Jak již bylo uvedeno dříve, většina druhů má areály malé a jen málo druhů má areály velké. Tento vztah platí obecně na velkých škálách – pro hodně druhů a pro velká území. Jev je však závislý na měřítku pozorování, neboť na menších územích, jako je např. střední Evropa nebo Česká republika, je frekvenční rozložení velikostí areálů bimodální.

Obr. 51: Frekvenční rozložení počtu kvadrátů osídlených ptáky hnízdícími v České republice v období 1985-1989 (podle Storcha & Šizlinga 2002).

V České republice najdeme hodně druhů ptáků, kteří hnízdí jen ve velmi malém počtu kvadrátů faunistického mapování, nebo naopak obsazují téměř všechny kvadráty. Tento jev úzce souvisí s početností druhů. Druhy, které dosahují vysokých lokálních populačních hustot, jsou většinou také široce rozšířené. Samozřejmě bychom mohli najít výjimky, nicméně obecně tato závislost platí. Vysoká početnost bývá vysvětlována šířkou ekologické niky jednotlivých druhů, neboť málo specializované druhy dokážou žít na mnoha místech zemského povrchu a přitom jejich lokální početnost není omezována množstvím zdrojů tolik, jako u druhů specializovaných. Gregory a Gaston (2000) však prokázali, že nejde ani tak o šířku niky ale o její pozici, tedy jde o to, jak vzácný je zdroj, na který jsou druhy vázané. To dokazuje, v literatuře často zmiňovaný pták králíček obecný (Regulus regulus), který je výhradním specialistou na jehličnaté stromy. V České republice je však široce rozšířen, protože je specializovaný na prostředí, které u nás díky výsadbě jehličnanů najde všude.

Šířka a pozice niky mají tedy velký vliv jak na početnost druhů, tak na velikost jejich areálu. Vazba k určitému zdroji, resp. typu prostředí, však nedokáže vysvětlit, proč mají některé stejně specializované druhy velké rozdíly v početnosti a rozšíření. To záleží také na dynamice populací a hlavně na migraci jedinců mezi jednotlivými populacemi. Ilkka Hanski (1982) přišel s teorií, která říká, že počet osídlených lokalit a populační četnost se navzájem posilují prostřednictvím migrantů. Pokud druh dokáže osídlit hodně lokalit a vytvořit si zde silné populace (tzv. source populations), potom hodně jedinců migruje a osídluje nové lokality včetně těch s méně příhodným prostředím. Dochází tak k rychlé rekolonizaci nebo k nahrazení náhodného úbytku početnosti na všech lokalitách. Tento proces je nazýván jako „rescue effect“. Pokud však z nějakého důvodu dojde k poklesu lokální početnosti druhu (např. zničením nebo fragmentací prostředí), počet migrujících jedinců už nestačí nahrazovat úbytek na ostatních lokalitách (tzv. sink populations) a druh tak může z řady lokalit velmi rychle vymizet. Následné opětovné rozšíření na všechny lokality je velmi obtížné, protože příliš řídká distribuce zbylých osídlených ploch velmi stěžuje komunikaci mezi jednotlivými populacemi. Podle Storcha a Reifa (2002) je velmi pravděpodobné, že ústup některých našich druhů ptáků, jako je čírka obecná (Anas crecca) nebo chocholouš obecný (Galerida cristata) má právě tuto povahu. Na první pohled se může zdát, že migrační omezení nehrají významnou roli u taxonu s tak dobrou disperzí, jako jsou ptáci. Je však třeba si uvědomit, že ptáci jsou do značné míry věrní místům narození a hnízdění, takže např. lokality, které potkají na tahu, často nerozpoznají jako vhodné. Ostatně průměrná vzdálenost mezi místem vylíhnutí a pozdějšího hnízdění je u většiny druhů pouhých několik kilometrů.

Obr. 52: Schéma teoretického vztahu mezi populační hustotou druhu na jednotlivých lokalitách a počtem osídlených lokalit (podle Storcha & Reifa 2002).

Řada našich druhů má tedy v ČR velké areály (tzv. core species), protože buď nejsou úzce specializovaní, nebo jsou specializovaní na hojný zdroj. Takové druhy mají často také vysoké populační četnosti, a proto dokážou osídlit všechny kvadráty s příznivým, ale díky dostatku migrantů i s méně příznivým prostředím. Naopak velký počet druhů s malým areálem (tzv. satellite species) lze vysvětlit jednak vzácností vhodného prostředí, ale hlavně výše uvedenou dynamikou jejich populací, neboť druhy, jejichž prostředí se vyskytuje na méně než třetině kvadrátů, jsou ve skutečnosti ještě mnohem vzácnější, než by odpovídalo skutečnému rozšíření vhodných habitatů. Obecně se tedy druhy rozmísťují na základě své početnosti, ale jen v místech s příznivým habitatem.

Na základě výše uvedených poznatků lze říci, že rozšíření druhů úzce souvisí s:

1. Šířkou niky druhu, která představuje toleranci (resp. preferenci) k podmínkám prostředí, včetně např. klimatických faktorů, přítomnosti vhodného biotopu a mezidruhových interakcí.
2. „Polohou“ niky. Druhy jsou specializovány na zdroje, které se liší svojí vzácností.
3. Abundancí. Pokud je druh ve vhodném prostředí velmi hojný, může se prostřednictvím migrantů udržet i na méně příznivých lokalitách.
4. Schopností disperze.
5. Velikostí území možného k osídlení.

<< Předchozí | Nahoru | Následující >>

Zdroje:

BROWN, J. H., (1984): On the relationship between abundance and distribution of species. American Naturalis, 124, p. 255–279.

GREGORY, R. D. & GASTON, K. J., (2000): Explanations of commonness and rarity in British breeding birds: separating resource use and resource availability. Oikos, 88, p. 515–526.

HANSKI, I., (1982): Dynamics of regional distribution: the core and satellite species hypothesis. Oikos, 38, p. 210–221.

HANSSON, B., BENSCH, S., HASSELQUIST, D. & NIELSEN, B., (2002): Restricted dispersal in a longdistance migrant bird with patchy distribution, the great reed warbler. Oecologia, 130, p. 536–542.

LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0.

MACDONALD, G. M. (2003): Biogeography – Space, Time and Life. John Wiley & Sons, Inc. New York. ISBN 0-471-24193-8

PARADIS, E., BAILLIE, S. R., SUTHERLAND, W. J. & GREGORY, R. D., (1998): Patterns of natal and breeding dispersal in birds. Journal of Animal Ecology, 67, p. 518–536.

STORCH, D. & REIF, J., (2002): Makroekologie ptáků: co všechno se lze dozvědět z velkoplošných mapování. Sylvia, 38, p. 1–18.

STORCH, D. & ŠIZLING, A. L., (2002): Patterns in commonness and rarity in central European birds: reliability of the core–satellite hypothesis within a large scale. Ecography, 25, p. 405–416.