Charakteristické rysy ekotopu: Zpravidla vypuklé svahy a široce klenuté hřbety členitých vrchovin a hornatin v nadm. výšce 600-900 m. Geologické podloží tvoří minerálně chudé a kyselé silikátové horniny, zejména žuly, ruly, fylity, svory, křemence, chudé kvádrové a flyšové pískovce aj. Půdy jsou středně hluboké až hluboké, hlinitopísčité až písčitohlinité, zpravidla kamenité, minerálně slabě zásobené, silně kyselé až čerstvě vlhké. Z půdních typů se nejčastěji vyskytují oligotrofní až dystrické kambizemě a podzoly, zvláště podzoly kambizemní (rezivé půdy, označované též jako kryptopodzoly). Humifikace je obvykle silně zpomalená, převládající humusovou formou je surový moder až mor. Skupina se vyskytuje především v chladné klimatické oblasti CH 7, okrajově zasahuje i do mírně teplých oblastí MT 2 a MT 3.

Přírodní stav geobiocenóz: Dřevinné patro tvoří průměrně a hůře vzrůstný buk lesní (Fagus sylvatica) s příměsí jedle bělokoré (Abies alba) a smrku ztepilého (Picea abies). Na kontaktu se smrkovými bory n. st. (5 A 1-2) se může přidružit borovice lesní (Pinus sylvestris). V podúrovni vtroušeně roste jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). V keřovém patře se ojediněle vyskytuje bez hroznatý (Sambucus racemosa).
V druhově chudé synusii podrostu se vyskytují pouze oligotrofní druhy. K dominantám patří metlička křivolaká (Avenella flexuosa), třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa), borůvka (Vaccinium myrtillus) a kapraď rozprostřená (Dryopteris dilatata). Pravidelně se vyskytují ostřice kulkonosná (Carex pilulifera), bika bělavá (Luzula luzuloides), pstroček dvoulistý (Maianthemum bifolium), jestřábník lesní (Hieracium murorum), šťavel kyselý (Oxalis acetosella). V některých typech je hojná třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), v nejchudších typech i brusinka (Vaccinium vitis-idaea). Se zastoupením jehličnanů stoupá pokryvnost mechového patra, v němž se nejčastěji vyskytují ploník ztenčený (Polytrichum formosum), rokytník skvělý (Hylocomium splendens) a travník Schreberův (Pleurozium schreberi).

Z hmyzu jsou typické především druhy vázané na buk, jedli a smrk. Na buku jsou to především druhy, které se vyskytují již v nižších vegetačních stupních - tesařík bukový (Cerambyx scopolii) nebo a píďalka buková (Mikiola fagi) aj. K nim přistupují některé další druhy, které bývají v nižších vegetačních stupních méně časté jako např. tesařík alpský (Rosalia alpina). S vazbou na jedli se vyskytuje např. lýkožrout jedlový (Pityokteines curvidens) nebo obaleč jedlový (Choristoneura muriana) aj. Na smrku to je např. lýkožrout smrkový (Ips typographus), tesařík smrkový (Tetropium castaneum) nebo bekyně mniška (Lymantria monacha) aj.

Ze střevlíkovitých domuní ve společenstvech dominují druhy jako např. Carabus linnei, Carabus auronitens, Carabus violaceus, Carabus glabratus, Cychrus attenuatus, Cychrus caraboides, Pterostichus burmeisteri, Trechus pillosus a Trechus undulatus. Ze střevlíků dominantních v nižších vegetačních stupních se i zde dominantně vyskytuje pouze Abax ater, doprovázený spoludominantními nebo recedentními: Pterostichus oblongopunctatus, Abax ovalis, Molops picesus, Molops elatus. Chybí Carabus nemoralis, Carabus hortensis a Abax paralellus.

V troficky chudých geiobiocenózách skupiny 5 A 3 se obvykle vyskytují jen některé nenáročné druhy měkkýšů, neboť toto prostředí s nedostatkem vápníku je pro ně silně nevhodné. Setkáváma se zde především s druhy dendrofilními jako je např. vrásenka pomezní (Discus ruderatus), která v 5. vegetačním stupni nastupuje. Dále se může vyskytovat vřetenovka hladká (Cochlodina laminata), řasnatka lesní (Macrogastra plicatula) nebo horská závornatka křížatá (Clausilia cruciata). Z epigeických plžů bávají hojněji zastoupeni pouze nazí plži jako slimák popelavý (Limax cinereoniger), plzák hajníh (Arion silvaticus), podkornatka žíhaná (Lehmania marginata) a v Karpatech modranka karpatská (Bielzia coerulans).

