytují chladnomilné druhy, které se podobají více druhům vyšších šířek, nežli geograficky nejbližším tropickým druhům. Kromě teploty je zde však řada dalších environmentálních proměnných (např. sezónní změny délky dne a noci, stupeň insolace či srážkové úhrny). Tyto faktory mají v pohořích nízkých šířek zcela jiný chod a nabývají jiných hodnot než v nižších či středních polohách vyšších zeměpisných šířek. Výšková zonace bioty tak v žádném případě plně nereflektuje globální šířkovou zonaci bioty.

Mnohé z faktorů, které přímo ovlivňují distribuci rostlin a živočichů tedy přímo souvisejí s klimatem. Velmi efektivním nástrojem pro popis klimatického režimu určité oblasti jsou klimadiagramy, neboť zdůrazňují zejména ty aspekty klimatu, které jsou určující pro přežití konkrétních druhů i celých společenstev v dané oblasti. Určují rovněž fyziognomii, které bude v této oblasti vegetace nabývat. Na základě specifických klimatických podmínek na globální úrovni, jež jsme schopni popsat právě pomocí klimadiagramů, rozlišujeme charakteristická uskupení rostlin a živočichů, která nazýváme biomy. V této příručce se však budeme, pro zdůraznění zonální chápání biomů, držet termínu geobiom. Rozdíly mezi geobiomy nutně nesouvisejí s taxonomií organismů, jež je obývají, ale spíše jsou dány životními formami organismů. Koncept životních forem poprvé rozpracoval dánský botanik Christen Raunkiær v roce 1903, který si povšiml, že nejčastější či dominantní typy rostlin v určitém klimatickém regionu jsou tělesnou stavbou velmi dobře uzpůsobeny přežití v daných podmínkách. Raunkiærovy životní formy jsou rozlišovány podle umístění rozmnožovacích orgánů rostlin. Později bylo četnými autory navrženo mnoho různých úprav a doplnění a poloha rozmnožovacích orgánů už není obecně považována za jediné kritérium členění. Byly např. odlišeny stromy (fanerofyty) a epifyty, přestože oba typy mají rozmnožovací orgány vysoko nad zemí, ale epifyty nemají žádný vztah k půdě.

Rovněž živočichové se vyznačují životními formami, které odrážejí jejich adaptaci na specifické klimatické podmínky, nicméně jejich rozeznání je výrazně obtížnější než u rostlin.

Obr. 81: Diagram zjednodušeně prezentuje vztah mezi jednotlivými typy globálních společenstev (biomy) a dvěma klimatickými charakteristikami – teplotou a srážkami (Whittaker 1975, Lomolino et al. 2010).

Názory jednotlivých autorů na počet terestrických biomů se výrazně liší. Například Lomolino et al. (2010) rolišuje celkem 12 biomů (Tropical rain forest, Tropical deciduous forest, Thorn woodland, Tropical savanna, Desert, Sklerophyllous woodland, Subtropical evergreen forest, Temperate deciduous forest, Temperate rain forest, Temperate grassland, Boreal forest, Tundra).

Cox et al. (1999) rozlišuje 8 biomů (Tundra, Northern coniferous forest (taiga), Temperate forest, Tropical rain forest, Temperate grassland, Tropical grassland or savanna, Chaparral, Deserts).

Strahler et al. (2011) rozlišuje 10 biomů (Low-latitude rainforest, Monsoon forest, Subtropical evergreen forest, Midlatitude deciduous forest, Needleleaf forest, Sclerophyll forest, Savanna biome, Grassland biome, Desert biome, Tundra biome).

Walter (1985) rozlišuje 9 tzv. zonobiomů (Equatorial, Tropical, Subtropical, Mediterranean, Warm temperate, Nemoral, Continental, Boreal, Polar).

Světová orginzace pro ochranu přírody (WWF) rozlišuje celkem 13 terestrických biomů (Tropical and subtropical moist broadleaf forests, Tropical and subtropical dry broadleaf forests, Tropical and subtropical coniferous forests, Temperate broadleaf and mixed forests, Temperate coniferous forests, Boreal forests/taiga, Tropical and subtropical grasslands, savannas, and shrublands, Temperate grasslands, savannas, and shrublands, Flooded grasslands and savannas, Montane grasslands and shrublands, Tundra, Mediterranean forests, woodlands, and scrub or sclerophyll forests, Deserts and xeric shrublands)

Všeobecná shoda na přesném počtu biomů tedy neexistuje. Důvodem je především různě detailní přístup jednotlivých autorů a také velmi obtížné rozlišení, zda se u některých vegetačních typů již jedná o samostatné biomy nebo pouze o raná stadia vývoje biomů jiných. Klasifikaci biomů rovněž komplikuje člověk, jehož činností byla na mnoha místech vegetace silně pozměněna.

Z hlediska zdůraznění zonálnosti jednotlivých biomů lze za vhodný základ považovat Walterovo (1985) členění.

V této příručce budeme používat následující členění odvozené z výše uvedených pramenů:

1. Tropický („rovníkový“) deštný les
2. Střídavě vlhký (opadavý) tropický les
3. Klimaxová savana
4. Poušť
a. Pouště a polopouště mírného pásu
b. Pouště a polopouště subtropů a tropů
5. Stálezelený subtropický les
6. Sklerofytní („mediteránní“) stálezelený les
7. Step
8. Opadavý listnatý les mírného pásu
9. Tajga
10. Tundra
11. Polární pustina

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

Zdroje:

COX, B.C. & MOORE, P. D. eds. (1999): Biogeography: an ecological and evolutionary approach. 6th edition. Oxford: Blackwell Science. ix, 298 s. ISBN 086542778X

JENÍK, J. & PAVLIŠ, J. (2011): Terestrické biomy. Mendelova univerzita v Brně. 238 s.

LOMOLINO, M. V., RIDDLE, B. R., WHITTAKER, R. J. & BROWN, J. H. (2010) Biogeography, Fourth Edition. Sinauer Associates, Inc. ISBN 9780878934942

MACDONALD, G.M. (2003): Biogeography – Space, Time and Life. John Wiley & Sons, Inc. New York. ISBN 0-471-24193-8

RAUNKIÆR, C. (1934): The Life Forms of Plants and Statistical Plant Geography. Oxford: Claredon Press.

STRAHLER, A. H. (2011): Introducing physical geography, 5th ed. John Wiley & Sons, Hoboken, N.J.

WALTER H. (1985). Vegetation of the Earth and Ecological Systems of the Geo-biosphere, Springer, 3. ed. Berlin.

WHITTAKER, R. H. (1975): Communities and Ecosystems. 2nd ed. New York: Macmilllan.