8.1 Moderní přístup k vymezení biogeografických regionů
První biogeografové a mnoho jejich následovníků definovalo biogeografické provincie a regiony subjektivně na základě vlastních znalostí a intuice. Během několika posledních desetiletí byly však do biogeografie aplikovány kvantitativní metody. Díky tomu se proces vymezení biogeografických regionů stal více důsledný, objektivní a opakovatelný. Princip je zpravidla následující. Základem pro analytické vymezení bioregionů jsou data o rozšíření druhů. Většinou se jedná o záznamy prezence/absence jednotlivých druhů v určité předem definované dílčí prostorové jednotce (nejčastěji se používají pravidelné sítě buněk o různé velikosti). Poté jsou použity podobnostní indexy, pomocí kterých lze stanovit podobnost druhového složení mezi dílčími prostorovými jednotkami. Většina indexů porobnosti nabývá hodnot od 0 pro porovnávané jednotky, které nesdílí žádný druh až do 1 pro dvě prostorové jednotky, které hostí stejné druhy. V tomto rozmezí se pohybují také hodnoty pravděpodobně nejčastěji používaného Jaccardova indexu podobnosti, který můžeme zapsat ve tvaru:
kde x1 a x2 jsou srovnávané prostorové jednotky, a je počet druhů, které se vyskytují v obou jednotkách, b je počet druhů vyskytujících se pouze v první jednotce a c je počet druhů vyskytujících se pouze ve druhé srovnávané jednotce. Další často používané indexy shrnuje následující tabulka.
Tab. 6: Další v biogeografii často používané indexy podobnosti. x1 a x2 jsou srovnávané prostorové jednotky, a je počet druhů, které se vyskytují v obou jednotkách, b je počet druhů vyskytujících se pouze v první jednotce, c je počet druhů vyskytujících se pouze v druhé srovnávané jednotce a d je počet druhů, které se nevyskytují ani v jedné z porovnávaných jednotek ale jsou přítomny v jiných prostorových jednotkách v rámci studovaného území.
Po stanovení vzájemné podobnosti všech územních jednotek jsou použity kvantitativní shlukovací metody, které rozdělí všechny prostorové jednotky do skupin. Tyto metody však pracují s nepodobnostmi, resp. „vzdálenostmi“ územních jednotek, proto je nutné hodnoty podobností předem převést na „vzdálenosti“. U většiny běžně používaných indexů podobnosti toho lze docílit odečtením hodnot od jedničky. Promítnutím vymezených skupin do mapy zjistíme rozsah jednotlivých regionů.
Obr. 132: Schéma ukazuje jednotlivé kroky při kvantitativním vymezování biogeografických regionů: [1] Definování účelu a cílů studie; [2] Data o rozšíření druhů (záznamy presence/absence v daných prostorových jednotkách); [3] Výběr indexu podobnosti resp. vzdálenosti; [4] Vizualizace obměny druhů; [5] Ordinace; [6] Shluková analýza. Je možné použít hierarchické (např. UPGMA nebo Wardova metoda) nebo nehierarchické (např. k-means) shlukovací metody. Poté následuje validace výsledků, výběr „optimálního“ počtu shluků a vytvoření výsledných map (Kreft & Jetz 2010).
<< Předchozí | Nahoru | Následující >>
Zdroje:
JACCARD, P., (1901). Étude comparative de la distribution florale dans une portion des Alpes et des Jura. Mem. Soc. Vaud. Sci. Nat., 37, p. 547–579.
KOLEFF, P., GASTON, K. J. & LENNON, J. J. (2003) Measuring beta diversity for presence–absence data. Journal of Animal Ecology, 72, 367–382.
KREFT, H. & JETZ, W. (2010) A framework for delineating biogeographical regions based on species distributions. Journal of Biogeography, 37, 2029–2053.
LOMOLINO, M. V., RIEDLE, B. R., & BROWN, J. H. eds. (2006): Biogeography. 3rd edition. Sunderland, Mass.: Sinauer Associates. xiii, 845. ISBN 0-87893-062-0
MACDONALD, G. M. (2003): Biogeography – Space, Time and Life. John Wiley & Sons, Inc. New York. ISBN 0-471-24193-8