Z obojživelníků a plazů se mohou častěji vyskytovat tyto druhy: mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), čolek horský (Mesotriton alpestris), ještěrka živorodá (Zootoca viviparia), zmije obecné (Vipera berus) a v Karpatech a Jeseníkách pak také čolek karpatský (Lissotriton montandoni).

Z ptáků jsou charakteristické druhy horského lesa - sluka lesní (Scolopax rusticola), sýc rousný (Aegolius funereus), lejsek malý (Ficedula parva), žluna šedá (Picus canus), čížek lesní (Carduelis spinus), jeřábek lesní (Bonasa bonasia), hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula), datel černý (Dryocopus martius), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum). V Karpatech také puštík bělavý (Strix uralensis). Na jehličnanech se začíná vyskytovat králíček obecný (Regulus regulus), králíček ohnivý (Regulus ignicapillus). Dále se vykytuje také sýkora parukářka (Parus cristatus). Z vyšších poloh sem sestupuje křivka obecná (Loxia curvirostra), ořešník kropenatý (Nucifraga caryocatactes). Vyskytují se také zcela běžné druhy jako pěnkava obecná (Fringila coellebs), sýkora koňadra (Parus major) aj.

Ze savců se vyskytuje např. plch velký (Glis glis), jezevec lesní (Meles meles), rejsek horský (Sorex alpinus), netopýr severní (Etesitus nilssoni), myšivka horská (Sicista betulina) aj. V Beskydech a Jeseníkách je typický plch lesní (Dryomys nitedula).

Zdroje:

BUČEK, A. & LACINA, J. (1999): Geobiocenologie II. 1. vyd., Mendelova zemědělská a lesnická universita, Brno. 240 s., 5 s. obr. příl. + 1 tabulka. ISBN 8071574171

ŠOMŠÁK, L. (1998): Fauna a flóra v rastlinných spoločenstvách strednej Európy /Aplikovaná biocenológia/. Prírodovedecká fakulta Univerzity Komneského. Bratislava. 308 s.

ŠŤASTNÝ, K., BEJČEK, V. & HUDEC, K. (2006): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha. 464 s.

ŠUSTEK, Z. (1993): Využitie Zlatníkovej geobiocenologickej klasifikácie při štúdiu rozšírenia bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae). pp. 59-63. In: Štykar, J. ed.: Geobiocenologický výzkum lesů, výsledky a aplikace poznatků. Sborník referátů ze sympózia k 90. výročí narození Prof. Aloise Zlatníka. Ústav lesnické botaniky, dendrologie a typologie, Lesnická fakulta, Vysoká škola zemědělská v Brně, 150 pp.

ŠUSTEK, Z. (1994): Classifcation of the carabid assemblages in the floodplain forests in Moravia and Slovakia. p. 371-376. In: Desender, K. et al.: Carabid Beetles: Ecology and Evolution. Kluwer Academic Publishers, the Netherlands.

ŠUSTEK, Z. (1996): Ekologicko-cenotické charakteristiky významných skupin druhů živočichů – část charakteristika rozšírenia druhov bystruškovitých (Coleoptera – Carabidae) ve vegetačných stupňoch a trofických a hydrických radoch. Zpráva pro řešení úkolu PPŽP/61012/96 Biogeografická regionalizace, Geobiocenologie, příloha č. 5.

ŠUSTEK, Z. (2000): Spoločenstvá bystruškovitých (Coleoptera, Carabidae) a ich využitie jako doplnkovej charakteristiky geobiocenotogických jednotiek: problémy a stav poznania. pp. 18-30. In: Štykar, J. & Čermák, P. eds.: Geobiocenologická typizace krajiny a její aplikace. Geobiocenologické spisy, sv. 5: 1-136.

VAŠÁTKO, J. (1972): O měkkýší složce geobiocenóz dubového stupně. Zprávy Geografického ústavu ČSAV, 9, Brno. č. 8, s. 1-5

VAŠÁTKO, J. (1973): Měkkýší složka geobiocenóz jako ekoindikátor. In: Studia geographica 29, Brno, Geografický ústav ČSAV, s. 184-191.

VAŠÁTKO, J. (1999): Využití některých modelových skupin živočichů pro charakteristiku krajin České republiky. Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita. 79 s. [Habilitační práce].

VAŠÁTKO, J. (2000): Živočišná složka geobiocenóz (zoocebnóza) a její význam pro chrakteristiku jednotek geobiocenologické typizace krajiny. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2000. s. 12-14. Geobiocenologické spisy sv.č.5.

ZLATNÍK, A. (1976): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovinných ČSSR. Zpr. Geogr. úst. Čs. akad. věd., č 13, sv. 3/4, s. 55–64. Brno.

ZWACH, I. (2009): Obojživelníci a plazi České republiky. Grada Publishing, Praha. 496 s. ISBN 9788024725093

Biogeografie